Thorium, lesklý kov ze skupiny aktinoidů, bylo doposud považováno spíše za nepříjemnou příměs a v podstatě odpad při těžbě vzácných kovů. Zájem odborné vveřejnosti o něj však v posledních letech stále stoupá. Na vině je hned několik jeho důležitých vlastností. V první řadě je přírodě poměrně hojné – jeho koncentrace v zemské kůře přinejmenším 3x převyšuje koncentraci jiného veledůležitého aktinoidu, uranu. Přírodní thorium také nemusí být čištěno, aby obsahovalo jen jistý žádoucí izotop, jako je tomu s přírodním uranem (235U). Náklady na přípravu paliva pro jadernou elektrárnu by pak byly o poznání menší. Proč tedy vlastně thorium už dávno využíváno jako jaderné palivo?
Potíž je v tom, že samotná jádra thoria jsou sice α-zářiči (tj. vyzařují jádra hélia), do spontánní štěpné reakce se však nezapojují. Proto je třeba nejprve přeměnit thorium na štěpný izotop uranu 233U. Jelikož je protonové číslo uranu oproti thoriu o dvě vyšší (Th 90, U 92), je třeba do jeho jádra dodat dvě jaderné částice. Toho je možné dosáhnout prostřednictvím částicového urychlovače, v němž lze namířit protonový paprsek na kus těžkého kovu, uvolnit jím kýžené neutrony a následně jimi obohatit thoriové jádro. Energie uvolněná štěpením vzniklého uranu by pak mohla pohánět jak samotný urychlovač, tak elektrárnu. Celá myšlenka, jejímž autorem je právě fyzik Carlo Rubbia, potřebuje stále doladit řadu dílčích detailů. Nedávno se jí proto chopila norská firma Aker Solutions, která Rubiův patent zakoupila. Podle jejích plánů by mohla vzniknout celá síť drobných podzemních reaktorů o výsledné kapacitě asi 600 MW. Doufejme jen, že Norové budou ve svém nákladném projektu úspěšní. Velké zásoby rud bohatých na thorium má například Indie, Čína, USA či Brazílie.
