Odkud přicválal šachový jezdec?

Člověk se považuje za moudrého, ale dobrá zpráva je, že i za hravého tvora. Nové archeologické nálezy tisíce let starých her, vznik vědy zvané ludologie a s nadsázkou používaný termín Homo ludus, člověk hravý, nejsou jevy náhodné.

Vrací do popředí zájmu roli a smysl her v zajímavých společenských souvislostech.

V Mohendžodaru (Pahorek mrtvých) na území dnešního Pakistánu bylo začátkem letošního roku objeveno několik nových artefaktů. Mezi nimi i jeden, který souvisí s něčím, co zůstává často na okraji zájmu archeologů – s deskovými nebo stolními hrami.

Charakter nálezu naznačuje, že už před 4000 lety měli lidé společné prostory pro hry, oddělené od svých obydlí. Kdy a kde se vlastně první deskové nebo stolní hry objevily?

Podle Platonových spisů (Faidros, asi 400 př.n.l.) „žil v Egyptě kterýsi z tamních starých bohů, Teut… ten prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii, dále pak hru s kaménky a v kostky a zejména také písmo.“ Míněn je bůh zvaný také Thovt, jeden z bohů Stvořitelů a původce božské moudrosti, někdy ztotožňovaný s řeckým bohem Hermem.

Politika jako hra?

Koncept člověka, který si hraje, se proslavil dílem holandského kulturního historika Johana Huizingy (1872–1945) Homo ludens (lat. ludus – hra). Naše politika, věda, náboženství nebo právo se vyvinuly z tvůrčího, »hravého« způsobu chování, které se časem pomocí rituálů institucionalizovalo.

Ze hry se tak stalo vážné jednání podle daných pravidel. Škoda jen, že tak zmizela často i radost.

Kde je člověk člověkem?

Přitom už podle Fridricha von Schillera (1759–1805) je hra činností člověka, jež jediná je schopná vytvářet a rozvíjet lidské schopnosti. Sám Schiller tvrdil, že „člověk je člověkem pouze tam, kde si hraje“.

Prvním oborem vhodným pro studium her byla naratologie – nauka zabývající se různými typy a druhy vyprávění, příběhy.

V roce 1999 zavedl doktor Gonzalo Frasca z univerzity v uruguayském Montevideu termín ludologie, aby vymezil teoretický přístup pro studium digitálních her. Ludologové zaměřují svou pozornost na pojmy jako interaktivita, simulace, hratelnost, pravidla a cíle hry.

Proto se obsah tohoto oboru vztahuje někdy i na hry a společnost v širším pojetí.

Ve starých kulturách odrážely hry, jako většina tehdejšího života, propojení světa člověka se světem bohů. Hry byly svým způsobem obřady nebo plnily funkci orákula, která byla paralelou s pozemskou cestou hráče ve vztahu ke světu a vesmíru.

Život jako hra

O tom svědčí i hry postavené jako kosmologický model. Astronomické hry, např. arabská Al-falakíja, perská Kawakib, španělská Los escaques – v podstatě pohyb 349 kamenů mezi souhvězdími zvěrokruhu pod vlivem sedmi planet.

Podle některých mýtů v mystických školách starého Egypta vznikla i jiná hra známá do současnosti a spojovaná s bohem Thovtem – tarot. Jedna z teorií odvozuje jeho název od staroegyptského ta-rosh (královská cesta).

Tato hra podle tradice nese ve 22 kartách tzv. velké arkány, symboliku iniciace člověka pro vyšší úroveň bytí. Mysterijní tradice, na které odkazuje, ale nemají nic společného s věštěním pseudookultistů.

I jinde a jiné hry sloužily k mravnímu rozvoji. Například hra dnes známá jako Hadi a žebříky kdysi dávno v Indii ve svých 10 úrovních nesla symboliku cesty deseti stupni dokonalosti k té nejvyšší. Díky dobrým činům bylo možné postoupit rychleji výš, skutky, kterými člověk šířil zlo, jej svrhly zpět na nižší úroveň.

I dnes schéma hry v některých variantách zachovává princip výchovy k mravnosti nebo ke spolupráci.

Cesta po spirále dračího těla

První dochované hry jsou závodivé, hráči posunují své herní kameny po dráze směrem k cíli o tolik kroků, kolik je určeno náhodou, hodem házedly (viz rámeček).

K takovým hrám patří Senet, nejstarší zmiňovaná hra pocházející z Egypta a datovaná 3500 př. n. l. Kdo měl štěstí ve hře, byl prý pod zvláštní ochranou bohů. Podobná pravidla měla zřejmě i Královská hra z mezopotámského Uru, která je sice mladší (2560 př.

n. l.), ale první plně dochovaná.

Obě tyto hry jsou pro dva hráče, na rozdíl od další staroegyptské hry, Mehenu, který má spirálovou dráhu, po které se může pohybovat více hráčů. Některá pole mění směr cesty, mohou hráče zdržet, vrátit nebo posunout vpřed.

Mehen bylo jméno draka, provázejícího boha Ra během noční pouti říší mrtvých, a hráči vlastně putují po jeho svinutém těle.

Z Egypta pochází i hra Psi a šakali (1800). Je zajímavá jak tvarem hrací desky, tak figurkami – kolíčky s umělecky zpracovanými hlavami psů a šakalů. Ty se do hrací desky zapichovaly.

Hrací deska jako válečné pole

Netušené poklady přinesl historikům nález zádušního chrámu Setchiho I. v severní části thébské nekropole, v západní části starověké vesnice Kúrna nedaleko egyptského Luxoru. Objevili zde mnoho typů deskových her, datovaných do r.

1400 př. n. l., z nichž některé se hrají i dnes, například Mlýn, nebo hru Alequerke, která je možným předchůdcem dámy. V chrámu v Kúrně také byla pravděpodobně nalezena hra Mancala, která je rozšířená dodnes v Africe.

Přestože vyžaduje rychlé kombinační myšlení, děti se ji okukováním naučí dřív, než zvládnou počty.

Ve všech těchto hrách už neurčuje průběh náhodný výsledek hodu, hraje se bez házedel. Rozhodující je strategie samotného hráče.

Do okruhu strategických her patří kromě už zmíněné dámy i další dvě zajímavé hry, go a šachy, které existují v mnoha variantách. Go se poprvé objevuje údajně v Číně pod názvem Wei-qi asi 2000 let př. n.

l. O tom, kdo hru stvořil, existuje řada mýtů, určitě to ale nebyl jen jeden člověk, ani nikdo s průměrnou inteligencí.

Cílem strategické poziční hry je získat na čtvercové síti s 361 průsečíky čar svými kameny co největší území, hráči spolu bojují vzájemným obkličováním svých kamenů. Kameny se liší jen barvou.

Cesty Čaturangy a Mlýnu

Jiná staročínská strategická hra, Xiangqi (400 př. n. l.), se podobá dnešním šachům, figury představují generála, vojáky, rádce, slona, koně, vůz nebo dělo (katapult). Za místo zrodu šachové hry v nejčastější dnešní podobě je považovaná Indie, někdy Persie.

V Indii existovala už 600 let př. n. l. hra nazvaná Čaturanga. Hrací deska měla 64 polí, mohli hrát dva nebo čtyři hráči. Armáda figurek měla podobu šáha, generála, vozu/lodi, slona, koně a pěšáka. Hod kostkou, náhoda, tehdy určoval, kterou figurou se smí táhnout.

Postupně se vyvinulo mnoho variant šachové hry, nejen evropská ale třeba i specifická italská.

Hra, kde nejde o střet rovnocenných armád, ale o útěk krále z obklíčení, se objevuje v Evropě ve čtvrtém století n. l., Vikingové ji znali jako Hnefatafl.

Ve staré Troji, přímo v athénské Akropoli, našli archeologové něco, co mohlo být starým mystickým ornamentem i plánem hry dodnes známé jako Mlýn.

Před starými Řeky jej však hráli už staří Egypťané – plán hry Mlýn je na střeše svatyně v Kúrně (15. stol př. n. l.). Obliba Mlýnu nemizela, je vyrytý i v lavicích nejstarších anglických katedrál, např. ve Westminsteru.

Je to hra tak rozšířená, že by si ji po mírném prodiskutování pravidel mohl zahrát třeba egyptský felláh z doby faraonů se sefardským Židem či třeba současným studentem.

Kdy vrhcáby dobyly Araby?

Filémón ze Syrakus se zmiňuje o hře, které říká Grammai, čáry. Později se objevuje název Ludus duodecim scriptorum (hra dvanácti čar). Podle některých historiků se ještě dříve, než se v Římě změnila ve hru s písmeny, objevila ve Fénicii.

Tato hra se objevuje pod různými názvy odvozenými od zvuků dopadajících kostek nebo od zvuků vydávaných hráči (triktrak, puff). Později se z ní patrně vyvinula hra vrhcáby neboli Backgammon (viz rámeček).

Pod názvem Nardšír, Nard, byla známá obdobná staroperská hra. „Když Arabové dobyli starou Persii, vrhcáby dobyly Araby, a to na podstatně delší dobu,“ uvádějí Lech a Wojciech Pijanowští, polští autoři Encyklopedie světových her.

Jan Ámos Komenský prosazoval hry pro rozvoj kombinačních schopností a logického myšlení. Ve své knize Orbis pictus (1658) podle zásady Schola ludus, tedy »Škola hrou«, nezavrhoval právě ani vrhcáby.

»Mít štěstí« znamená být připraven

Až dezinterpretace ve druhé polovině 20. století způsobila, že si pod názvem vrhcáby představují někteří lidé pouhé házení kostkami.

Hra v kostky založená jen na náhodě pochází ze starého Říma, kde ji znali jako Astragaloi a Tesserae. S jistou pravděpodobností se k hodům používaly nejprve obratle, teprve později vznikly kostky v dnešním slova smyslu.

Vrhcáby jsou jedna z her kombinujících náhodu a strategii. Součtem bodů hozených párem kostek jsou dané možnosti pohybu po hracím plánu a dál už rozhoduje schopnost hráče vymyslet tu nejvýhodnější. „Dobří hráči často budí dojem, že mají štěstí, ale ve skutečnosti si systematicky budují na základě svých zkušeností, odhadu a analýzy situace takovou pozici, která jim umožní využít většinu hodů kostek ve svůj prospěch.

Mít štěstí tedy neznamená náhodu ovlivňovat, ale od počátku ji zahrnout do svých plánů,“ vysvětluje matematik Jakub Těšínský z Klubu deskových her Paluba.

Padá vám list?

Další kategorií her jsou hry karetní. Velmi starou hrou na obdobném principu byla čínská hra Mahjongg, datovaná asi 2000 let př. n. l. Rozšířila se však až v 19. století, kdy se otevřely brány Zakázaného města.

Tam byla výsadou aristokracie, na rozdíl od ostatních her, které většinou znaly všechny vrstvy obyvatel. Je to hra dodnes hraná, kombinační, vzdáleně podobná kanastě.

Karetní hry existují v mnoha podobách a variantách. Některé, například Whist nebo z něho vzniklý Bridž se staly součástí národních tradic. S Whistem se pojí zajímavá historka a jméno právníka Edmonda Hoyla, který v roce 1741 nabízel soukromé lekce této hry a poté i dalších.

Sepsal pravidla celého souboru her a vešel do dějin. Angličtina zná frázi „according to Hoyle“ – je to, jak se patří, podle pravidel.

Dobrá zpráva na konec

Obliba a vznik nových variant her stávajících i her jako takových odráží způsob myšlení a komunikace lidí, změny priorit. Například první léta rozvoje kapitalismu přinesla rozvoj průmyslu a peněžnictví a jistý úpadek duševních a duchovních hodnot.

Rozšířená byla v té době tzv. Husí hra, poměrně primitivní a bez nároků na myšlení.

Hry ustoupily do pozadí, protože namísto společenského nebo rodinného setkání se staly něčím, s čím se jen ztrácel čas potřebný pro výkon a tvorbu zisku. V podobných souvislostech se společenskými prioritami můžeme chápat i hru Monopoly a další vznikající ve 20. století. Společnost se však vyvíjí a zdá se, že zajímavým směrem.

„V současné době, během posledních let, se do popředí zájmu dostávají namísto soupeřivých her hry, ve kterých je třeba spolupracovat, aby bylo možné hru vyhrát,“ prozradil nám Jakub Těšínský, který se svými kolegy z České deskoherní společnosti podporuje tvůrce deskových her.

Do jejich soutěže se může přihlásit každý, kdo nějakou hru vymyslel. Jednu z nich každoročně vydají.

A člověk se pořád zlobí

*Velmi známá hra, dnes známá jako Člověče, nezlob se!, má také dlouhou historii.

*Už za dob Montezumových se hrála podobná hra Pattoli, dokumentovaná asi 200 let př. n. l., která připomínala korejský Nyout z počátku 4. století, podobnou hru znají i oklahomští indiáni. To mimochodem podpořilo i teorie o osídlení Ameriky z Asie přes Aljašku.

*Dnešní Člověče, nezlob se!, přišlo do Evropy z Indie, kde se hrálo jako Pačísí a cestou obchodních kontraktů se rozšířilo.

*Nejstarší hrací desky tvoří chrámová nádvoří, např. v Agře a Allahabádu.

*V komornější podobě představovala hrací plán vyšívaná látka.

*V roce 1896 byla v Anglii patentována hra pod názvem Ludo, ale rozšířila se až díky obchodníku Josefu Friedrichu Schmidtovi těsně po 1. světové válce s méně exotickým názvem Mensch ärgere dich nicht!

Jehlany, tyčinky a obratle

*Zajímavá jsou i házedla ke hrám sama o sobě. Jednalo se buďto o několikastěny, čtyřstěnné jehlany, šestiboké kostky apod. nebo různé varianty špalíků, kde každá strana měla přiřazenou hodnotu.

*Házelo se buďto jedním házedlem, nebo se používala dvě a více a body se sčítaly (tzv. aditivní házedla, adice – součet).

*Například při Senetu se používaly čtyři špalíky, k mezopotamské Královské hře patřily tři pyramidální kostky.

*Podle nálezů byly jedněmi ze starých aditivních házedel, hlavně ve starém Římě, obratle. Jindy se vyráběla ze dřeva, hlíny, kamínků, provrtaných fazolí apod. Jiné hry používaly už před tisíci let tzv. binární systém házedel – např. rozštípnuté pruty s jednou stranou oblou a druhou plochou (dnešním jazykem jako dvě hodnoty – 0 a 1).

*Hry se samotnými kostkami, založené čistě na náhodě se rozšířily například v době vojenských tažení ve středověké Evropě.

Káva a hry na Palubě

*Klub deskových her Paluba, kde můžete směle vykročit do světa her, je přístupný komukoliv.

*Přijít můžete bez ohlášení buď s přáteli, nebo sami, k dispozici je kterákoli z rozsáhlého souboru více než 900 her.

*Obsluha vám hru nejen pomůže vybrat, ale i vysvětlí pravidla.

Klub se nachází v Praze blízko stanice metra Anděl a můžete do něj zavítat pět dní v týdnu.

*Paluba pořádá i různé akce. Jednou z nich je mezinárodní festival deskových her Deskohraní (8.–16. října 2011), na kterém můžete zhlédnout i několik špičkových klání. Pro nejmenší a začátečníky je připravena i Ludotéka.

*Podobné kluby existují i v jiných částech republiky. Například Brněnský klub deskových a karetních her, Klub deskových her HRAd v Plzni či Klub deskových her Kostka v Hořovicích nedaleko Zbirohu.

Top 10 nejoblíbenějších her na světě

Název cíl hry

1. Monopoly získávání „majetku“

2. Twister zaujímání poloh rukou a nohou na předem stanovená místa

3. Trivial Pursuit kvízová hra s odpovídáním na otázky z různých oblastí

4. Šachy napadení soupeřova krále, aby nemohl z napadení uhnout (mat)

5. Mousetrap akční hra se stavbou pasti na soupeřovu myš

6. Scrabble skládání slov z jednotlivých písmen

7. Risk hra o dobývání světa

8. Cluedo řešení detektivní zápletky

9. Pictionary řešení hádanek a šarád různé obtížnosti

10. Go »zajímání« soupeřových herních kamenů