Sága rodu Baťů

Na přelomu 19. a 20. století je Zlín nepříliš významným městysem, kde žijí necelé 3000 lidí. To je zhruba tolik, jako mají v současnosti Slušovice či Mnichovice u Prahy. V roce 1894 zde však dochází k na první pohled nevýznamné události, která změní tvář nejen obce, potažmo regionu, ale do jisté míry i historických zemí koruny české.

V pátek 21. září 1894 se jistý Antonín Baťa vrací domů z místního c. k. úřadu. V kapse ho hřeje důležitá listina. „Díky povolení konečně můžeme se sestrou Annou a bratrem Tomášem začít podnikat ve výrobě obuvi,“ myslí Antonín na splněný sen sourozenecké trojice.

Tomáš však ještě není zletilý, takže firma je v úředních dokumentech napsána na Antonína. Jejich základní kapitál? Dědictví po matce v hodnotě 800 zlatých.

Nelehké začátky

Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že ve Zlíně roste jeden z největších světových obuvnických koncernů. Baťové sice zaměstnávají několik dělníků, ale ve své podstatě se jedná o malovýrobu.

Už po roce fungování společnost zažije prví krizi, když se výrazně dostává do červených čísel. Naštěstí pro sourozence je tehdy obvyklé, že dělníci se vyplácejí až po prodeji zboží, takže první ekonomické turbulence se podaří překonat.

V roce 1897 firma zahajuje výrobu lehké obuvi, tzv. baťovek. Tyto boty jsou vyrobeny z hnědé plachtoviny a mají koženou podešev. Vzhledem k tomu, že tato obuv díky své příznivé ceně zaznamenává velký úspěch, výroba sourozenců Baťových se začíná utěšeně rozvíjet. „Vždyť baťovky stojí pouhou čtvrtinu běžné ceny!“ pomyslí si nejeden zákazník.

A tak se firma může přestěhovat do nové tovární budovy nedaleko zlínského nádraží. Tam funguje i strojovna a zde také Baťové bydlí.

Cukr a bič

Na přelomu století má společnost již 120 zaměstnanců a patří mezi deset největších obuvnických firem v českých zemích. Pomalu se v ní prosazuje mechanizace, objevují se parní stroje a pracovní den je zde dvanáctihodinový.

Už od počátku podnikání se Baťové snaží inspirovat ve vyspělých zemích. Tomáš Baťa v roce 1896 přijíždí do Německa a roky 1904 a 1905 tráví za velkou louží v USA. To je pro rozvoj podniku další zásadní moment.

Nejen kvůli tomu, že si Baťa nemůže nevšimnout efektivity pásové výroby. Zaujmou ho i principy reklamy a marketingu a také vztah zaměstnavatele k zaměstnancům. A Baťové jsou ke svým lidem tvrdí. Vyžadují vyšší tempo práce, jaké Tomáš Baťa viděl v USA, a zavádějí systém pokut.

Produktivita práce se pak skutečně zvýší, ale pravdou je, že kreativita ševců při strojové a pásové výrobě bere za své. Ale jiná cesta v té době není, a navíc Baťa svou tvrdost kompenzuje sociálními programy.

Sólo pro Tomáše Baťu

V roce 1908 v pouhých čtyřiatřiceti letech umírá na tuberkulózu Antonín Baťa. Tomáš Baťa poté vyplácí i sestru Annu a stává se jediným vlastníkem společnosti. Ovšem ta až do roku 1931 stále nese název Antonín a Tomáš Baťa.

„Antonínovo jméno zůstane ve jméně firmy jako památka na mého předčasně zemřelého bratra,“ vysvětluje Tomáš, proč se jméno firmy nemění.

První léta 20. století plynou ve znamení klidu a pohody, ale v politických kabinetech a generálních štábech to pomalu bublá a vře. Jednotlivé mocnosti by si rády přerozdělily své sférové zájmy a čekají jen na vhodnou záminku.

Ta přijde v roce 1914, kdy následník rakouského trůnu Ferdinand d´Este podlehne v Sarajevu střelám atentátníka. Za dva měsíce téměř celá Evropa sedí v zákopech.

Válka znamená prosperitu

Světová válka se pochopitelně dotkne i společnosti Baťa. A ta si nemusí stěžovat, protože dostává první státní zakázky. Hned na začátku války si rakousko-uherská vláda u Bati objedná 50 000 párů bot pro svou armádu.

Na začátku války vyjíždí ze zlínských výroben 50 párů bot denně, ovšem na konci války se toto číslo zvýší na 6000, a Baťa tak obouvá polovinu císařského vojska.

Během války společnost zaznamenává skutečný rozkvět. Baťa se stává společníkem koželužny Polske Zakłady Garbarskie v Krakově a také zřizuje koželužnu v samotném Zlíně. Přestává tak být závislý na cizích dodávkách.

Od roku 1917 vznikají první podnikové prodejny, některé z nich později přerostou ve známé Baťovy domy obuvi.

Těsně před bankrotem

Válka, která končí na podzim roku 1918, zcela překreslí mapu Evropy. Vzniká mnoho nových států i potenciálních budoucích konfliktů (mírové pařížské konferenci bude věnován některý z dalších našich Speciálů).

Koncern Baťa se stává jedním z největších československých závodů, ovšem v prvních poválečných letech bojuje s těžkou krizí. Kvůli novým hranicím se radikálně zmenšuje domácí trh a koupěschopnost obyvatelstva také není bůhvíjaká.

To by ovšem nebyl Tomáš Baťa, kdyby se nad novými problémy a překážkami nezamyslel. V první řadě expanduje do zahraničí, a to nejdříve do Jugoslávie (tehdy ještě tento stát nesl název Království Srbů, Chorvatů a Slovinců).

Masivněji též využívá reklamu, když v roce 1920 v jeho společnosti vzniká specializované reklamní oddělení.

Baťa drtí drahotu

Jenže tím své ekonomické trable Baťa nevyřeší. Poválečná sociální situace v ČSR i v celé Evropě je napjatá a dochází k mnoha stávkám. Ty se nevyhnou ani Baťovu podniku. Aby situaci alespoň částečně uklidnil, povoluje ve své firmě činnost odborů.

Jenže vyrobené zboží stále čeká ve skladech a banky chtějí zpět své úvěry. Baťa stojí téměř před krachem a musí propouštět.

Rozhoduje se proto k bezprecedentnímu kroku. Cenu svých bot sníží s velkou reklamní masáží nazvanou „Baťa drtí drahotu“ o polovinu a mzdy v továrně o 40 procent. Svým dělníkům ovšem zároveň poskytuje kompenzační programy, například v Baťových prodejnách potravin mohou jeho zaměstnanci nakupovat s výraznou slevou. V roce 1923 je hrozba krachu definitivně zažehnána a podnik začíná znovu růst.

Obchod je služba lidu

Bolševická historiografie popisuje Tomáše Baťu jako toho nejodpornějšího vykořisťovatele. O jeho sociálních či vzdělávacích programech se nezmiňuje, protože do popisovaného obrazu nezapadají.

Tak třeba řada zaměstnanců Baťovy firmy má možnost po pracovní době navštěvovat Baťovu školu práce k získání vyšší kvalifikace a vyšší odbornosti, mohou se věnovat i výuce cizích jazyků.

V této škole visí Baťovo heslo: „Neříkej mi, že to nejde – řekni mi, že to neumíš“. Úspěšní studenti těchto škol pak mají lepší možnosti k získání řídicích či manažerských funkcí jak v Československu, tak i v nově zakládaných pobočkách po celém světě.

Baťovo motto zní: „Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti. Obchod je služba lidu. Čím důkladněji pochopí obchodník tuto pravdu, tím více bude rozšiřovat okruh lidí, kteří budou stát o obchodní spojení.“.

Expanze do zahraničí

Svými skvělými manažerskými schopnostmi Tomáš Baťa dosahuje toho, že se stává čtvrtým nejbohatším člověkem v ČSR.

Ovšem ani jeho zaměstnanci nestrádají (viz box Baťův systém mezd). Od poloviny 20. let se společnost více soustřeďuje na pronikání do zahraničí. Do roku 1930 export ze Zlína tvoří téměř polovinu československého vývozu.

A to vše v době, kdy jsou různé celní překážky mezi jednotlivými státy na denním pořádku.

V celosvětovém měřítku se podílí na 55 % veškerého vývozu bot. To se samozřejmě nelíbí německým či britským obuvnickým koncernům a proti Baťovi kují různé pikle. Například pod záminkou tvrdého zacházení s dělníky na něj posílají kontrolu z Mezinárodní organizace práce.

Ovšem Baťa její činovníky přijme a nechá je bez jakýchkoliv omezení porozhlédnout se po závodě. Kontrola musí konstatovat, že ve výrobě nic závadného není.

Baťa začíná pronikat i do dalších oblastí průmyslu. Ve Zlíně rostou jeho školy, vydává noviny…

Roku 1931 se rodinný podnik mění na akciovou společnost se základním kapitálem 135 000 000 korun a začínají vznikat dceřiné společnosti po celém světě. Továrny v Německu, Anglii, Nizozemsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Tomáš Baťa je na vrcholu sil.

Smrt nad letištěm

Zubatá si na Tomáše Baťu už několikrát sáhla. V roce 1911 jen se štěstím vyvázl z autonehody, kdy se srazil s povozem. O šest let později jej postihl zánět žil, který si způsobil dlouhým chozením s plnou nůší kůží na zádech v počátcích podnikání. I on jej málem stál život, ale Baťa se nakonec uzdravil.

Až přichází osudný 12. červenec 1932. To ráno Tomáš Baťa odlétá z Otrokovic, kde se nachází firemní letiště, do Švýcarska, kde se má zúčastnit otevření nové pobočky.

Jenže krátce po startu letadlo havaruje a Baťa ani pilot letadla nehodu nepřežijí. Kormidlo firmy přebírá Baťův nevlastní bratr Jan Antonín, který ve své smuteční řeči neskrývá dojetí: „Spolupracovníci!

Padl… Nejlepší z nás padl, oběť naší práce. Naše velká pracovní rodina ztratila svého zakladatele, budovatele a vůdce. Tělu svého vůdce vzdáváme dnes poslední poctu. Jeho duch však zůstává mezi námi, uprostřed jeho a našeho díla, protože ten duch žije v nás:

duch jeho práce, jeho nadšení, jeho obětavost a píle zůstanou nám pro věky příkladem. Pracujeme společně na velkém díle. Toto dílo nám odkázal zesnulý Tomáš Baťa ve své závěti…“.

Rozvoj neustává

Jan Antonín Baťa pokračoval ve vyjetých kolejích. Podnik dále expanduje po celém světě, což je o to složitější, že začátkem 30. let světem cloumá velká hospodářská krize.

Deník Moravská orlice o Janu Antonínovi píše: „Po smrti Tomáše Bati spadla odpovědnost na bedra Jana Antonína Bati. Tento obtížný úděl v Janovi našel člověka schopného odolávat osudu a unést takové rozsáhlé břímě.

Energie, se kterou byl schopen ujmout se problémů, pochopit je, rychlost, se kterou provádí operace v jím řízených oblastech, naplňují úžasem dokonce i ty, kteří jej už léta znali.“.

Baťa rozšiřuje výrobní obory o výrobu pneumatik, technické pryže, umělých vláken, hraček, kovoobráběcích strojů, pletacích strojů, letadel, jízdních kol. K firmě patří i stavební výroba, pojišťovna Atlas, uhelné doly, 63 zahraničních společností, železniční trať Otrokovice– Vizovice, cestovní kancelář, vlastní doprava, letiště v Otrokovicích, obchodní domy, prodejny ( 8 tisíc prodejen v ČSR a více než 8 tisíc v zahraničí), bytový fond, vlastní pole a lesy.

Koncern zaměstnává více než 67 000 zaměstnanců, z toho více než 25 000 v zahraničí. Zkrátka Baťa výrazně přispíval k rozvoji celé československé společnosti. Bohužel, o takových podnikatelích si současná česká společnost může většinou nechat jen zdát.

Konec velkých iluzí

Je pochopitelné, že takový průmyslový kapitán, jakým Tomáš Baťa byl, zasáhl i do společenského a politického dění v Československu. Už v roce 1923, tedy krátce po svém odvážném kroku s radikálním snížením cen, kandiduje na zlínského starostu.

Jeho heslo zní: „Chci pracovat pro všechny. Bojovat proti bídě.“ Postava Tomáše Bati se veze na vítězné vlně a volby vyhraje. Tento úspěch je o to větší, že zvítězil v tradičně levicovém kraji a navíc proti němu stála společná kandidátka sociálních demokratů a komunistů.

„Baťovská“ kandidátka poté ve Zlíně vítězí pravidelně. Po smrti Tomáše Bati se starostou stává jeden ze členů baťovského managementu Dominik Čipera. Ten sice prosazuje, aby na starostenské židli zasedl Jan Antonín Baťa, ten se však chce věnovat především rozvoji podniku.

V kritickém roce se situace opakuje, ale Baťa opět úřad odmítl: „Pan Čipera píše, abyste zvolili za starostu z našeho středu muže, který je k tomuto odpovědnému úkolu nejschopnější a nejpovolanější. Když to tak chce mít, nemějte mi to za zlé, že vám navrhuji, abyste starostou města Zlína zvolili pana Čiperu.

Já sám jsem velmi často přemýšlel nad tím, jak dobře obec vede a jak se zdarem vyřizoval to, o čem se mnohde silně pochybovalo. Své úkoly plní pan Čipera dobře hlavně proto, že má vytrvalou a tvrdou povahu a dobré srdce k tomu.“.

Budování státu pro 40 milionů

Zdá se, že se Jan Antonín Baťa politice vyhýbal, ale ne tak docela. Své ekonomické a společenské vize shrnul v knize Budujeme stát pro 40 000 000 lidí, která poprvé vyšla v roce 1935. O 40 milionech Baťa píše na základě svých propočtů, z nichž mu vyšlo, že pomocí lepších metod v zemědělství je Československo schopno uživit 40 000 000 obyvatel.

Soustřeďuje se zde především na budování dopravní infrastruktury. Jím navrhovaná autostráda protíná celou republiku; začíná u Chebu a končí až na Podkarpatské Rusi. Je příznačné, že tato dálnice se vyhýbá velkým městům, nikoliv ovšem Zlínu.

Kromě toho zde předkládá plány železničních koridorů a také vodního spojení skrze kanál Dunaj–Odra–Labe. Rýpne si i do daňové politiky státu a do ztěžování podnikatelského prostředí: „Je třeba přestat s vydáváním zákonů, zužujících občanskému podnikání jeho pracovní pole.“ Řada Baťových nápadů by byla využitelná i v současnosti.

Češi v Patagonii? Hloupost…

Firma Baťa sice ve 30. letech prosperuje, ale nad Evropou se stahují mračna. Demokratický režim prohrává a v řadě zemí jsou nastoleny autoritativní a totalitní režimy. Československo nejvíce ohrožuje německý nacismus.

Nacisté se k moci dostávají v roce 1933 a od té doby postupně uskutečňují své zrůdné plány.

V roce 1938 je Československo nuceno odstoupit svá pohraniční území a v březnu 1939 přestává existovat. Je pochopitelné, že nacistické Německo má o úspěšný Baťův podnik zájem. Jan Antonín Baťa je dokonce nakrátko zadržen gestapem a později mizí ze země.

Po válce bolševický režim nakydal spoustu hnoje, včetně nesmyslu, že Jan Antonín plánoval ve spolupráci s nacisty odsun Čechů do Jižní Ameriky.

Je pravdou, že se sešel s Hermanem Göringem (1893–1946), ovšem kvůli tomu, aby s ním projednal otázku zavřených baťovských filiálek v Sudetech. Baťa se v exilu vyjadřoval jasně: „Přeji si velmi vzkříšení naší československé vlasti a stejně vroucí je i mé přání pro vítězství Anglie a spojenců,“ píše v jednom z dopisů.

Záchrana Židů

Aby nebyla společnost nacisty zkonfiskována, část rodiny Baťů zůstává ve Zlíně. Matka Tomáše Bati Marie Baťová, která vlastní 25 % akcií, a jednotliví ředitelé, jimž patří dalších 7 % tak firmu alespoň na chvíli zachraňují.

Ze Zlína se podaří dostat několik desítek židovských rodin. Právě na toto etnikum mají nacisté spadeno nejvíce.

Jan Antonín Baťa není žádný diplomat, nerozpakuje se říct to, co mu slina přinese na jazyk. Velmi si znepřátelí amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta (1882–1945), když ve volbách podporuje jeho protivníka.

Krátce na to mu Američané neprodlouží vízum a Baťa odchází do Brazílie. Odsud finančně podporuje československý exil. Prezidentu Benešovi se ovšem donese, že jej Baťa často kritizuje, a nikdy mu to neodpustí.

Ostatně tak se Edvard Beneš (1884–1948) ke svým názorovým oponentům chová často.

Nespravedlivý soud

Po skončení války je společnost zestátněna a Jan Antonín Baťa v nepřítomnosti souzen. Obžaloba mu klade za vinu, že za války v cizině opatřoval nepříteli prospěch, a že podporoval fašistické a nacistické hnutí.

Obou obvinění je sice zproštěn, ale nakonec je potrestán za to, že poškodil republiku tím, že se otevřeně nepřidal k odboji.

Národní soud pak Jana Antonína Baťu odsuzuje k 15 letům žaláře, ke ztrátě občanských práv během výkonu trestu a ke konfiskaci majetku.

Baťa se i během války chová jako podnikatel, který nechce především ohrozit svou firmu. Politické elity možná očekávaly, že takový významná osobnost by se měla vůči nacismu vyjádřit otevřeně. Baťa to však neudělal.

Proč? Důvody možná nastiňuje v jednom ze svých dopisů: „Souhlasil jsem a souhlasím s organizováním finanční pomoci pro československou věc. Nemohu však jednat veřejně, ač by to odpovídalo mému cítění a vkusu.

Nemohl jsem se odhodlat k otevřené akci, když myslím na osud svých věrných spolupracovníků tam na druhé straně.“ Zda bylo chování Bati správné, necháme na našich čtenářích, každopádně soud z roku 1947 vůči němu byl vykonstruovaný.Baťa zůstává v Brazílii, kde pokračuje ve svém podnikání.

Spor o značku Baťa prohrává v soudním sporu s Tomášem Baťou juniorem, který pokračuje v rodinném podniku v Kanadě.

Jan Antonín Baťa umírá v roce 1965.

Otisk Baťů do architektury Zlína

Jedním z prvních architektů, které Tomáš Baťa pozval do Zlína, byl Jan Kotěra (1871–1923). Ten zde navrhl slavnou dělnickou kolonii Letná, nejprve s mansardovými a později s rovnými střechami. Domky v koloniích mívaly původně omítku, ale později se přešlo na spárované zdivo, tak typické pro Zlín.

Kromě toho Kotěra projektoval vilu Tomáše Bati, která vznikala mezi roky 1909 a 1911. Zahrada kolem ní bývala plná altánů a promenád, které ji spojovaly se samotnou obuvní továrnou. Bohužel soudruzi tento zajímavý nápad zničili tím, že přes zahradu postavili frekventovanou silnici….

Jak se rozvíjelo Baťovo podnikání, jeho podnik potřeboval stále náročnější stavby. První výrobna obuvi z roku 1894 byla ještě velmi skromná. O 12 let později roste ve Zlíně Baťova tovární budova, která má ještě dřevěné stropy.

Symbolem nového Zlína jsou však moderní skeletové budovy se základním dispozičním modulem o rozměrech 6,15 x 6,15 metru.

Zlínská jedenadvacítka

Právě taková je konstruktivistická stavba správní budovy společnosti Baťa z roku 1938. Jejím autorem byl významný architekt Vladimír Karfík (1901–1996). Vždyť Karfík studoval u takových architektonických veličin, jako byl Le Corbusier (1887–1965) nebo Frank Lloyd Wright (1867–1959).

Právě při studiu v USA si jej všiml Tomáš Baťa a později jej ve svých zlínských ateliérech zaměstnal. Kromě správní budovy, které se díky „pořadovému“ číslu baťovských staveb říká také jedenadvacítka, projektoval i společenský dům, který se později proměnil na hotel Moskva.

Správní budova, šestnáctipatrový zlínský mrakodrap byl se svou výškou 77,5 metru nejvyšší stavbou v meziválečném Československu a druhou nejvyšší stavbou v Evropě.

Ale to zdaleka nebylo vše, čím tento dům byl ve své době unikátní. Byl kupříkladu kompletně klimatizován. Pro mytí oken byla na vrcholu budovy postavena kolejnicová římsa, na kterou byl zavěšen manipulační vozík, který se dokázal po fasádě stavby pohybovat pod úhlem 45 stupňů.

3800 vagonů pro mrakodrap

Nosným systémem mrakodrapu je železobetonový skelet s charakteristickými válcovými sloupy, které jsou spirálovitě armované, a dole jsou eliptické, aby optimálně roznášely horizontální zatížení. Pro betonáž sloupů a stropů bylo použito standardní ocelové bednění. Betonové konstrukce včetně sloupů jsou omítnuty škrabanou omítkou.

Samotný skelet vznikl během 160 dní a na jeho stavbě se podílelo 40 pracovníků různých profesí. Materiál na stavbu byl dovezen v 3800 vagonech, takže by zabral celou polovinu zaoceánského tankeru.

Kde si dámy odskočí?

Suterén budovy obsahoval ústřední firemní archiv, strojovnu, elektrorozvodnu, dále sklady a dvě telefonní ústředny. Jedna telefonní ústředna byla automatická a sloužila k vnitřní komunikaci mezi 3500 zaměstnanci.

Druhá, ruční, byla určena pro meziměstské telefonní hovory. V přízemí se pak nacházela rozsáhlá komunikační hala.

Na 1. až 14. podlaží jsou velkoprostorové kanceláře dimenzované pro 200 pracovníků na jedno patro. Osmé patro bylo vyhrazeno pro vedení firmy. Kanceláře zde měli také ředitelé jednotlivých sekcí.

Do 15. etáže byl situován sál pro konference nebo předvádění výrobků. O patro výš byla střešní vyhlídková zahrada s květinovými záhony a fontánou. Nejvyšší patro je jen nástavbou se strojovnou klimatizace, dílnami pro údržbáře a vodními rezervoáry.

Na dámy se příliš nemyslelo, zatímco pánové si na toaletu mohli odskočit v každém poschodí, ženy pouze ve druhém a v devátém patře.

Ředitelova kancelář

Jedenadvacítka se nejvíce proslavila svou ředitelskou kanceláří, která se dokázala vznášet. Kancelář o rozměrech 6×6 metrů byla v podstatě výtahem, jezdícím rychlostí 0,75 metru za vteřinu. Nechybí zde umyvadlo s přívodem teplé i studené vody nebo telefon, bez kterého se žádný ředitel neobejde.

Místnost je elektricky klimatizovaná jednotkou umístěnou na stropě kanceláře a teplota zde tak kolísá mezi 18 až 25 °C.

Jan Antonín Baťa měl k dispozici ovládací panel, a tak mohl svou kanceláří jezdit z patra do patra a prosklenými stěnami sledovat, jak jeho podřízení pracují. V obřích kancelářích pracovalo 200 úředníků a Baťovu čipernému oku nic neuniklo. Inu, kamerový systém tehdy ještě k dispozici nebyl….

„Aby naši dělníci dobře pracovali, musí i dobře bydlet,“ razí Baťové jednu ze svých zásad. V roce 1935 byla vypsána soutěž na typizovaný rodinný dům. Členem poroty, která projekty posuzovala, byl i jeden z nejslavnějších architektů a urbanistů historie Le Corbusier, nebo třeba autor pražského paláce Adria či Husova sboru na Vinohradech Pavel Janák (1882–1956).

Baťovi dělníci byli původem venkované z okolních valašských kopců, takže přestěhování do řadových kolonií, typických svou cihlovou červení, bylo pro leckteré z nich šokem. V koloniích platil přísný zákaz chování domácích zvířat nebo výsadby ovocných stromků, nad čímž bděly namátkové kontroly.

Ty také hlídaly, zda obyvatelé Baťových domků, zvyklí na život v jedné místnosti, skutečně využívají všechny místnosti v domě, či je třeba nepronajímají. A každou neděli chodila kolonií komise a kontrolovala, zda jsou předzahrádky u domků správně upravené.

Dnes je situace s Baťovými domky, prohlášenými za památky, trochu problematická. Sám Jan Antonín Baťa se nechal slyšet, že tyto stavby tu nejsou proto, aby přežívaly staletí. Při jejich výstavbě nebyla používána nijak drahá technologie a stavělo se za pokud možno co největších úspor.

Místní infrastruktura není zcela ideální, komunikace jsou úzké, což přináší trable třeba při odvozu odpadu nebo hasičům a záchranářům.

Export urbanismu

Baťové se na tváři Zlína podepsali významněji než kdokoliv jiný. Jeden z přizvaných architektů, František Lydie Gahura (1891–1958), popisoval, jak ve své práci postupovali: „Snažili jsme se od počátků výstavby města, aby stylově vyrůstalo organicky z průmyslové architektury, jako nové formy k vyjádření architektova názoru na práci a život průmyslového města.

Vliv na obraz Zlína má průmyslový objekt, tedy tovární budova. Ta jest hlavním motivem zlínské architektury. Tento motiv se opakuje v různých variacích i u ostatních budov sloužících veřejným účelům, u škol, internátů, společenského domu, sociálně zdravotního ústavu a jiných.“.

Baťa vycházel z jednoduché premisy: dobré prostředí zvyšuje pracovníkovu výkonnost. Proto je Zlín po urbanistické stránce koncipován jako zahradní město. Tato koncepce je později využita při stavbě Baťových filiálek po celém světě.

Baťovy ateliéry

Ve 30. letech vznikají ve Zlíně i filmové ateliéry a laboratoře. Autorem jejich staveb je zmíněný Vladimír Karfík. I ty patří do baťovského Zlína, právě zde se točily první reklamy pro Baťovu firmu.

Zakladateli ateliérů byli scenárista a dramaturg Elmar Klos (1910–1993), organizátor a producent Ladislav Kolda (1903–1983) a fotograf, kameraman a střihač Alexander Hackenschmied (1907–2004).

Nezůstalo však pouze u reklam. Již brzy se zde točily instruktážní, naučné a dokumentární snímky. Od roku 1942 došlo i na hrané a animované filmy. Světovou proslulost dokázali zlínským ateliérům vtisknout především dva tvůrci: Hermína Týrlová (1900–1993) a Karel Zeman (1910–1989).

Sklad světových parametrů

Skvělý rozjezd Baťovy společnosti definitivně zastavili až bolševici v roce 1948. Přesto ještě po komunistickém puči, kdy už firma byla tři roky ve státní správě, vznikla ve Zlíně po architektonické stránce velmi hodnotná budova, kterou byl centrální sklad budovy.

Pod ním je podepsán architekt Vladimír Kubečka (1913–1977). Stavba má deset podlaží a na každém patře lze nalézt 6000 m2 úložné plochy, což hravě překoná i rozlohu fotbalového hřiště. Sklad měl zajímavě vyřešenou dopravní obslužnost, na střeše měl být podle původních plánů dokonce i heliport.

V 50. letech ještě vyrůstá ve Zlíně architektonicky zajímavý kolektivní dům autora Jiřího Voženílka (1909–1986).

A postbaťovskému Zlínu hloupě přejmenovanému od roku 1949 na Gottwaldov patří i jeden primát, právě zde vyrostl v roce 1953 první československý panelák. Ovšem nikoliv nějaká čtrnáctiposchoďová králíkárna, zlínský dům měl patra jen tři.

Baťův návrat

Ještě před únorovým převratem se jméno Baťa dostalo na index. Zlín se přejmenoval na Gottwaldov a vládnoucí režim se snažil Baťovu rodinu vymazat z povědomí lidí. Samozřejmě se to nepodařilo. I kvůli takovým drobnostem, jako byl sponzoring společnosti Baťa MS ve fotbale, takže reklamy s tímto jménem byly ke spatření i při televizních přenosech z této sportovní akce.

Až revoluce z roku 1989 přinesla změnu. O dva roky později se firma Baťa vrátila do Zlína, který se mohl vrátit ke svému tradičnímu jménu. V roce 2000 pak měla Bata Shoe Organization, jak se dnes firma nazývá, padesát výrobních závodů, devět koželužen, 4 743 prodejen, 49 324 zaměstnanců a působila v 68 zemích světa.

Společnost má dnes čtyři obchodní jednotky: Bata Europe se sídlem ve švýcarském Lausanne, Bata Asia Pacific-Africa se sídlem v Singapuru, Bata Latin America se sídlem v Ciudad de México a Bata North America se sídlem v kanadském Torontu, kde sídlí i Baťovo muzeum.

Průplav podle Bati

*I společnost Baťa potřebovala dopravní infrastrukturu a k tomu mimo jiné využívala vodních cest. Tak mezi lety 1935 až 1938 vznikl 52 kilometrů dlouhý průplav Otrokovice–Rohatec, zvaný též Baťův. Částečně vede po řece Moravě, jinak uměle vyhloubenými kanály s řadou pohyblivých jezů, plavebními komorami a dalšími vodními stavbami. Na trase je celkem 23 mostů.

*Hlavním po vodě dopravovaným materiálem byl lignit z Ratíškovických dolů, které vlastnila firma Baťa. Lignit se dopravoval do Otrokovic, kde byl spalován pod kotli tepelné elektrárny, která zásobovala kožedělný závod teplem a elektřinou.

*Na trase byla řada unikátních technických zařízení, mimo jiné výklopník uhlí mezi Rohatcem a Sudoměřicemi, lanovka pro přetahování člunů přes Moravu ve Vnorovech apod. U každé plavební komory byl postaven typický „baťovský“ domek pro obsluhu. Dnes jsou zde třeba půjčovny lodí pro vodáky.

*V současnosti je téměř celá vodní cesta opravena, zprovozněno je zde 13 plavebních komor, a umožněna tak je jak pravidelná, tak i turistická vodní doprava mezi Otrokovicemi a Petrovem, případně slovenskou Skalicí.

Turisté mohou využívat 8 přístavů a 16 přístavišť. Díky stavbě slovenského přístavu Skalica se stal Baťův kanál mezinárodní vodní cestou. V úpravách vodní cesty bude pokračováno s cílem dovést ji až do Hodonína a Kroměříže.

Některé studie počítají s částmi Baťova průplavu pro stavbu kontroverzního kanálu Dunaj–Odra–Labe.

Stručný vývoj společnosti Baťa do konce 2. světové války

* 1894

Vznik společnosti

Výroba obuvi

* 1903

Strojírenství

* 1910

Závodní kuchyně s jídelnou

* 1912

Výstavba obytných domků pro zaměstnance

* 1915

Koželužny

* 1917

Elektrárna

Lesní a polní hospodářství

Závodní konzum

* 1918

Tiskárna

Vydavatelství novin

Závodní knihovna

Závodní mateřská školka

* 1919

Zpracování dřeva

* 1923

Správkárny obuvi

* 1924

Železniční doprava

Letecká doprava

Stavebnictví

Systém účasti na zisku a ztrátě

Sportovní klub Baťa

* 1925

Baťova škola práce

* 1926

Vydavatelství TISK

* 1927

Výroba celopryžové obuvi

Baťovy pomocné závody (BAPOZ)

Baťova nemocnice

* 1928

Chemická výroba

Baťův podpůrný fond

* 1929

Pedikúra

Počátek budování podnikových satelitů

* 1930

Výroba pneumatik

Pojišťovna

Pětidenní pracovní týden

* 1931

Vznik akciové společnosti

Plynárenství

Automobilová nákladní doprava

Textilní výroba

* 1932

Smrt Tomáše Bati

Námořní lodní doprava

Uhelné doly

Hotel

* 1934

Letecké závody

* 1935

Výroba plynových masek a gumových výrobků

Studijní ústav

* 1938

Dokončena správní budova ve Zlíně

* 1939

Škola umění

* 1943

Zahradnictví

Těžba nafty a plynu

* 1944

Nálet

* 1945

Znárodnění zestátněním

Tomáš Baťa o meziválečné hospodářské krizi

„To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina. Hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi.

Hrozím se důsledků tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy.

Pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.“ Slova, která neztratila na významu ani v současnosti….

Mohl být Zlín slovenský?

Zlín byl, je a vždy bude na Moravě. Ale mohlo tomu být i jinak. Klerofašistická válečná Slovenská republika měla své územní ambice směrem na západ, do tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Tehdejší slovenský předseda vlády a jedna z nejtemnějších postav slovenské historie Vojtěch Tuka (1880–1946) napsal memorandum určené Adolfu Hitlerovi (1889 – 1945), ve kterém požadoval připojení oblastí kolem Zlína, Vsetína, Hodonína nebo Valašského Meziříčí.

„Na protektorátní straně hranice žije půl milionu moravských Slováků bez menšinových práv a většinou si přejí připojení ke Slovensku,“ psal ve své žádosti Tuka. Tehdejší deník Slovák napsal: „Máme naději, že Slováci z Moravy dožijí radostný život ve Slovenské republice.

Naše republika se zvětší o více než půl miliónu obyvatel a o značný kus území, které nám patří dějinně i národnostně.“ Nijak nepřekvapí, že nacističtí pohlaváři na memorandum nereflektovali. Jejich cílem bylo především Moravu poněmčit a nikoliv zde rozšiřovat slovanský živel.

Z informační brožury pro nové Baťovy zaměstnance

Dnešního dne stal jste se spolupracovníkem našich závodů.

Možná že nejste odborníkem práce, již nastupujete. Naučíte se jí však stejně dobře jako všichni, kteří ji začínali před Vámi.

Co je však naprosto novým, je duch této práce a vlastní smysl toho, proč ji všichni konáme.

Účelem naší a od této chvíle i Vaší práce je „Služba veřejnosti“. Veřejnost tvoří miliony našich zákazníků, tisíce našich spolupracovníků, tisíce těch, kteří se živí přípravou surovin pro naše závody a konečně naše závody samotné.

Dobrá služba veřejnosti začíná dobrou prací Vaší, nechť je tato jakkoli nepatrná. Součet dobré práce všech našich spolupracovníků dává nejlepší zboží, obuv, za nejnižší cenu, při t. č. nejvyšší možné mzdě ve Vaší práci.

Množství našich zákazníků, rostoucí tím více, čím lépe vyhovíte jejich potřebám jakostí a levnou cenou, Vás odmění trvalou příležitostí k práci pro vlastní blahobyt.

Přejeme Vám, abyste svou prací v našich závodech dosáhl Vy i Vaše rodina blahobytu, zámožnosti a spokojenosti. Míra těchto statků záleží jedině na Vaší pracovitosti, počestnosti a vytrvalosti.

Za dnešních poměrů mohou Vám závody jako svému spolupracovníku poskytnouti byt se zahrádkou, levnou a chutnou stravu, zábavu, příležitost ke vzdělání a jiné.

Přejeme si, abyste i Vy byl mezi občany tohoto města a svou prací je pomáhal budovati tak, aby se stalo nejlepším v naší republice a bylo ostatním vzorem.

Baťův systém mezd

Tomáš Baťa užíval čtyři základní druhy mezd:

* pevná mzda – brali technicko-hospodářští a administrativní pracovníci

* individuální úkolová mzda – dostávali dělníci na některých speciálních postech

* kolektivní úkolová mzda – pro dělníky v dílnách

* mzda účasti na zisku – pobírali někteří vedoucí pracovních úseků

Vždy na konci roku byla každému přinesena knížka, do které se muselo napsat, kolik by si chtěl v příštím roce vydělat. Baťa prohlašoval: „Jste moji spolupracovníci (výraz dělník nepoužíval) a mojí povinností je vytvořit vám takové podmínky, abyste si tyto peníze mohli vydělat.“.

Typická je také Baťova cena, která skoro vždy končila devítkou. Zkrátka 999 Kč vypadá opticky lákavěji než 1000 Kč, přitom jde o rozdíl pouhé jedné koruny.

Baťova expanze

Vlivem celních překážek koncern Baťa od konce dvacátých let budoval své zahraniční továrny, kde nechyběly ani typické Baťovy domky a budovy občanské vybavenosti. První ze zahraničních satelitů byl budován od roku 1929 ve švýcarském Möhlinu.

Právě na otevření této továrny letěl Tomáš Baťa 12. července 1932, než se jeho letadlo zřítilo k zemi. Výstavba osad v Brazílii po začátku druhé světové války byla realizována již z iniciativy Jana Antonína Bati.

o Česká republika: Napajedla, Otrokovice (Baťov), Sezimovo Ústí (Velký Dvůr), Třebíč (Borovina), Zruč nad Sázavou

o Slovensko: Partizánske (Baťovany), Svit, Nové Zámky, Bošany

o Belgie: Seneffre

o Brazílie: Anaurilândia, Batatuba, Batayporã, Bataguassu, Mariapolis, Indiana SP

o Francie: Hellcourt (Bataville)

o Chile: Peñaflor

o Chorvatsko: Vukovar (Borovo Naselje)

o Indie: Kalkata (Batanagar), Bataganj

o Itálie: Veca

o Kanada: Batawa

o Maďarsko: Tiszaföldvár (Martfü)

o Nizozemsko: Best (Batadorp)