Další průlom v poznání, jak se vlastně v mozku formují a udržují vzpomínky, se nedávno podařil americkým neurologům. Jejich objev by zanedlouho mohl vést k vytvoření léku, který nám může napomoci vzpomínky lépe uchovávat.

Profitovali by z něj jak lidé postižení ztrátou paměti, tak například studenti, připravující se na zkoušky.

Jen ti nejnadanější si dokážou do konce života zapamatovat francouzská slovíčka či datum bitvy u Thermopyl. U drtivé většiny ostatních se staré vzpomínky rozplynou tak snadno jako pára nad hrncem. Existují však i lidé, kteří o své staré vzpomínky přišli zcela, a to buď v důsledku neurodegenerativního onemocnění či amnézie (ztráty paměti) způsobené úrazem.

Pátrání po tom, jak vzpomínky v mozku vznikají a udržují se, je proto jednou z nejžhavějších oblastí medicínského výzkumu. Významný krok kupředu nedávno učinil spojený tým amerických a izraelských neurologů.

Vzpomínky jako kolejničky

Jak se vlastně v mozku vytvářejí vzpomínky? Tento komplikovaný proces není do detailů ještě ani zdaleka rozpoznán, řídí se však poměrně jednoznačnou logikou.

Představme si například automobil, který jezdí v rozmoklém terénu. Čím častěji svou trasu projíždí, tím hlubší stopa se vytváří. Po nějaké době jsou dokonce tyto »kolejničky« tak vyježděné, že auto už ani jinudy jet nemůže.

Vzpomínky v mozku lze přirovnat právě k takovým vyježděným kolejnicím – jen si namísto rozmoklé půdy musíme představit komplikovanou síť neuronů, které se mohou vzájemně propojovat. Čím častěji určitý vzorec synapsí (spojení) mezi neurony vzniká, tím pravděpodobnější je, že se udrží a vznikne tak fixovaná vzpomínka.

Suché zipy v mozku

Klíč k pevnosti vzpomínek tedy leží ve způsobu, jakým vznikají synapse. Ty si můžeme představit jako jakýsi »suchý zip«, držící membrány dvou buněk pohromadě. Řada vědeckých týmů celého světa se již po mnoho let snaží přijít na to, z čeho se takový »suchý zip« skládá a jak vlastně celý funguje.

Týmu Todda Sactora z Downstate Medical Center v New Yorku se před časem podařila zajímavá věc. Potlačením (inhibicí) aktivity enzymu, zvaného proteinkináza Mzeta (PKMzeta) se jim u laboratorních krys, s nimiž pracovali, podařilo zcela vymazat dlouhodobé vzpomínky, uložené na různých místech neokortexu (nové mozkové kúry).

O tom, že tato látka hraje při vytváření vzpomínek jednu z klíčových rolí, tedy nemůže být pochyb.

Zesilovač starých vzpomínek

Ve zcela nové studii, zveřejněné teprve nedávno, ukazují Todd Sactor a jeho kolega, Izraelec Yadin Dudai, že míra aktivity PKMzeta má na vznik vzpomínek skutečně velký vliv.

Vědci si pokusné krysy rozdělili na dvě skupiny – u první z nich aktivitu PKMzeta potlačili, u druhého ji naopak posílili. Výsledky hovořily jednoznačně – »suchý zip«, na jehož formování se PKMzeta podílí, se u první skupiny rozpojil a vzpomínky vymazal, u druhé se naopak přimkl pevněji, a vzpomínky tak posílil.

Možná tedy není daleko doba, kdy tento objev povede k výrobě preparátů, které by mohly na jedné straně posilovat vybledlé vzpomínky, na straně druhé pomáhat se zapomínáním traumatizujících událostí.

Spánek uchovává užitečné vzpomínky

Chcete-li si v hlavě uchovat na něco dlouhodobou vzpomínku, například na látku naučenou před zkouškou, neměli byste zapomenout na dobrý spánek. O tom, že spánek pomáhá k vytvoření synapsí nezbytných pro fixaci vzpomínek, vědí neurovědci již delší dobu.

Překvapivá zpráva však nedávno přišla z laboratoří univerzity v německém Lübecku, kde pracovali vědci pod vedením Jana Borna. Podle nich mozek během spánku nejprve vyhodnotí, které z mnoha informací, s nimiž se člověk během bdění setká, je dobré zachovat, a které naopak zcela opominout.

Výběr však podle nich není zcela nahodilý. „Naše závěry ukazují, že mozek si přednostně vybírá ty informace, jež se zdají důležité pro splnění úkolů, které jej čekají v budoucnosti,“ vysvětluje Born.