Člověk je společenský tvor a život v izolaci mu nesvědčí. Stejně nepříznivě na nás však působí i zcela opačný extrém – život v prostředí, kde je doslova hlava na hlavě. Mezi obyvateli měst je častější výskyt některých duševních chorob, například depresí, úzkostných stavů nebo schizofrenie.

V roce 1950 žilo asi 30 % obyvatelstva Země ve městech. Zbytek obýval venkovské oblasti. Jen o století později – v roce 2050 – bude poměr městského a venkovského obyvatelstva opačný. Dva ze tří obyvatel naší planety budou žít ve městech.

Vědci dlouho tušili, že život v městech formuje lidský mozek a pozměňuje jeho funkce. Teprve lékaři vedení Andreasem Meyer-Lindenbergem z university v německém Heidelbergu však odhalili příčinu.

Musíš přidat! Jsi pomalý!

Vědci sledovali pomocí funkční magnetické rezonance aktivitu mozku u 32 dobrovolníků z řad vysokoškolských studentů, kteří řešili početní příklady.

Dobrovolníci měli na uších sluchátka, ve kterých slyšeli pokyny vedoucího pokusu. Ať si vedli při řešení příkladů jakkoli, slyšeli stále totéž : „Jsi pomalý! Podáváš  podprůměrný výkon! Musíš přidat!“

Vedoucí pokusu si dával záležet, aby jeho hlas zněl opravdu naštvaně. Vědci tak navodili u dobrovolníků poměrně silný stres. V odezvě na něj se v mozku studentů aktivovala řada nervových center. Reakce dvou mozkových center záležela na tom, zda studenti žili ve městě nebo na vesnici.

Mozek městských lidí nespolupracuje

U obyvatel velkých měst se aktivovala část mozku, zvaná amygdala. U studentů žijících na venkově nebo v menších městech nebyla aktivace amygdaly během pokusu patrná.

Toto mozkové centrum sehrává klíčovou roli ve zpracování emocí. Podílí se například významně na vzniku strachu. Druhým centrem reagujícím na stres z pokusu byla mozková kůra v oblasti zvané gyrus cynguli.

Ta se nachází v místě, kde k sobě přiléhají obě mozkové hemisféry. Leží nad mozkovým vazníkem, který obě mozkové hemisféry spojuje. Gyrus cinguli reguluje činnost „centra strachu“ v amygdale.

Tato část mozku se „rozsvítila“ všem stresovaným dobrovolníkům. U studentů žijících ve velkém městě však „svítila“ mnohem vydatněji než u dobrovolníků z menších měst. Studenti z venkova měli gyrus cinguli  „nažhaven“ ještě méně.

Míra nažhavení mozku v gyrus cinguli odpovídala i tomu, jak dlouho student v městských podmínkách žil.

Zajímavý byl také rozdíl ve spolupráci obou center v mozku dobrovolníků. V mozku studentů z vesnice obě centra dobře spolupracovala. U studentů z velkoměst bylo propojení činnosti amygdaly a gyrus cinguli oslabené.

Stačí zakaboněná tvář

Zveřejněné výsledky pokusu vědců z Heidelbergu byly jednoznačné a velmi překvapivé. Tak výrazný rozdíl v práci mozku mezi lidmi z města a venkova nikdo nečekal. Meyer-Lindenberg proto pokus ještě jednou zopakoval.

Tentokrát použil na dobrovolníky poněkud „měkčí bič“. Místo netrpělivého a místy až neurvalého pokřikování umožnil každému dobrovolníkovi průběžně sledovat, jak se na jeho početní výkon tváří vedoucí pokusu.

Vedoucí měl za úkol se po celou dobu kabonit, jako kdyby nebyl spokojen. Pokus dopadl úplně stejně, jako když byli studenti poháněni k vyššímu výkonu slovně. Pokud řešili městští a venkovští studenti početní úlohy bez slovního popohánění nebo bez zamračených pohledů, aktivita jejich mozků se nelišila.

Město žhaví centrum strachu

Výsledky studie naznačují, v čem tkví úskalí života ve městě. Spolupráce mozkových center amygdaly a gyrus cinguli bývá oslabena u lidí, kteří mají silný dědičný sklon k některým duševním chorobám, např. schizofrenii.

Právě toto oslabení je patrné u obyvatel měst. Rovněž změny funkce „centra strachu“ mají zřejmě dalekosáhlé následky. Amygdala je důležitá pro vznik vazeb mezi lidmi. Lidé s vyvinutější amagdalou mívají obvykle mnohem rozsáhlejší okruh přátel.

Mozek brání osobní prostor

Zajímavá je funkce amygdaly při obraně našeho „osobního prostoru“. Většina lidí vnímá těsné přiblížení cizího člověka jako určitou hrozbu. Když si k nám někdo přisedne na lavičce v parku příliš blízko a pronikne tak do našeho „osobního prostoru“, jsme z toho nesví a snažíme si odsednutím obnovit nenarušenost „osobního prostoru“.

V pozadí této reakce stojí zvýšená aktivita amygdaly. Není pochyb o tom, že „osobní prostor“ obyvatel měst je vystaven mnohem tvrdším atakům než u lidí žijících na venkově. Extrémním příkladem narušení „osobního prostoru“ je tlačenice v tramvajích, v autobusech nebo v metru během dopravní špičky.

Tam nelze řešit situaci „odsednutím“. Pasažér musí vydržet. Nevraživost cestujících jasně dokládá, že to pro ně není jednoduché.

Jak na tom budou přistěhovalci?

Zajímavý bude další výzkum na tomto poli. Němečtí vědci chtějí například prozkoumat reakce mozku u přistěhovalců, kteří se ocitají v dramaticky odlišném prostředí a často se potýkají s jazykovou či kulturní bariérou.

Andreas Meyer-Lindenberg předpokládá, že tito lidé čelí ještě většímu stresu než běžní obyvatelé města. Projeví se to na funkcích jejich mozků?

Dá se předpokládat, že zevrubnější studie odhalí i individuální sklony jednotlivých lidí. Není žádné tajemství, že někdo je ve vřavě velkoměsta jako ryba ve vodě a na samotě u lesa by nechtěl žít ani za nic, a jiný je na tom přesně naopak.

O spokojenosti se životem na vsi nebo ve městě významně spolurozhoduje pocit, zda a do jaké míry máme pod kontrolou podmínky, za jakých žijeme. Pokud se lidé cítí ohroženi, ocitají se v podřízeném postavení a mají pocit, že není v jejich silách na této situaci mnoho změnit, pak žijí v silném stresu.

Mnoha obyvatelům města mohou formovat funkce mozkových center právě tyto pocity.

Sociální kontakty jsou různé

Do spokojenosti s městským životem se může promítat řada faktorů, například sociální postavení. Boháč obývající rozlehlou vilu se zahradou vnímá město úplně jinak, než jak se jeví obyvateli bytečku v polorozpadlém domě na předměstí.

Svou roli nepochybně sehrávají i kontakty. Řada lidí sice žije ve velkém městě, ale do kontaktu přicházejí s poměrně jasně vymezeným a víceméně stálým okruhem lidí v práci a v sousedství. Jiní obyvatelé téhož města jsou však dnes a denně konfrontováni s řadou lidí, které nikdy předtím nepotkali a které už většinou nikdy neuvidí.

I města mají své plusy

Městský život bývá šmahem považován za horší než život ve venkovské idyle, ale to je příliš zjednodušený náhled. Už fakt, že se lidé houfně stěhují do měst, jasně dokládá, že městský život má své nepopiratelné plusy.

Život na venkově bývá někdy opravdu těžký. V některých zemích je počet sebevražd v přepočtu na jednoho obyvatele vyšší na venkově než ve městě. Město nabízí lidem zcela jistě mnohem různorodější prostředí s většími možnostmi pro vzájemné kontakty. V městě je také hustší síť služeb nebo škol a lepší dostupnost lékařské péče.

Přesunu většiny obyvatel do měst se nedá zabránit. Vědci se snaží zjistit, co je na životě ve městech pozitivní a co má na obyvatele negativní důsledky.

Ideálem je výstavba takových měst, která by si udržela své přednosti, a zbavila se naopak svých neduhů a nectností.

I sarančata se stresují

*Vysoká koncentrace příslušníků jednoho druhu na omezeném prostoru dokáže zamotat osudy i volně žijícím živočichům.

*Názorným příkladem je saranče stěhovavá (Locusta migratoria).

*Žije celkem poklidně až do chvíle, kdy koncentrace jedinců překročí kritickou mez.

*Pak se jejich vzhled i životní funkce dramaticky změní.

*Samotářská saranče je větší a jednobarevná.

*Sarančata, která se namnoží do obrovských populací, jsou menší, měří na délku asi 5 centimetrů, a nesou na těle černý vzor.

*Všechny tyto změny jsou důsledkem změn v koncentraci hormonů vyvolané stresem z těsného kontaktu s jinými sarančaty.

*Nejnápadnější je proměna životního stylu.

*Saranče opustí usedlý život, a stane se z ní masový tulák.

*Vytváří obří hejna a migrují na velké vzdálenosti.

*V závislosti na síle větru pro ně není problém uletět za den více než 100 kilometrů.

*Největší hejna sarančí pokryjí po dosednutí na zem až několik stovek kilometrů čtverečních. *Přitom na jednom kilometru lze napočítat 40 000 000 až 80 000 000 jedinců.

*Každý jedinec sežere za den asi 2 gramy potravy.

*To je v přepočtu na tělesnou hmotnost 800krát více, než kolik toho sežere za den kráva.

*Není proto divu, že za migrujícími sarančaty zůstává pustina.

Jak funguje funkční magnetická rezonance?

Aktivitu jednotlivých částí mozku a mozkových center lze velmi přesně zjistit pomocí funkční magnetické rezonance. Ta využívá velmi silného magnetického pole, jemuž je vystaven mozek sledované osoby.

Pokud dojde k aktivaci nějakého mozkového centra, stoupne v tomto místě spotřeba energie, která se vyrábí spalováním krevního cukru glukózy. K tomuto spalování je zapotřebí kyslík. Do namáhané části mozku se proto cévami hrne více okysličené krve.

Nosičem kyslíku je krevní barvivo hemoglobin, uzavřené v červených krvinkách. Hemoglobin s navázaným kyslíkem se chová v silném magnetickém poli jinak než hemoglobin, který svůj kyslík předal pracujícím buňkám.

Změny v poměru mezi okysličeným a neokysličeným hemoglobinem se projeví změnou síly magnetického pole v dané oblasti mozku. Funkční magnetická rezonance obvykle zachytí aktivitu mozkového centra díky náhlému zvýšenému přítoku okysličené krve.

Příliv okysličené krve se projeví i při velmi krátké aktivaci mozkového centra, jež netrvá déle než zlomek sekundy.

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc. Výzkumný ústav živočišné výroby v Praze Česká zemědělská univerzita v Praze