Gotlibův tým se zaměřil na dívky ve věku 10 – 14 let, jimž jejich matky s vysokou pravděpodobností odkázaly nepříjemné dědictví: dispozice k depresi. I když má tato porucha jistě i genetické kořeny, její propuknutí závisí také na okolním prostředí.

Zvláště nebezpečným vzorcem chování je ignorování pozitivních stimulů z okolí a naopak zdůrazňování významu stimulů negativních.

Psychologové záměrně pracovali s dívkami, u nichž depresivní příroda ještě nepropukla a existovala tedy nenulová pravděpodobnost, že se by mohly stihnout své negativní návyky ještě „přeučit“. Dívky byly rozděleny do dvou skupin, přičemž každá byla zaměstnána jiným typem hry.

Vědci současně měřili parametry jejich tělesných procesů, které souvisejí s prvním znamením přicházející deprese, se stresem. K takovým patří například nárůst tepové frekvence, krevního tlaku či hladiny stresového hormonu kortizolu.

Studie přesvědčivě ukázala, že po týdnu tréninku se známky nastupujícího stresu prakticky vytratily. Práce stanfordských psychologů by tak mohla znamenat vstup na zcela nové pole, pole prevence rozvoje deprese.