Jak funguje mozek během psychoterapie? Tento typ terapie totiž někdy budí nedůvěru.  Můžete dosáhnout nějakého vědecky měřitelného výsledku, když si jednou za čas dojdete s někým »popovídat«? Odpověď zní překvapivě – ano.

To, že slovo skutečně může přepsat váš »matrix«, dokázal nedávno odhalit tým kanadských neuropsychologů.

Výzkumníci svou studii postavili na vyšetřování skupiny pacientů s úzkostnou sociální poruchou.  Ta se skrývá za odlišné projevy různé intenzity a ve vašem okolí existuje pravděpodobně nejméně jeden člověk, který se s ní potýká.

Úzkostnými poruchami totiž dnes trpí okolo 10 % obyvatel. Léky a dobře volená psychoterapie (viz rámeček) jsou způsobem, jak lidem s touto poruchou pomoci.

Na kolotoči strachu

Výzkum neurologických účinků psychoterapie se však daleko opozdil za výzkumem efektů, které v těle vyvolávají léky. „Naším cílem bylo sledovat změny, které se odehrávají v mozku, zatímco lidé procházejí psychoterapií,“ vysvětluje Vladimir Miskovic z McMaster University v kanadském Hamiltonu.

Říká se, že „strach je nejlepší kouč“. Zdravá míra ostražitosti či obav dovoluje člověku být připraven na nečekané, nedat se zaskočit, a je tudíž zdravá.

Pokud ovšem nadměrně zesílí, má naprosto opačný efekt. Přecházíte-li ulici na přechodu bez semaforů, je ostražitost na místě. Obava z reálné možnosti srážky s nějakým vozidlem vás donutí se rozhlédnout, přecházet rychle, dělat to, co je třeba.

Ve stejné situaci by však patologicky zesílená úzkost třeba trápila člověka katastrofickými představami již doma, jen při pomyšlení na nutnost přejít ulici, a mohla by být příčinou toho, že by dokonce nešel tam, kam je třeba dojít přes inkriminovaný přechod. To může vyvolat další potíže, které vyvolají další a další obavy…

Králík a léčba traumatu

Co se děje v těle ve stavu pociťovaném jako úzkost? Máme »stažený krk«, takže nejsme schopni slova, cítíme stažený hrudník, a proto dýcháme jen omezeně, apod. Procesy v těle jdou proti sobě, protože za normálních okolností se zrychluje dýchání, zásobování svalů kyslíkem i živinami, hlavně cukry, a tím se připravujeme na akci.

Ve stavu úzkosti tomu všemu ale přitáhneme otěže a ztuhneme jako králík před kobrou.

Obvyklým a rychle účinkujícím způsobem léčby jsou léky. Neřeší však příčinu (trauma), která může být dobře ukrytá někde v našem životním příběhu. Podle mnoha autorů na velmi časném začátku! A může se projevit i na fyziologické a genetické úrovni, jak dokazují studie např. zneužívaných dětí (viz rámeček). Naštěstí lze pomocí dobře zacílené psychoterapie napáchané škody odstranit.

Jak funguje freudovské kanape?

Jak různí autoři zmiňují, mnoho lidí má představu psychoterapie zkreslenou. Pro některé je to hodinka, kdy si vleže na kanapi povídají pro sebe a za nimi v křesílku za jejich peníze pochrupuje člověk, který si říká psychoanalytik.

Pro někoho je absurdní představa, že občasná hodina mluvení může skutečně změnit jejich život, vyléčit je z duševní nemoci nebo pomoci při léčení nemoci tělesné. Protože je však empiricky ověřeno (na základě objektivně pozorovatelných opakovaných zkušeností), že to možné je, objevuje se zvědavá otázka: „Jak je to možné?“.

Tým neurologů a psychologů vybral skupinu 25 dospělých osob s úzkostnou sociální poruchou. Pacienti byli zařazeni do pravidelné dvanáctitýdenní kognitivně-behaviorální psychoterapie. To je velmi strukturovaná metoda, která pomáhá nemocným lidem rozeznávat a měnit svoje sebepoškozující chování.

Důležitá dvojitá kontrola

Byly rovněž vytvořeny dvě kontrolní skupiny – lidé, kteří měli velmi nízkou, nebo naopak velmi vysokou hodnotu příznaků sociální úzkosti. Obě tyto skupiny v průběhu testovacího období psychoterapií neprocházely.

To bylo důležité proto, aby bylo možné sledovat rozdíl, změny, které cílená psychoterapie léčené skupiny způsobí. Jako metoda sledování změn byla zvolena metoda EEG – elektroencefalografie, měření elektrických potenciálů v mozku v průběhu času.

A proč si výzkumníci vybrali právě diagnózu sociální fobie? Je to běžná porucha s různě intenzivními příznaky – ochromující obavy jednotlivce z jednání s ostatními lidmi a očekávání, že v jejich posuzování neobstojí, že ho (jako vždycky) odsoudí pro jeho nedostatečnosti.

Dalším důležitým důvodem pro tuto volbu bylo to, že jde o poruchu, která má v naprosté většině případů původ ve velmi časném dětství, obvykle ve věku do 3 nebo maximálně do 6 let dítěte. Tedy není podmíněna (jen) geneticky.

Jak si umixovat fobii

Představte si, že jste zvědavé malé dítě. V mixeru vám maminka připravuje jahodový koktejl. Sledujete víření růžových kousků a napadne vás: Jak to asi vypadá uvnitř? Vylezete na židli a odklopíte víko. A je vymalováno!

Jahodový koktejl je doslova všude. Pokud v tu chvíli přijde dospělý a zeptá se: „Co se stalo?“, pomůže vám tu spoušť uklidit, zajímá se o váš nápad a dohodnete se, že jeden pokus stačil, můžete si blahopřát, rodiče jsou v pohodě.

Pokud se opakovaně dočkáváte vysílání typu: „Cos to zase udělal/a! Ty jsi hrozné dítě! Jak můžeš být tak nemožný/á! Jdi od toho! Jdi pryč, ať už tě nevidím!“, máte slušný základ pro sociální fobii.

Do vašeho matrixu (chcete-li podvědomí) se zakóduje informace – „cokoliv udělám, je špatně, jsem nemožný/á a nikdo se mnou nechce být“. Když je pak nevyhnutelné něco udělat, objevuje se až panická hrůza z reakcí okolí.

Mění se vám způsob smýšlení o sobě, a to už se může projevit v mozkové aktivitě až na úrovni funkce genů. Tento sebedestruktivní program je však možné změnit.

Za pět minut máte prezentaci!

EEG bylo zjišťováno čtyřikrát v průběhu pokusu. Dvakrát před léčbou, potom v polovině sledované doby a v průběhu týdne po závěrečném sezení. Výzkumníci sledovali vlny EEG v klidu a poté během připravené stresující situace.

Tou byla obvykle příprava na krátký improvizovaný projev na citlivé téma, kde bylo třeba vyslovit vlastní názor, např. legalita homosexuálních manželství nebo oprávněnost trestu smrti.

Testovaným osobám bylo v rámci přípravy sděleno, že budou představeny dvěma odborníkům v daném oboru, před kterými mají prezentovat svůj názor, a že budou nahrávány. Stejně byly testovány i osoby z obou kontrolních skupin.

Když byly poté porovnávány hodnoty EEG pacientů a kontrolních neléčených osob, byl výsledek naprosto zřetelný. Před počátkem terapie byly naměřeny podobné hodnoty u skupiny pokusných osob a u kontrolní skupiny úzkostných osob.

Navíc se výrazně lišily od hodnot naměřených u kontrolní skupiny »suverénů« s nízkými měřitelnými symptomy úzkosti.

Příliš jednoduché úvahy škodí zdraví

Během terapie se ukazovalo zmírnění příznaků. Nejpříjemnější překvapení čekalo však na samém konci, protože sledované hodnoty EEG u léčené skupiny se změnily natolik, že se ve shodě s vnějšími projevy sledovaných osob blížily hodnotám »suverénů«.

„Nemůžeme tvrdit, že podstatou veškeré léčby je změna v mozku, dosažená psychoterapií,“ varuje však zodpovědně Miskovic před ukvapenými závěry.

To proto, že léčba pacientů s příznaky sociálních fobií má své specifické stránky. Jaké? Jsou to velmi nejistí lidé, a to se projevuje buďto velikou plachostí, nebo naopak křečovitou suverenitou, v každém případě je velmi těžké přinutit je k návštěvě lékaře nebo terapeuta.

Pokud je to nepřekonatelná překážka pro započetí psychoterapie, je podání léků namístě. Kromě toho jsou případy, kdy se pacient bez léků neobejde i v případě, že psychoterapii nastoupí. Proto by bylo nezodpovědné tvrdit, že léky nejsou potřebné, volba je vždy individuální.

Jak dát věci do pohybu

Uvedená studie, jak tvrdí její autoři, je „důležitým prvním krokem“ k porozumění biologii úzkosti a k vývoji lepší léčby. Přes nutnou opatrnost před účelovým výkladem výsledků může změnit přístup k psychoterapii.

Mnozí lidé ji nepovažují za skutečnou léčbu, protože se při ní »nic« neužívá a „není to exaktní věda“. Ukazuje se však, že může být.

„Účinnost jakéhokoliv programu je zprostředkována mozkem a centrální nervovou soustavou. Pokud se nezmění nic v mozku, nemůže se změnit ani chování nebo prožívání a vyjadřování emocí,“ dodává Miskovic.

Další věc, kterou je třeba zmínit, je kvalita psychoterapie, protože ne každé »popovídání« má stejný efekt. Dobře vedená terapie umožňuje pochopit příčiny a motivace chování, pochopit, proč pořád opakujeme stejné chyby.

Umožní však zažít i tzv. korektivní zážitky, tedy jiné než věčnou ochromující trému apod. Obojí současně je pak hybnou silou změn.

Bude možná prevence úzkosti?

Jenže co je důvodem toho, že někteří jedinci jsou méně a někteří více náchylní k onemocnění úzkostnými poruchami? To sledovala další studie, prováděná tentokrát výzkumníky z univerzity v kalifornském Berkeley.

Ti zkoumali na úrovni neuronů (nervových buněk) mechanismy přispívající k odolnosti vůči nadměrným stavům úzkosti. Jejich výsledky mohou být nedocenitelné ve vytváření léčebné strategie pro jedince trpící úzkostnými poruchami i pro preventivní opatření.

To znamená, jak pomoci lidem v akutním ohrožení života bez toho, aby se u nich úzkostné poruchy rozvinuly.

„Chtěli jsme vyzkoumat, proč někteří z nás mohou překonat obavy a skryté nespecifické úzkosti, které prožíváme v našem životě, snáze než jiní. Nebo, jinými slovy, jaké rozdíly ve funkci mozku mohou předpovídat vyšší náchylnost k chronickým strachům a úzkostem,“ vysvětluje vedoucí studie Sonia Bishopová.

Jak se učíme mít strach?

Dr. Bishopová a její kolegové pozorovali, že u pacientů, kteří měli vysokou intenzitu projevů úzkosti, bylo pravděpodobnější, že mají zvýšenou odpověď amygdaly, jednoho z mozkových jader přiřazených limbickému systému (viz rámeček).

Jejich amygdala vyšší měrou reaguje na podmíněné podněty (opakované stejné podněty, v tomto konkrétním případě spojené s hrozbou něčeho nepříjemného, mající vyvolat úzkost) a pacienti se rychleji naučí mít z těchto podnětů »strach«.

Například budou sledovat promítané obrazy a vždy, když se objeví obrázek blesku, dostanou po několika vteřinách slabý, ale nepříjemný elektrický šok. Rychle se začnou bát každého obrázku blesku, a to i poté, co šoky ustanou.

Rozdíly v reaktivitě amygdaly u jednotlivých pacientů jsou nezávislé na druhé sledované části mozku, určitých oblastech prefrontální mozkové kůry (jedna z největších korových oblastí mozku, část čelní mozkové kůry).

Zvýšená aktivita těchto oblastí při stimulaci podněty nabuzujícími strach byla spojena se schopností strach zvládnout.

„Pochopení nervových mechanismů poznávání a chápání zodpovědných za vyšší citlivost vůči patologické úzkosti může pomoci nejen při vysvětlování variability příznaků (viz rámeček), ale také při výběru efektivní léčby a předpovědi reakce na léky,“ uzavírá dr. Bishopová.

Další část mozaiky – genetika

Další studie zkoumala variabilitu některých genů – tzv. polymorfismy, které mohou vést ke zvýšené citlivosti k různým onemocněním. Vědci z Karolinska Institutet ve Švédsku a univerzity v německém Greifswaldu zkoumali polymorfismy genů spojených s chorobnými stavy úzkosti a schopností se se strachem vyrovnat.

V této studii se výzkumníci zaměřili na dva geny, o kterých se předpokládalo, že mají důležitou roli v úzkostných poruchách. Prvním z nich byl gen pro jeden z přenašečů serotoninu a druhým gen pro enzym COMT (catechol-o-metyltransferáza).

Co tyto tajuplné názvy skrývají? Serotonin je sloučenina, která se uplatňuje při regulaci nálady. Jeho přenašeč, který ho »odčerpává« z místa, kde působí, z nervového spoje (synapse), je možné omezit lékem.

(?) Přesně řečeno, metoda SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu, »selective serotonin reuptake inhibitors«) se pak využívá při léčbě úzkostí a deprese. A právě v genu pro tento přenašeč byly nalezeny kratší a delší verze genu. Kratší verze souvisí se zvýšenými úzkostmi a neurotickými příznaky.

Léčba pro geny i dobrou náladu

Enzym COMT se podílí na odbourávání dopaminu. Dopamin byl dříve příliš zjednodušeně považován za »motivující chemikálii«, ale dnešní výzkumy naznačují, že se v mozku uvolňuje i při nepříjemných podnětech.

Je proto vhodnější ho spojovat spíše s předvídáním odměny, touhou a satisfakcí než s potěšením.

Zjištěný polymorfismus v genu COMT má za následek vyšší hladinu dopaminu ve sledovaných oblastech prefrontální kůry. To vede ke zvýšení pracovní krátkodobé paměti, ale i k větší míře úzkosti.

Kromě toho byla určitá změna v genu pro enzym COMT spojená s překonáním strachu – testovaní dobrovolníci s touto konkrétní variantou byli schopni velmi rychle překonat svůj strach, zatímco »majitelé« jiné varianty nikoliv.

Výzkumníci si uvědomují, že tyto nálezy mohou mít velmi zajímavé důsledky pro pochopení interakce genů s duševním životem. Jak tvrdí, „geny mohou působit prostřednictvím vnějších vlivů i tak, že některé konkrétní varianty a kombinace genů častěji než ostatní způsobují rychlejší a citlivější vytvoření a zafixování úzkosti z podnětů spojených s hrozbou a traumatem.“.

Nejen ticho, i slovo léčí

*Psychoterapie je velmi důvěrná komunikace mezi terapeutem a klientem.

*Velmi často je verbální, může být ale i neverbální (malování, pohyb apod.) Má mnoho variant, typů, podle toho na co se zaměřuje, s čím pracuje. Mnohé z nich mají některé principy společné.

*Pro léčbu úzkostných poruch je úspěšně používána např. KBT (kognitivně-behaviorální terapie) založená na modelovém zažívání nepříjemných situací, zpracovávání jejich příčin a pokusu o dosažení změny v bezpečném prostředí terapie, odkud může přejít do běžného, vědomého jednání klienta.

*Podobně lze takové situace zpracovávat i v imaginativních technikách. Psychodynamický přístup umožňuje zpětně »léčit« zážitky, ve kterých se lidé cítili poníženi, znehodnoceni a které mají tendenci opakovat podle stejného schématu.

*V této souvislosti je někdy prospěšná i rodinná terapie (pokud je to možné).

*Mezi další metody patří například nácvik relaxačních technik, hypnóza, dramaterapie (»divadelní role« je způsob, jak si dovolit zážitek jiné životní role – kdo by si nechtěl zkusit být prezidentem nebo třeba Afroditou?).

Kdy už se jedná o sociální úzkost?

*Vznik sociální úzkosti nesouvisí se vzděláním, inteligencí nebo ekonomickým statutem. Zároveň má však sociální úzkost zpětně vliv na životní úroveň člověka. Úzkostný člověk se podceňuje, vzdělání ani zaměstnání neodpovídá jeho inteligenci, má také nižší ekonomickou úroveň (je přesvědčen, že »na to nemá«), častěji žije bez podporující sociální sítě či zdravých přátelských vztahů.

*Takový člověk se často projevuje velmi plaše, ostýchavě, stydí se (za sebe), vyhýbá se kontaktům. V případě, že se jedná o tzv. kompenzační chování, se naopak může chovat agresivně, snaží se mít moc a kontrolu, protože pociťuje jako ohrožující i běžné a pro jeho okolí naprosto nekonfliktní situace.

*Někdy je sociální úzkost zakrytá různými strategiemi, jak ji zvládat, například alkoholem nebo únikovými tendencemi. Je pak obtížné rozeznat, co člověka vede k tak sebepoškozujícímu chování.

Zneužívání může přejít do krve

Vědci z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu zkoumali sebevražedné tendence. Zjistili, že v části mozku zvané hipokampus (ukládá informace do paměti a má vliv i na prostorovou orientaci a rozpoložení) jsou geny sebevrahů tlumené.

To znamená, že produkují méně molekul bílkovin, které jsou součástí signálních řetězců a to má na funkci hipokampu velmi negativní dopad.

Ve sledované skupině osob, které spáchaly sebevraždu, byla vědcům z McGillovy univerzity nápadná souvislost mezi malou velikostí hipokampu (části mozku zodpovědné ukládání informací do paměti a mající vliv i na prostorovou orientaci a rozpoložení) a zneužíváním v dětství v anamnéze.

To souhlasilo i s výsledky získanými u laboratorních krys, kde mláďata, o která matky nepečovaly, měla také silně tlumené geny v hipokampu.

Dobrá zpráva je, že poté, co byla mláďata svěřená pečujícím matkám, geny po nějaké době obnovily svou aktivitu. Vědci usuzují, že silný stres tedy mění aktivitu mozku, ale jeho následky je možné napravit.

Mandlové jadérko, paměť a emoce

*Název amygdala pochází z řečtiny (mandle) a je skutečně inspirovaný tvarem této párové části mozku. Přesně řečeno tvarem skupiny jader s bohatými vnitřními i vnějšími spoji. Jejím hlavním úkolem je třídit všechny vjemy, které do ní přímo přicházejí z našeho okolí prostřednictvím hmatu a čichu.

*Amygdala je emoční centrum a jednou z emocí je strach. Tak jsou informace vyhodnoceny i podle toho, nakolik jsou ohrožující, uloženy v hipokampu a podle nich se řídí reakce na stejný podnět v budoucnosti.

*Amygdala také spouští poplach a vyvolá reakci ve chvílích stresu (např. zvýšení hladiny adrenalinu), která umožňuje zvládnutí nebezpečné situace ještě dříve, než bychom začali dlouze koumat o všech souvislostech.

*Má vliv i na sexuální chování v závislosti na pachových signálech. Souvislost se sexualitou potvrdily i výsledky studie, která zjistila souvislost defektů v pravé amygdale např. se zpomalením psychosexuálního dospívání, předchozími sexuální útoky v dětství a dospívání (s menším objemem amygdaly souvisel například incest v historii pacienta).