Kočkovité šelmy – mazlíčci a zabijáci
Partnerství lidí a koček se odvíjí od okamžiku, kdy lidé začali žít usedlým zemědělským životem. Zásoby, které se hromadily v sýpkách, začaly lákat nejrůznější „ujídače“, kterými zase nepohrdly drobné šelmy. Za 9500 let, co žijí po lidském boku, se stihly dostat až na první příčku v oblíbenosti mezi lidskými mazlíčky.
Náklonnost k dvěma nejběžnějším druhům domácích mazlíčků, tedy ke kočkám a psům, často dělí lidi do dvou poměrně jasně vymezených táborů. Zatímco pejskaři vychvalují do nebes věrnost a oddanost svých mazlíčků a prohlašují kočky za proradná a vypočítavá zvířata, milovníci koček psí věrností ostentativně pohrdají a nade vše staví kočičí hrdost a nezávislost na člověku. Kočky žijí často skutečně polodivoce, a když o svého živitele přijdou, nedělá jim velký problém postarat se o svou potravu samy. Svou divokost si uchovaly i přes to, že patří k nejdéle domestikovaným živočichům vůbec.
Chundelatí pomocníci
V odpovědi na otázku, jak vlastně začalo soužití lidí a koček, se vědci překvapivě shodují. Předkové dnešních domácích oček byli stejně jako řada jejich dalších příbuzných lovci drobné zvěře. Jako dravce je přirozeně přitahovala přítomnost hlodavců, především myší, hrabošů, křečků, syslů a krys, kteří se zvláštním potěšení ujídali našim předkům jejich uskladněné potraviny. Jako takové byly kočky přinejmenším tolerovány, byť roli pomocníka člověka v boji proti škůdcům přebírala i řada jiným menších šelmiček, především tchoři (fretky) a či nejrůznější druhy promyk. Kočky však nesloužily našim předkům pouze jako spojenci. Z četných archeologických nálezů, zejména z oblasti předního východu (např. Jericho v dnešním Izraeli) je patrné, že je první zemědělci považovali i velmi dostupný zdroj potravy i či za kožešinové zvíře. Od blízkosti ke skutečné domestikaci nebylo tedy daleko, mnoho ze svých původních rysů, tedy polodivokost a nezávislost na člověku, si řada kočičích plemen zachovala dodnes.
Kus severní Afriky v každé z koček
Dnes se vědci prakticky jednomyslně shodují na tom, že předka domácích koček je třeba hledat u koček divokých (Felis silvestris). V roce 1951 rozlišil britský zoolog R. I. Pocock na 26 poddruhů tohoto druhu, v roce 2007 byl na základě genetických testů snížen tento počet na dnes běžně uznávaných poddruhů pět. Ve stejném roce prokázala genetička Monika Lipinski se svými kolegy ze Školy veterinární medicíny v kalifornském Davisu, že všechny domácí kočky mají původ u pouze jednoho z poddruhů: u kočky divoké plavé (Felis silvestris lybica), jejíž původní vlastí byla severní Afrika a Blízký východ. Znamená to tedy, že ostatní divoké kočky (včetně těch, které stále vzácně žijí i u nás), do zásoby genů domácích koček prakticky nepřispěly. Existuje však vůbec nějaká odpověď na otázku, proč pocházejí všechny dnešní kočky právě z tohoto poddruhu? Vědci se shodují na tom, že za tím stojí v první řadě jejich povaha. Zatímco k jiným poddruhům koček se může člověk stěží i přiblížit, divoké kočky plavé jsou oproti svým příbuzným o poznání méně nepřátelské.
První domácí mazlíčci
První známky toho, že si naši předkové začali koček všímat jinak, než jen jako prostředku k ukojení hladu, jsou kamenné a hliněné sošky koček, staré asi 10 000 let, které byly nalezeny v oblasti „úrodného půlměsíce“: v Turecku, Sýrii a Izraeli. Za nejstarší doposud nalezenou stopu po skutečné domestikaci koček je považována kostra kočky pohřbená vedle svého „pána“ na známé neolitické lokalitě Shillourokambos na Kypru. Stáří tohoto nálezu se odhaduje na 9 500 let. Kromě kočičí kostry byl asi třicetiletý muž pohřben s řadou dalších darů, například kamennými nástroji a ceněnými schránkami mořských měkkýšů. Kočka tedy zjevně patřila k velmi vzácným a ceněným artiklům. Význam tohoto nálezu vynikne ještě více, když si uvědomíme, že před příchodem člověka kočky na ostrově nežily. Znamená to tedy, že si je první kolonizátoři ostrova, kteří na něj připluli z dnešní syropalestinské oblasti, museli přivést sebou zcela záměrně.
5 kočičích pramáti
Víceméně nahodilý nález na Kypru svědčí v podstatě o jediné věci: již před téměř 10 000 žily kočky prokazatelně po lidském boku, a to nikoliv pouze jako zdroj potravy či tolerovaní pomocníci. Kde však došlo ke zdomácnění koček skutečně poprvé? A jednalo se pouze o jedinou událost, nebo se tyto šelmičky přidružovaly k lidem nezávisle na několika místech světa? Tradiční kandidáti na skutečné a jediné centrum domestikace jsou v podstatě tři: Severní Afrika (především oblast Egypta), blízký východ (oblast úrodného půlměsíce) a údolí řeky Indus v dnešním Pákistánu. Nepřekvapí nás, že odpověď nabízí opět genetika. Tým vědců z Institutu pro výzkum rakoviny ve Fredericku v americkém Marylandu publikoval v roce 2007 v prestižním časopise Science studii, která mezi jednotlivými kandidáty definitivně rozhodla. Podle jejich závěrů jsou všechny kočky potomky pěti divokých koček plavých, domestikovaných na blízkém východě na samotném úsvitu zemědělského způsobu života, tedy před více než 10 000 lety.
Cesty koček po světě
V dobách, kdy nebyly k dispozici genetické analýzy, museli vědci spoléhat výhradně na porovnávání rysů, které je možné vidět pouhým okem. Hodnotily se především drobné fyziologické odlišnosti a kvalita srsti (délka, barva, vzorování). Na základě srovnání zvláštních genových úseků, tzv. mikrosatelitních markerů, dokázala však již citovaná genetička Monika Lipinski a se svými kolegy sestavit již podstatně přesnější historickou mapu dalšího šíření koček po světě. Pohled do genů odhalil v jejich cestování několik základních křižovatek. Jako první se od sebe oddělila linie vedoucí k asijským a africkým kočkám. Následovalo oddělení linie evropské, kterou měli na svědomí první neolitičtí kolonizátoři Evropy z jihu od té, která zůstala v okolí Středozemního moře. Nakonec se definitivně oddělila linie východoafrická. Pohled do genů tedy odhalil, že dnešní kočky jsou rozděleny do čtyř základních skupin: evropské, středomořské, asijské a východafrické.
Další kočky po lidském boku
Přestože je kočka domácí jediným skutečně domestikovaným druhem kočkovité šelmy, pokusy o zdomácnění se nevyhnuly ani jiným jejím více či méně vzdáleným příbuzným. Na území Jižní Ameriky byly kočky uctívány především v předincké kultuře Močiků (100 – 8000 n.l.) na území dnešního Peru. Močikové kočky podle všeho v zajetí nemnožili, pouze krotili zvířata odchycená v divoké přírodě (zejména pumám příbuzné kočky jaguarundi). Po příchodu Evropanů, kteří sebou přivezli domácí kočky ze starého světa, docházelo často i ke křížení koček s divokými jihoamerickými druhy, zejména ocelotem dlouhocasým (Leopardus wiedii) a kočkou slaništní (Leopardus geoffroyi). Ke zkrocení spíše než ke skutečnému chovu, lákala i řada afrických druhů. K lovu byli často využívání zkrocení gepardi a servalové (Leptailurus serval). Mezi asijskými kočkami byly zase zejména v oblasti Iránu a Indie využívány k lovu kočky karakalové (Caracal caracal). Jako neobvyklí mazlíčkové byly občas drženy v zajetí velké druhy koček (levharti, lvi, tygři). Nejpříjemnější povahu mají levharti, kteří se dokonce nechají zkrotit a vodit i na vodítku.
Proč nejsou domácí kočky šavlozubé?
Zoolog Per Christiansen z Kodaňského zoologického muzea se nedávno rozhodl najít důvod pro nápadný rozdíl mezi dnešními kočkami a jejich již zcela vyhynulými šavlozubými příbuznými. Kostry dnešních koček (tedy kočkovitých šelem velkých, malých a gepardů) jsou kostrám vyhynulých šavlozubců velmi podobné. Když však přijde na lebku, jako bychom se dívali na zcela jiná zvířata. Jak tedy vysvětlit tak nápadný rozdíl ve stavbě lebky tak příbuzných zvířat? Christiansen se přirozeně obrátil k evolučnímu vysvětlení, které není vlastně nic jiného, než snaha přijít na to, proč nějaký znak v minulosti pro předky dnešních organismů tak výhodný, že se zachoval i u potomků. Z jeho počítačového modelování vyplynulo, že dnešní kočky a šavlozubci se velmi lišili v síle stisku čelistí. Zatímco prakticky všechny druhy dnešních koček mají stisk jedinečně silný, šavlozubci byli zaměření zejména na rychlé prokousnutí krku relativně velké oběti. Evoluční silou, která stála za jejich neuvěřitelnými špičáky, byla tedy specializace na lov velké kořisti a velký konkurenční tlak.
Neuvěřitelná lovecká technika
Kočkovité šelmy jsou jednou z nejvíce specializovaných skupin dnešních savců. Nenajdeme mezi nimi jediný druh, který by se živil jinak, než lovem. K jejich loveckým úspěchům jim však nemusí dopomáhat pouze jejich mrštnost, síla či rychlost. Brazilští vědci nedávno pozorovali jedinečné lovecké chování pralesní očky ocelota dlouhoocasého (Leopardus wiedii), které naznačuje, že kočky dokáží své oběti i vychytrale přelstít. Oceloti loví drobné živočichy, mezi nimi i primáty tamaríny pestré (Saguinus bicolor), drápkaté opičky asi o velikosti veverky. Podle vědců byli oceloti schopní napodobit zvuk tamaríních mláďat a vlákat tak dospělé opičky do pasti. „Amazonští domorodci tvrdí, že schopnost vábit kořist prostřednictvím vokálního napodobení mají i další jihoamerické kočky, například pumy či jaguáři. I když se nám nic takového zatím nepodařilo potvrdit, naše poslední pozorování naznačuje, že bychom měli těmto zprávám věnovat v budoucnu větší pozornost,“ vysvětluje ředitelka jihoamerického programu Společnosti pro ochranu divočiny Avecita Chicchónová.
Slepé větve bádání po kočičím předkovi
Při hledání skutečného prapředka domácích koček prošli vědci v průběhu minulých desetiletí velkou řadou slepých uliček. Kromě kočky divoké (Felis silvestris silvestris) se jako o předkovi, či alespoň důležitému přispěvateli do genofondu současných koček uvažovalo o blízce příbuzné kočce bažinné (Felis chaus). Tyto kočky dnes žijí na poměrně rozsáhlém areálu od Egypta přes Indii až po Vietnam.V roce 2007 popsal dokonce kolektiv belgických vědců v čele s archeoložkou Veerle Linseeleovou z Katolické univerzity v Lovani nález kostí tohoto druhu kočky z pohřebiště v Hierakonpolis v Horním Egyptě. Nález z předdynastického období okolo roku 3 700 př.n.l. Podle zbytků kostí archeologové usoudili, že kočka musela být držena v zajetí přinejmenším několik týdnů před svou smrtí. Slepých uliček při hledání předků domácích koček však prošli vědci postupně ještě více. Za kandidáty na příspěvek do dnešního kočičího genofondu byla považována i asijská divoká kočka manul (Otocolobus manul), kočka bengálská (Felis bengalensis) a také kočka písečná (Felis margarita). Genetické výzkumy však žádnou z těchto představ zatím nepotvrdily.
