O významu řeckého filozofa Platona (427–asi 347 př. n. l.) pro celou západní kulturu nikdo obvykle nepochybuje. Rozruch a řadu nadšených i kritických reakcí vyvolala publikace britského filozofa Jaye Kennedyho o nálezu hudební šifry v Platonových spisech a odkrytí nové významové vrstvy jeho textů.
Jednomu z nejvýznamnějších anglo-amerických filozofů, A. N. Whiteheadovi (1861–1947), patří autorství výroku, že „veškerá západní filozofie je sérií poznámek pod čarou k Platonovi.“ Co je na Platonově díle tak zajímavého a záhadného?
Ze čtvrtého století před Kristem se nám zachovalo asi třicet spisů. Navzdory dlouhé době, kterou měli učenci a badatelé na jejich prostudování, jsou dodnes předmětem mnoha učených disputací a sporů. Někteří Platonovy texty označují za geniální a nevyčerpatelně bohaté.
Jiní by jim rádi dali jednoznačný a definitivní závěr, což jim autorův způsob myšlení i jazyk, kterým jsou psány, důsledně komplikují.
Tajné spolky, nebo vlastní bezpečnost?
Starověcí učenci tvrdili, že Platon psal alegoricky, symbolicky a že význam jeho textů není přístupný lineárnímu myšlení (tzn. myšlení typu encyklopedie ve stylu »toto znamená toto«). Jeho pravá filosofie se podle těchto názorů skrývá ve významových vrstvách pod povrchem.
Důvodem může být podle některých badatelů to, že Platon své názory skrýval, protože byly na jeho dobu příliš radikální.
Nezní to nepravděpodobně. Vždyť jednou z jeho myšlenek je i: „Cena, kterou dobří lidé platí za nezájem o veřejné dění, je to, že jsou ovládáni špatnými lidmi.“ Jiným vysvětlením může být, že podle učení středověkých spolků jen zasvěcencům na určitém stupni poznání mohly být zjeveny symboly skryté v jejich spisech, které přinášely další stupně moudrosti.
Dešifrovaný hudební kód
Názor, že Platonovy spisy obsahují hlubokou skrytou symboliku, byl přijímán dlouhou dobu, přibližně až do renesance. V té době také docházelo postupně k rozdělování vědy a víry. A konečně ortodoxní racionalisté tvrdí, že žádné skryté symboly není třeba hledat, protože tam prostě nejsou.
Dr. Jay Kennedy říká: „Má specializace na oblast dějin a filozofie vědy mě dovedla ke studiu počátků. Aby vědci pochopili chemii, museli studovat alchymii, aby pochopili středověkou astronomii, museli studovat astrologii.“ Kennedy tak podle svých slov získal poměrně široké znalosti z mnoha oborů, které se mu zúročily při práci na dešifrování Platonova hudebního kódu.
Při studiu originálů Platonových spisů zjistil, že se v nich objevuje určitým způsobem dělení do dvanácti částí.
V každé dvanácté části je vložena pasáž se znaky řecké hudební stupnice. Podle řecké hudební teorie jsou harmonické tóny v určitých poměrech, a v jiných poměrech jsou disonantní nebo neutrální.
Matematik Platon?
Pasáže v Platonových spisech tak podle Kennedyho mají i relativní hodnotu – v poměrech harmonických jsou poznámky o lásce, kráse, ctnostech a na místech s disharmonickými poměry jsou pasáže o negacích, hanbě apod.
Existují i výjimky, ale ty mohou být předmětem zkoumání, aby nabídly další kontext, protože nelze předpokládat, že by Platon uvažoval tak omezeně, aby něco viděl jen dobré a něco jen špatné.
Přítomnost hudebních a matematických struktur ukrytých v Platonových spisech je v souladu s jeho »kacířskou« myšlenkou, že vesmír i bohové podléhají zákonům matematiky. Všech třicet knih tak skrývá podle Kennedyho „obrovské bohatství dosud neprozkoumaných významových vrstev“.
Objev také mění pohled na Platona, ukazuje ho prý snad poprvé, jak se zabývá složitými matematickými výpočty.
Spisy z trezoru
Vzrušující je objev mnohovrstevných Platonových spisů i v tom kontrastu, že západní kultura je postavena z velké části na dvou osobnostech, které nikdy nic nenapsaly – Ježíši a Sokratovi. O Sokratovi (469–399 př.
n. l.) se dozvídáme právě od Platona, jeho žáka.
Platon tak ve svém díle spojuje vědu a mysticismus, matematiku a Boha. Skryté kódy jsou stopou k tomu, že Platon svým způsobem očekával vědeckou revoluci. Už 2000 let před Isaacem Newtonem došel k názoru, že kniha přírody je napsaná v jazyce matematiky.
Dekódované texty také podle Dr. Kennedyho ukazují překvapivým způsobem, jak úzce souvisí věda a náboženství.
To je tendence, která sílí už od počátku minulého století, objevuje se v dílech mnoha fyziků, chemiků a dokonce i v unikátním díle psychologa C. G. Junga (1875–1961), které bylo nalezeno v trezoru až několik desítek let po Jungově smrti (viz rámeček).
Odkaz neexistující sekty?
Možná právě Platonovy spisy skrývají to, co změní dnešní kulturní války víry a vědy. Je mnoho vědců, kteří se zabývají nejmenšími částicemi hmoty a došli k hledání smyslu v základu existence hmoty.
Britský popularizátor vědy Peter Rusell např. nabízí představu, že „je-li 99,9 % hmoty nehmotné, pak zbývá obrovský prostor pro myšlenku“. Vychází přitom z představy atomu velkého jako fotbalový stadion, kde by jádro i elektrony kroužící nad tribunami byly velké jako zrnka rýže.
To, že hmota má pevnou formu, že nám šálek udrží čaj a nepropadne stolem, pak nemůže být dáno hmotou samotnou, ale pohybem. Malé částice se pohybují tak rychle, že v kterémkoliv okamžiku mohou být kdekoliv a vlastně tak stihnou »vykrývat« celou povrchovou plochu atomu, dát mu tvar.
Práce na dalších 2000 let?
Dr. Jay Kennedy upozorňuje i na to, že pravidelný matematický vzor symbolů, které Platon používá, vede k historiky diskutovaným pythagorejcům (viz rámeček). Pythagoras tak údajně sto let před Platonem odvozoval matematicky harmonii vesmíru a souzvuk planet, neslyšitelnou hudbu v »harmonii sfér«.
Může usmířit dnešní spory a nevraživost mezi věřícími a ateisty. Jedni trvají na tom, že náš svět je prodchnut smyslem a hodnotou, a druzí argumentují hmotou a cenou. Pro Platona byla hudba matematická a matematika hudební.
Radost a krásu nacházel v hudbě i v matematice. „Platonův význam je nedocenitelný. Posunul lidstvo od společnosti bojovníků ke společnosti moudrosti. Našimi hrdiny jsou dnes i díky němu Einstein a Shakespeare,“ říká Kennedy.
Věří, že přínos, který bude mít jeho objev, může změnit způsob pohledu na ranou historii západního myšlení a starověkou vědu. Dodává proto s vědeckým zaujetím: „Toto je začátek něčeho velkého. Bude to trvat generace, než budou odhaleny všechny důsledky této práce. Všechny spisy obsahují 2000 dosud nerozluštěných symbolů…“.
Nevypočitatelný svět, postavený na číslech
*Pythagoras (570–po 510 př. n. l.) je z pohledu historiků rozporuplná postava. Někteří zpochybňují jeho existenci, někteří jeho učení a někteří pythagorejce, školu a sektu jeho stoupenců.
*Jeho učením se zabývalo mnoho dalších, od Platona až po např. Johanna Keplera (1571–1630). Přes rozporné zprávy se zdá, že Pythagorovo učení spojuje právě náboženství a matematiku, čísla, a můžeme tedy mluvit i o mystice čísel.
*Uspořádání do číselných vztahů je tak základem harmonie světa (kosmu) a důkazem toho je hudba, ve které Pythagoras za stupnicemi a harmonickými souzvuky našel číselné vztahy. Nebeská tělesa prý v pohybu vydávají zvuk, nepřetržitou hudbu sfér, kterou my ovšem nevnímáme.
*To je myšlenka, které se v díle Harmonices Mundi věnoval právě i Kepler. Jádrem pythagorejských »mathemat« je posvátná desítka (tetraktys), součet čísel 1 + 2 + 3 + 4, která představuje absolutno.
*Stejně tak teorie matematického základu kosmu svým způsobem předpověděla i periodický systém prvků. Čím nás ještě překvapí?
Červený poklad ze švýcarského trezoru
Před několika lety vyšla kniha, která se stala bestselerem. Po jejím přeložení do češtiny se podle očitých svědků o ni čtenáři skutečně v Seidlově knihkupectví v Praze poprali. O co jde? O Tajemnou Červenou knihu.
Mezi historky medicíny i psychology se od smrti Carla Gustava Junga mluvilo o existenci jakéhosi tajemného spisu, který Jung psal dlouhá léta a nikdo nevěděl, zda a kde existuje.
Až v roce 2000 se britskému historikovi Sonu Shamdasanimu podařilo domluvit se s dědici Jungova díla, knihu z trezoru švýcarské banky vynést na světlo a během tří dlouhých let jednání získat souhlas s publikací.
Rukopis se písmem i ilustracemi vrací do 15. století, do doby, než došlo k oddělení vědy a víry. Sám Jung údajně nechtěl rukopis zveřejnit, protože způsobem sdělení byl tak odlišný od tehdejšího způsobu myšlení vědeckých kruhů, že se obával zatracení díla i své vědecké reputace. Jeho vydání je tedy tak trochu testem stoletého vývoje vědeckého myšlení.
Více:
Platon: Spisy, Oikoymenh, 2003
Jung, C. G.: Červená kniha, Portál 2010
Olsen, Scott: Záhadný zlatý řez, Dokořán 2009
Russell, Peter: Od vědy k Bohu, Dybbuk 2008
