Ačkoliv nejběžnějším nástrojem archeologů jsou a zůstanou především lopaty a štětečky, tu a tam se do jejich výzkumů zapojí i mnohem méně tradiční technologie. Když nedávno takzvaní „akustičtí archeologové“ zkoumali jihoanglický monument Stonehenge, vypadalo to tam tak trošku jako na pouti. I když malinké.

Jednoho rána minulého roku mohl turista, který procházel okolo monumentu Stonehenge, zahlédnout zvláštní událost, kterou mohl snadno zaměnit např. za rekonstrukci nějakého dávného pohanského rituálu. Uvnitř kruhu ze vztyčených kamenů se pohybovaly dvě postavy a oddávaly se zvláštní činnosti: nafukovaly a praskaly nafukovací balónky. Tito dva lidé však nebyli nějací nepraktičtí podivíni, ale vědci Bruno Fazenda a Ruppert Till. A o co jim vlastně onoho rána šlo? Pomocí praskání balónů a přistavených mikrofonů se snažili změřit „impulzní odpověď“ kamenného monumentu. „Impulzní odpověď“ je vlastně jakýmsi „otiskem prstů“ Stonehedge. Tedy – nikoliv doslova prstů, ale zvuku. Nejde vlastně o nic jiného, než  o popis všech drah, jimiž projde zvuk od svého zdroje ke svému cíli,  v tomto případě mikrofonu umístěného několik metrů od zdroje, praskajícího balónku. Nahrávku pořízenou ve Stonhenge poté srovnali s tzv. anechoickou, neboli doslova „bezozvěnnou“ nahrávkou pořízenou v anechoické komoře na univerzitě v Salfodu, v pracovišti Bruno Fazenda. A k čemu vlastně britští vědci takto složité zkoumání vůbec podnikli? Vědci doufají, že jejich detailní rozbor povede k přesnějšímu pochopení, zda jsou jedinečné akustické vlastnosti Stonehenge dílem záměru či náhody.