Co všechno se podílelo na vzniku tradice a originálního charakteru obyvatel britských ostrovů? Nakolik to byla geologie či počasí a nakolik sami Britové? Pojďte se spolu s vědci, které to také zajímalo, vrátit v čase 8000 let zpět.

Ještě okamžik před potopení pevniny dnes nazvané Doggerland, která spojovala dnešní Velkou Británii s Evropou.

Vítejte na palubě našeho pomyslného stroje času a připravte se na třeskutou zimu. Vracíme se na konec (zatím) poslední doby ledové, do doby před více než 8000 lety. Led pokrývající evropskou pevninu taje a tvaruje krajinu.

Hluboké úzké fjordy, kamenné valy (morény), ledovcové kotle (kary), horská jezera a rozervané skalní masivy jsou typickými stopami působení ledovce.

Více než 8000 let př. n. l.: Pomalu, ale stále stoupáme

Obrovská vrstva ledu na zalednění pevniny se ovšem vytvořila z oceánských vod, globální hladina moře klesla o více než 100 m. Odkryly se pevninské mosty a lidé i zvířata, kteří byli v zaledněných oblastech schopni přežívat, mohli putovat do nových neosídlených oblastí.

Představte si však také obrovskou hmotnost ledu vytvořeného na pevnině, která deformuje zemskou kůru.

Když odtává, pevnině se tak odlehčí, že zemská kůra vystoupí nad povrch. Jako když z lodi vyložíte náklad a nad hladinou se objeví škeble obvykle ukryté pod hladinou, pod čarou ponoru.

Při rozměrech a hmotnosti zemských desek a viskozitě, nebo spíš plasticitě, astenosféry (»plastického obalu« Země, umožňujícího pohyb zemských litosférických desek) je to ovšem proces podstatně pomalejší než u lodi na vodě.

Vynořování odlehčené pevniny se děje rychlostí asi 1 cm za rok a v některých oblastech pevnina stoupá ještě dnes. Přesuny takových obrovských kvant hmoty mění i gravitační pole a moment setrvačnosti Země a způsobují výkyvy v zemské rotaci.

8000 let př. n. l.: Pěšky do Británie?

Tání ledu také vrací vodu do oceánu, mění se vodní režim i klima některých oblastí. Hladina moře opět stoupá. Odlehčení pevniny táním ledu způsobuje i zemětřesení a otřesy urychlují zpětně pukání zbylého ledového příkrovu.

Zamiřme teď však na místo, které bychom dnes už nemohli navštívit bez skafandru, na místo nazývané někdy vzletně Atlantidou severu a historiky zvané Doggerland.

Je to pevnina, která jako most spojuje oblast rozkládající se od současného Dánska a Německa až po Nizozemsko s východním pobřežím Velké Británie. Dnešní Velkou Británii tak ještě nevidíme jako ostrov, ale členitý poloostrov spojený s Evropou.

Okolo nás se rozprostírají laguny, bažiny a močály, mělké pobřežní písčiny a pláže. Jsou obydlené zvěří, ptactvem a rybami a bohatě uživí nepočetnou populaci sběračů a lovců. Ti sem připutovali za stády mamutů a sobů, kteří se také vydali prozkoumat členitý poloostrov.

6100 let př. n. l.: Netušená síla vln

Pro nás bude nejlepší zachovat si odstup, protože do hry vstupuje »vyšší moc«. Přesně řečeno síla roztátého ledu, zvyšující se hladiny moře a pnutí zemské kůry.

Naše časomíra ukazuje asi 6100 př. n. l. V Norském moři dochází k rozsáhlým sesuvům kontinentálního svahu Steregga a dynamika všech obrovských mas hmoty v pohybu vytváří vlny tsunami vysoké až 21 m, které se valí směrem k Doggerlandu, potápějí ho pod hladinu a rozmetávají a přerovnávají vše na povrchu nově vzniklého ostrova až do hloubky 40 km do vnitrozemí.

Archeologové nacházejí stopy této události po celém pobřeží Skotska i na Shetlandských ostrovech. V oblasti skotského Montrose je ve vrstvách jílu uložena jako záložka v zemské knize času vrstva 0,6 m písku, kterou přinesl mocný vodní příval.

Tsunami si zachovala svou sílu i u pobřeží a na pevnině. „Vlny tam mohly být až 33 stop (10 m) vysoké,“ říká geolog David Smith z Oxfordské univerzity. „Každý, kdo by v té chvíli stál venku na mokřinách, by byl roztrhán na kusy. Valící se voda měla tak obrovskou sílu.“.

Okolo 6000 let př. n. l.: 5000 pravěkých trosečníků

V Bray na východním pobřeží Irska nacházejí archeologové fosilní, zkamenělé stromy na pláži. Leží tam, kde vyrostly a padly před 8000 lety. U pobřeží Dorsetu, Walesu a ostrova Wight nacházejí průzkumníci na dnešním mořském dně zbytky potopených lesů i stopy lidského osídlení.

I to je důkazem toho, že kdysi dávno byly oblasti Irského moře, Severního moře a kanálu La Manche suchou zemí.

Když následky ničivé katastrofy opadnou, jsme už na ostrově odděleném od pevniny. Spolu s námi je tu řídká a rozptýlená populace asi 5000 prvních ostrovanů. (Dnešních cca 60 milionů lidí dělá z Velké Británie třetí nejzalidněnější ostrov světa.).

Geologie prapůvodním obyvatelům také trochu změnila jídelníček, ale z doby ledové stále přežívají polární zajíci a bělokurové, ostrovany se tehdy stali i zatoulaní mamuti, divocí koně či předkové jelenů.

Kdo však vlastně byli první obyvatelé Británie? První moderní lidé (Homo sapiens) se na území dnešního Spojeného království objevili prý ještě při krátkém oteplení během doby ledové v tzv. interglaciálu.

První stopy osídlení jsou už ze sedmého tisíciletí př. n. l.

Když se opět ochladí, odcházejí a vracejí se později, netušíce, že se z nich stanou ostrované. Historikové se nemohou dohodnout, zda přechodem od loveckého života k  pastevectví a zemědělství a s ním spojeným budováním trvalejších sídel prošli potomci původních lovců, nebo jej do Velké Británie přinesli lidé přicházející z pevniny.

Můžeme se spolu s historiky domnívat, že šlo spíše o nájezdníky a dobyvatele než o obchodníky. O obyvatelstvu té doby není mnoho zpráv, archeologické stopy vedou i k původním obyvatelům Pyrenejského poloostrova Iberům a kultuře zvoncových pohárů z mladšího eneolitu (konce doby kamenné, asi 2900/2800–2200 př.

n. l.).

Z doby asi před 5000 let pocházejí také záhadné stavby, kamenné kruhy a dlouhé mohyly nazývané obecně henge. Jejich význam není dodnes plně objasněn. Zato pazourkové doly a staré cesty naznačují, jak rychle se lidé učili obchodovat, v oblasti Wessexu se křížily obchodní cesty mezi Evropou a Cornwallem, Walesem a Irskem.

Asi okolo 1000 př. n. l. můžeme zaznamenat první počátky zemědělství.

500 let př. n. l.: Britští a ti ostatní Keltové

Teprve po roce 500 př. n. l. se na ostrově objevují Keltové (kultura halštatská a laténská a posléze Belgové), zejména v klimaticky vlídnější jižní části. Mimochodem, jak uvádí spisovatel a lingvista Nicholas Ostler (*1952), britské keltské jazyky se liší od těch na kontinentu.

Možná že je nepřesné označovat je jako »keltské«. Možná hypotéza je třeba to, že v Británii byly ovlivněny předindoevropskými jazyky, je ovšem také možné, že irštinu ovlivnily semitské jazyky díky obchodníkům z fénických osad, hlavně z Kartága.

Pak se na britské území dostali konečně Římané, poté Anglové, Sasové, Jutové, Vikingové a Normané…

Ti, kteří na ostrově zůstávali, si zachovali částečně svou originalitu, ale přijímali i ostrovní kulturu a hrdost. Proto mohl britský novinář a spisovatel George Orwell (1903–1950) napsat, že „ jakékoliv rozdíly mezi dvěma Brity mizí v okamžiku, kdy se střetnou s obyvatelem kontinentální Evropy“.

Přelom letopočtu: Překročili vlastní hranice a vypluli

„Tsunami byla předělem v našich dějinách,“ konstatuje britský archeolog Neil Oliver (*1967) a dodává: „lidé, ze kterých katastrofa udělala obyvatele ostrova, se vyvíjeli jinak než jejich příbuzní na pevnině.

Dá se říct, že byli okolnostmi vyvinuti jinak. A zároveň byli stále alespoň trochu stejní.“.

Najednou je okolo vás všude moře, nemáte k němu nikde dále než 60 mil (asi 96,5 km). To první, co vás napadne, je, jak se přes něj dostat. To druhé – jak se bránit těm, kteří se přes něj dostanou. Podle předpokladů historiků právě to mělo významný vliv na utváření »národní povahy«.

Vědomí omezení vodou, hranic daných břehy souše, bylo hnacím motorem rozvoje mořeplavby a námořnictví. Tomu nasvědčují i nálezy z pobřežních lokalit – rýhované opracované dřevo konzervované slanou vody bylo možná zbytkem 6430 let starého trámu z pravěké loděnice v blízkosti dnešního Portsmouthu.

19. století: Být nejlepší byl historický úkol

Mnoho tisíc let po tsunami jsou obyvatelé ostrovů námořní velmocí, plaví se po vlnách oceánu. Odmítají se dát omezovat hranicemi svého ostrova a budují své impérium po celém světě.

Dějiny Velké Británie jsou tak ve všech dobách spojeny s námořními hrdiny, námořními bitvami a slavnými objeviteli. Angličtí, skotští, velšští a irští námořníci opouštějí svou vlast a dobývají a kolonizují místa po celém světě.

„Myšlenka na Británii jako na námořní velmoc má své kořeny jak ve smyšlenkách, tak ve skutečnosti,“ říká doktor Nigel Righby, expert Národního námořního muzea, a uvádí příklad: „V době vlády Karla I. byla nejsilnější loď tehdejší anglického loďstva nazvaná Sovereign of the Seas (Vládkyně moří). Bylo to vyjádření záměru.“.

Národní (i námořní) sebevědomí je posíleno zvláště v 18. století, když Britové zvítězí nad odvěkým rivalem Francií v koloniálních válkách a stávají se nejsilnějším koloniálním impériem světa. Na přelomu 19. a 20. století zabírá Britské impérium čtvrtinu světa.

20. století: Britové a jejich čtvrtina světa

Jenže členité pobřeží se hodí stejně tak dobře k budování přístavů pro vysílání obchodních a válečných lodí jako pro přistávání nevítaných návštěvníků. Útočník si obvykle vybírá pro svůj úder slabé místo a britské členité pobřeží nabízí nepřeberné množství míst, kde lze zaútočit.

V době národního ohrožení se jedná o opakující se obavy z napadení, strach. I proto je důležité vědomí toho, že britské loďstvo je schopné porazit nepřítele na moři.

Britové si velmi brzy začínají vůči evropským zemím »na kontinentu« vytvářet rezervovaný postoj a naopak, na »ostrovany« se někteří Evropané dívají spatra jako na »trochu podivné«. Vděčným terčem žertů je dodnes tradiční britská kuchyně nebo upjaté mravy viktoriánské Anglie.

Mimochodem někteří lingvisté usuzují, že bohatá a pro cizince nelehko zvládnutelná intonace anglického jazyka je důsledkem toho, že to byl jediný přípustný způsob, jak dát najevo emoce.

Prvním euroskeptikem byl Jindřich VIII.

Podle anglického historika Davida Starkeyho (*1945) byl prý prvním euroskeptikem už Jindřich VIII. Postavil se proti katolické církvi v Římě a prohlásil se hlavou církve anglikánské. Obranný pobřežní systém, který budoval, naznačuje, že Anglii sice definoval jako součást Evropy, ale především jako svébytný stát.

Katolická Evropa byla kvůli nenasytnosti a dogmatismu církve hrozbou, a i to přispělo k formování odtažité, ohrazené zahraniční politiky tehdejší Velké Británie.

Podle historiků je myšlenka ostrovního národa něco jako »kulturní konstrukt«. Ten je však poměrně bohatě naplněn slavnými vítěznými námořními bitvami, zámořskými objevy, tradicemi spojenými se životním stylem Britů v koloniích nebo tradicemi spojenými s monarchií.

To vše prý i jako důsledek jednoho masivního sesuvu v podmořském kontinentálním svahu, tání ledu na konci doby ledové a obrovských vln tsunami, které to způsobily.

Nebezpečně ohnivý kruh

Nejčastější příčinou vzniku série mocných vln nazývaných tsunami je seismická aktivita pod hladinou oceánů, zemětřesení. Jejich síla závisí na síle zemětřesení ale také na výšce vodního sloupce. Čím větší vodní sloupec se dá do pohybu, tím větší sílu i rychlost pak vlny mají.

Podle seizmické aktivity oceánského dna se skutečně největší množství vln tsunami vytváří v Tichém oceánu. Nejvíce sužovanou zemí je Japonsko, z japonštiny také pochází název tsunami, používaný už v celém světě.

Nemůže za to bájný sumec, ale tektonika. Pacifická litosférická deska se na mnoha místech podsouvá pod sousední desky, v blízkosti deskových okrajů se vytváří příkopy a roztavené horniny zemské kůry nebo pláště se přibližují k povrchu jako magma.

Proto je také tato oblast označovaná jako »Ohnivý kruh«. Vzniklé vlny také cestují a projeví se i na opačné straně Země. Fakticky tak mohou tsunami zasáhnout do jisté míry všechny přímořské oblasti. Dalšími příčinami vzniku série silných vln mohou být i sesuvy půdy, ledovců, exploze plynů ze dna, podmořské jaderné výbuchy, sopečné erupce nebo dosud nepozorovaný, ale prý vědecky potvrzený pád meteoritu do oceánu.

Tetování

Okolo roku 200 př. n. l. bychom mohli na jednom velkém ostrově potkat urostlé keltské válečníky s tělem bohatě zdobeným vytetovanými ornamenty. Keltské slovo brit (pestře pomalovaný, potetovaný) dalo také ostrovu název.

Antika zná už slovo Prettanoi jako pojmenování kmene, a odtud Brittania jako název ostrova a země. Souvisí i se starofrancouzským názvem Bretaně (Bretaigne). V minulosti totiž byla rozlišovaná Malá a Velká Británie (Brittania Minor a Britania Maior) jako etničtí dvojníci s příbuzným keltským obyvatelstvem na francouzském a britském břehu.

Koncem 5. století se mnoho keltských obyvatel Británie ovlivněných Římany odstěhovalo ze země s příchodem Anglů a Sasů právě do galské Armoriky (dnešní Bretaň). Tak se historická tradice anglicko-francouzského špičkování může jevit i jako obvyklé příbuzenské hádky.

Název Velká Británie dostal později jiný obsah až v roce 1707, kdy byl přijat jako označení Anglie, Walesu a Skotska.

Velký ostrov početného souostroví

Velká Británie je název ostrova, který je součástí britských ostrovů. Jejich celková plocha je 315 134 km². Největší ostrovy, tj. Velká Británie a Irsko, mezi nimi zaujímají 95,6 % plochy a zbytek, tj. asi 13 950 km², nechávají ostatním ostrovům, v porovnání s nimi spíš ostrůvkům.

K těm větším z těch menších patří Hebridy, Orkneje, Shetlandy, Isle of Man mezi Velkou Británií a Irskem, ostrov Wight u jižního pobřeží Anglie nebo Normanské ostrovy poblíž francouzského pobřeží a řada dalších malých ostrovů a ostrůvků.

Z různorodých etnických skupin, které se na ostrově usadily, a menších skupin imigrantů se během historie vytvořila pestrá společnost mnoha národností, kultur i náboženství. Nejpočetnější jsou Angličané, Velšané, Skotové, Irové a Židé, pak Indové, Pákistánci, příchozí z Karibiku (bývalé Západní Indie), Afričané, Bangladéšané, Číňané i další Asiaté.