Otázka, zda jiní tvorové, než jsme my sami prožívají emoce podobné těm našim, je vskutku hlubokým filosofickým problémem. Nitro ostatních nám totiž vždy zůstává skryto – přístupné je nám pouze jejich chování či vyjadřování.
U lidí, s nimiž je možné si o jejich vnitřních pocitech promluvit, tento problém často přehlížíme. U zvířat je to samozřejmě složitější, i přes to by asi málokdo upíral svým pejskům či kočičkám emoce, které umějí dávat jednoznačně najevo.
S tvory nám tak evolučně vzdálenými, jako je hmyz, je však situace mnohem složitější.
Etoložka Melissa Batesonová z univerzity v anglickém Newcastlu se na problematiku vnitřního života živočichů specializuje. Její experimenty se soustředily na hledání emocí spojených se stresovými podmínkami.
Včelám se proto rozhodli simulovat podmínky, které by je do stresu skutečně dostat měly: útok predátora na jejich úl. Po takovém simulovaném útoku podrobili včely dvojímu testování. První bylo odebrání vzorku jejich tělní tekutiny, hemolymfy a určení obsahu „náladotvorných látek“, jako jsou neurotransmitery dopamin, octopamin a serotonin.
U „vyplašených“ včel se tato hladina ukázala být o poznání menší, než u včel nestresovaných. .
Pro testování přítomnosti subjektivně prožívaných emocí si vědci zvolili kombinaci pozorování drobných pohybů jejich ústního ústrojí a kombinace nejrůznějších vůní, na které je předtím vycvičili. Některé z nich byly vůně lákavé, jiné měly včely naopak asociované s ohrožením.
Po simulovaném ataku na úl je vědci vystavili směsi obou vůní, která se skládala z přesně identického poměru obou složek. Většina včel ji přesto identifikovala jako „ohrožující“. Stejný typ „emoce“ po přestálém stresu je známý nejen od lidí, ale i od řady dalších obratlovců:
je obdobný vidění sklenice jako „napůl prázdné“, nikoliv „napůl plné“. Podle Batesonové svědčí tato skutečnost pro to, abychom se domnívali, že včely neměly po útoku nepřítele na úl zrovna dobrou náladu.