Existence ženského orgasmu i právo ženy na něj je jistě neoddiskutovatelná věc. Daleko více diskusí se však točí okolo problému, proč se vlastně tento typ prožitku vyvinul. Vědci, kteří pracují na svých odpovědích v rámci evoluční teorie, se dělí zhruba do dvou skupin.

První tábor hledá v ženském orgasmu důležitou věc, jejímž účelem je prohloubit vztahy mezi partnery, zpevnit svazek a vytvořit tak co nejlepší podmínky pro příchod dětí.

Druhý z táborů se snaží přemýšlet „vědečtěji“.  V myšlenkách svých rivalů totiž vidí přístup, podle něhož by byla příroda schopná „plánovat dopředu“ (což je v přírodovědeckém uvažování striktně zakázáno).

Orgasmus ženy je podle nich něco podobného, jako např. prsní bradavky u mužů. Nejsou ničím jiným, než důsledkem toho, že jak ženy, tak muži, jsou si blízce příbuzní a řada rysů jejich organismů je proto velmi podobná.

Stejně jako jsou ženská ňadra důležitá pro kojení dětí (a v neposlední řadě také pro přilákání mužské pozornosti) a u mužů jsou jen jakýmsi zbytečkem po vývojové minulosti bez zvláštní funkce, je i ženský orgasmus vedlejším produktem  vývoje orgasmu mužského.

Jeho existence totiž více vyhovuje evoluční logice, která řídí vzájemný „souboj“ pohlaví.

Zatímco žena s větším množstvím kopulací své evoluční vyhlídky příliš nevylepší (počet dětí nenarost společně s počtem partnerů), u muže platí pravý opak. Evoluční vyhlídky, či lépe řečeno evoluční úspěšnost (biolog by nejspíše hovořil o evoluční zdatnosti, fitness) jsou totiž velmi dobře měřitelné:

měří se počtem potomků, které se tomu či onomu podaří zplodit. Vítěz je zkrátka ten, komu se podaří zaplavit svět co největším množstvím svých vlastních kopií (či alespoň padesátiprocentních kopií, jak tomu z povahy věci je u pohlavně se rozmnožujících organismů).

Mužský „lov žen“ totiž ve skutečnosti sleduje chladnou logiku: „kopuluj co nejvíce, abys vytvořil co největší množství potomků“. A jak k tomu muže (či zkrátka samečky) motivovat lépe, než jim nadělit sladkou odměnu v podobě orgasmu?

 Na ženský orgasmus lze také prohlížet „jen“ jako na vedlejší produkt evoluce orgasmu mužského.

Dvojice vědců Brendan Zietsch z australské University of Queensland a Pekka Santtila z Abo Akademie ve finském Turku se nedávno rozhodli provést studii, která by dokázala mezi oběma úhly pohledu rozhodnout.

Jejich výzkum vedla jednoduchá úvaha: kdyby byl ženský orgasmus pouhým vedlejším produktem evoluce orgasmu mužského, musel by být jeho individuální vývoj založen na účasti stejných genetických modulů. V důsledku toho by měli mít lidé příbuzní (jednovaječná dvojčata či sourozenci) velmi podobné schopnosti dosahovat orgasmu („orgasmibilitu“).

K ověření této teorie využili oba vědci skutečně obrovského vzorku lidí: celkově pracovali s 5000 páry sourozenců a dvojčat.

A k jakým závěrům došli? Nejzásadnějším výsledkem výzkumu bylo, že sourozenci opačného pohlaví, pocházející buď z dvojvaječných dvojčat či běžného sourozeneckého páru, nesdíleli ohledně „orgasmibility“ prakticky žádné podobnosti.

U dvojčat a sourozenců stejného pohlaví tomu však bylo naopak. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že geny, stojící za shopností dosáhnout orgasmu se u žen a u mužů liší. Ženský orgasmus se tedy nevyvinul jako „nechtěný sourozenec“ orgasmu mužského, ale má svůj vlastní a zcela samostatně stojící význam.

I když vědci upozorňují, že se nejedná o důkaz, že by měla být teorie „vedlejšího produktu“ definitivně opuštěna, přeci jen se silně otřásla v základech.