Středoamerické říční želvy překvapily nic netušící evoluční genetiky. Jak? Vědci zkoumali genom kriticky ohroženého druhu dlouhohlávka mexická (Dermatemys mawii), aby zjistili, jak se postupem času měnil v závislosti na oblasti, kde želvy žijí, a jak se jednotlivé skupiny želví populace mezi sebou křížily.

A nenašli rozdíly. Proč?

Dlouhohlávka zabydluje kalné a bahnité vody jižního Mexika, Belize, Guatemaly a Hondurasu a v současné době patří k ohroženým druhům. Vědci ze Smithsonian, amerického výzkumného institutu se sídlem ve Washingtonu, se v rámci projektu zaměřeného na její záchranu rozhodli zmapovat genetickou strukturu přežívajících populací.

Velmi usedlí příbuzní

Odebrali malé biopsie (mikroskopické vzorky tkání) 238 divoce žijícím želvám, odchyceným na 15 různých místech na celém území jižního Mexika, Belize i Guatemaly. Podrobili je důkladné genetické analýze a výsledky byly překvapením.

„Analýza odhalila »překvapující nedostatek« genetické odlišnosti,“ vyjádřili se vědci.

Proč to bylo tak překvapující? Dlouhohlávka mexická je vysloveně vodní želva, libuje si ve stojaté nebo mírně tekoucí sladké či smíšené vodě, především lagunách, řekách a jezerech. Na souši se dokáže jen pomalu a bezmocně plazit, protože její slabé nohy a krk s obtížemi uzvednou hlavu a tělo.

Želvy odchycené do studie pocházely z poměrně vzdálených oblastí, ze tří různých povodí, která jsou navíc izolována značnou vzdáleností a vysokým pohořím.

Polévka, obětina i obchodní artikl

„Očekávali jsme tedy v každém povodí jinou genetickou linii,“ přiznává Gracia González-Porterová, vedoucí výzkumného týmu. „Místo toho jsme zjistili pravý opak. Všude jsme dostali podobný genetický obraz.“ Přestože želvy pocházely z geograficky izolovaných lokalit, byly podle genetické analýzy jejich populace v kontaktu historicky dlouhou dobu. „Ale jak?“ vrtalo vědcům hlavou.

Podle vědců byla dlouhohlávka mexická (Dermatemys mawii) velmi důležitým zdrojem živočišných bílkovin pro dávné mayské obyvatele oblasti Petén v jihovýchodním Mexiku (na konci předklasického období, asi 800–400 př.

n. l.). A je dokonce možné, že tyto želvy byly již součástí jídelního lístku ve staré olmécké kultuře, před více než 3000 lety.

Originální způsob cestování

Ve vykopávkách starobylého pohřebiště v mexickém Teotihuacánu, které se nachází více než 300 km od obvyklého teritoria této želvy, byly nalezeny zbytky jejího krunýře. Starověká skulptura této želvy, dnes vystavená v Národním muzeu antropologie v Mexico City, se našla v oblasti Mexika více než 350 km vzdálené od místa dnešního výskytu dlouhohlávky.

„Dlouhohlávka je želva krotká a odolná,“ vysvětluje González-Porterová, „což usnadňuje její dopravu. Ulita ji bezpečně chrání před poškozením. Lidé neměli kde chladit maso, a tak živé želvy uchovávali v nádržích za domy.“.

Během tropického období dešťů jsou vodní toky mohutně rozvodněné. Zvýšené hladiny řek a rybníků umožnily želvám ze zajetí uprchnout a míchat se tak s místními želvami.

Nejohroženější želví druh Ameriky

*Dlouhohlávka mexická (Dermatemys mawii) je v současné době nejohroženějším želvím druhem ve Střední Americe.

*Jedná se o poslední žijící druh obří želvy řeky rodiny Dermatemydidae, dorůstá hmotnosti okolo 20 kg a její svrchní krunýř (karapax) může měřit až 65 cm.

*Starověká praxe obchodníků s želvami přetrvává dodnes.

*Např. v Guatemale ve Střední Americe jsou říční želvy shromažďovány ve středně velkých nádržích, odkud mohou být v případě potřeby snadno odchyceny.

*Nedávný nárůst poptávky po jejich mase vytlačil tento druh želv na pokraj vyhynutí – 1 kg jejich masa mohla vynést i 100 dolarů.

*Z mnohých původních lokalit želvy vymizely a nyní je jejich přirozený výskyt velmi omezený, přežívají v odlehlých oblastech, které jsou nepřístupné pro člověka.