V předvečer Štědrého dne se můžeme zamyslet nad nejznámějším astronomickým úkazem, totiž takzvanou betlémskou hvězdou, která podle Bible přivedla mudrce z východu k jesličkám s narozeným Ježíškem. Seriózní vysvětlení tohoto mytického úkazu hledal v 17. století astronom a matematik Johannes Kepler, který působil na pražském dvoře Rudolfa II. Kepler ale záhadu „zázračné“ betlémské hvězdy nevyřešil.
Vypočítal však, že zvěstovatelem či předchůdcem hvězdy betlémské mohla být konjunkce Jupitara a Saturna v souhvězdí Ryb, která nastala v roce 7 př. n. l. a to koncem května, koncem září a navíc i počátkem prosince.
Tato takzvaná velká konjunkce, která se opakuje zhruba po 800 letech, byla vždy zajímavá zejména z astrologického hlediska. Oznamovala nejen narození Krista, ale při dalším opakování vzestup Karla Velikého.
Jako první zobrazil betlémskou hvězdu v podobě komety italský malíř Giotto (1267 až 1337). V kapli Srovengni v Padově ji vymaloval do výjevu klanění tří králů nad přístřešek s Jezulátkem. Podle astronomů se mohl inspirova průletem Halleyovy komety v roce 1301.
