Každý současný Řek, na něhož by dnes někdo promluvil jazykem, jímž byla napsána evangelia, by přinejmenším pěkně znejistěl. Ne tak ovšem mluvčí jazyka (-em?) romeyka, který dodnes přežívá na černomořském pobřeží Turecka.

Podle posledních výzkumů je právě tento jazyk nejbližším dnešním příbuzným staré řečtiny.

Jméno oblasti Pontus, ležící u pobřeží Černého moře na severovýchodě dnešního Turecka, zní i dnešnímu uchu jednoznačně řecky. Aby ne, až do středověku ležela totiž tato oblast takřka v srdci řeckého světa a o politickou svrchovanost ji měl připravit až nápor otomanských Turků na konci 15. století.

Místní obyvatelé však tureckému vlivu odolávali velmi srdnatě. Původní křesťanské náboženství se jim sice zachovat nepodařilo, jejich jazyk však přežil až do dnešních dnů. Nedávná práce lingvistky Ioanny Sitaridou, která působí na univerzitě v britské Cambridgi, v něm odhalila pozoruhodnou »živou fosílii« mezi dnešními jazyky.

Země Amazonek a Argonautů

Krajina maloasijského Pontu (z řeckého pontos = moře) se v řecké mytologii vyskytuje hned několikrát.

V této oblasti leželo legendární království bojovných žen Amazonek. Do mytologie se však vepsalo především jako místo, odkud se řecký hrdina Iasón vydal se svými Argonauty přes Černé moře směrem ke Kavkazu na výpravu za Zlatým rounem.

Popisy této oblasti tedy více než naznačují, že řecký živel zde byl odedávna jako doma. Z archeologických nálezů i popisů u řeckých historiků víme, že dějiny řeckého osídlení sahají přinejmenším do 8. století př.

n. l.

Řečtí kolonizátoři zde postupně založili několik významných osad, např. Trapezunt (dnešní Trabzon) či Sinopé, k jehož slavným rodákům se počítá např. slavný kynický filozof Diogenes (400–322 př. n. l.) či zavržený křesťanský teolog Markión (110–160 n. l.).

Veni, vidi, vici…

Řecký živel byl v pontské oblasti neuvěřitelně houževnatý a po staletí dokázal náporu okolních mocností nejen vzdorovat, ale také jim tvořit významnou konkurenci.

Obrovský rozkvět své moci zažil Pontus za vlády Mithridata VI. Eupatóra (132–63 př. n. l.). Skvělý vojevůdce Mithriadés si dokázal podmanit takřka celou Malou Asii a postupně začal ohrožovat i novou nastupující velmoc Středomoří – Řím.

Zásadní ránu nezasadil Pontu nikdo menší než Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.), který po svém vítězství nad Pontem v bitvě u Zely pronesl v římském senátu slavnou větu „Veni, vidi, vici“.

Na výsluní dějin se Pontus dostal ještě jednou, a to v době vrcholného středověku (1204–1461). V Trapezuntu, jeho nejvýznamnějším městě, našel totiž své centrum nástupce křesťanské Byzantské říše – Trapezuntské císařství.

V roce 1461 bylo však dobyto tureckým sultánem Mehmedem II. a počaly tak dlouhé a často i krvavé dějiny poturčování, které trvají prakticky dodnes.

Posledních 5000…

Řecká enkláva na severovýchodě Turecka a jejich jazyk zvaný romeyka však i přes nepřízeň osudu z povrchu zemského stále nezmizel.

Dnes však existuje již pouhých 5000 lidí, kteří tento jazyk užívají. Podle poslední verze Atlasu ohrožených jazyků z letošního roku, který vydává organizace UNESCO, patří romeyka do kategorie »výrazně ohrožené« (definitely endangered).

V terminologii UNESCO to znamená, že dnes již neexistují děti, které by se jej doma učily jako svůj první jazyk. UNESCO však nebije na poplach nadarmo. „Kdyby jazyk romeyka vymizel ze světa, přišli bychom o jedinečnou příležitost rozlousknout tajemství vývoje řeckého jazyka,“ neskrývá své obavy Ioanna Sitaridou, která se v posledních letech studiu toho starého jazyka věnuje v rámci Cambridgeské skupiny pro ohrožené jazyky a kultury (CELC).

A proč vlastně považuje Sitaridou studium jazyka romeyka za tak významnou příležitost?

21. STOLETÍ doplňuje:

Jak přišel jazyk romeyka ke svému nepříliš řecky znějícímu jménu? Řekové sami sebe sice nazývají Helény (Helenoi), toto označení mělo však poté, co Byzantská říše přijala křesťanství, lehce hanlivý název – označovalo totiž také »pohany«.

Pontští Řekové tedy dávali přednost tomu, aby byli považováni za Římany. Od řeckého označení Římanů – Romanoi, již k názvu romeyka není příliš daleko.

Okno do minulosti

Romeyka představuje ideální srovnávací materiál, díky němuž se před Ioannou Sitaridou a jejím kolegou Peterem Mackridgem z univerzity v Oxfordu otevřela možnost jak pochopit, po jakých cestách došel dnešní řecký jazyk ke své současné podobě.

V jazyce pontských Řeků totiž našli rysy, jimiž je podstatně bližší pozdní formě starověké řečtiny, koiné (viz rámeček), než řečtina, jíž se mluví v kontinentálním Řecku a na řeckých ostrovech.

Chcete příklad? Stará řečtina je jazykem, který používal velké množství slovesných infinitivů, tedy neurčitků. Zatímco např. čeština zná infinitiv pouze jeden, znala stará řečtina infinitivů celou řadu – např. většina slovesných časů měla svůj vlastní.

V současné řečtině však toto velmi komplikované využívání infinitivů prakticky vymizelo, jazyk romeyka je však nejen zachoval, ale dokázal jejich prostřednictvím vytvořit i velmi neobvyklé větné konstrukce.

Vědci si tedy mohou být prakticky jistí, že se jim podařilo narazit na živoucí fosilii, jakousi obdobu latimérie podivné mezi jazyky.

Koiné – jazyk Alexandra i evangelií

*Ve východní oblasti okolí Středozemního moře i dále směrem na východ měli Řekové obrovský vliv prakticky již od 7. století př. n. l.

*Byly to však až výboje Alexandra Makedonského (356–323 př. n. l.), které učinily z Řeků světovou velmoc, jejíž jazyk užívali lidé prakticky od Egypta až po Mezopotámii.

*Aby se dokázali domluvit lidé z tak geograficky i jazykově vzdálených oblastí, musela řečtina podobně jako např. dnešní angličtina, projít výrazným zjednodušením.

*Výsledný jazyk, který se v oblasti východního Středomoří a blízkého východu užíval zhruba v letech 300 př. n. l.–300 n. l., je běžně známý pod označením koiné, tedy doslova »společný (jazyk)«.

*Užívání koiné se pochopitelně neomezovalo jen na úřední styk či běžnou komunikaci, ale stala se i jazykem významných literárních památek, např. Septuaginty (řeckého překladu Starého zákona) či Nového zákona.

Lingvisté a biologové

Laika možná zarazí, že mezi prací dnešních evolučních biologů a lingvistů existuje mnohem více paralel, než by napovídala různost předmětů jejich zájmu. Proč?

Jak živá jsoucna, tak jazyky jsou totiž systémy, které v průběhu času podléhají evolučnímu vývoji. Na tomto základě srovnávání drobných odchylek se poté (vědci??) pokoušejí odhadnout, jak moc jsou si jednotlivé organismy či jazyky příbuzné, tedy jak se jejich linie postupně oddělovaly od společného předka.

Skupinky tvorů vlastnících jistý znakový systém (tedy DNA či jazyk) se musely vzájemně izolovat a po nějakou dobu se vyvíjet odděleně.

Některé se izolují dokonce tak dobře, že z nich vzniknou »živí poslové minulosti« čili »živé fosílie«. Důležité je však mít na paměti, že ani živé fosilie mezi živými tvory nejsou skutečně totožné s formami, které se vyskytovaly v minulosti.

Na rozdíl od ostatních žijících příbuzných se jim však podařilo zachovat si řadu neobvyklých a starobylých znaků.