Pod hladinami oceánů leží přes 1,4 milionu kilometrů optických kabelů, což je více než trojnásobek vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Ty přenášejí více než 95 % světového internetového provozu včetně finančních transakcí, státní komunikace nebo cloudových služeb..

Elon Musk se rád honosí kromě jiného tím, že právě on tím člověkem, který skrze projekt Starlink celému světu poskytne internet. Nu skutečnost je, aspoň prozatím, o poznání jiná. Globální internetová vesnice spoléhá z drtivé většiny na podmořský svět.

Tato celosvětová infrastruktura je přitom fyzicky zranitelná a to zejména v několika málo strategických bodech a její narušení může způsobit nedozírné škody. Přesto se o tomto tajemném světě ví velmi málo.

Skutečný problém této infrastruktury neleží ani tak v její bezesporu úctyhodné délce, ale v koncentraci tras do několika málo míst, kde se kabely sbíhají a vystupují na pevninu. Právě tyto uzly představují nejslabší články celého systému.

V oblastech jako Rudé moře, Malacký průliv mezi Malajsií a Indonézií nebo pobřeží Kalifornie se kříží desítky tras, které obsluhují celé kontinenty. Jakmile dojde k technické poruše nebo fyzickému poškození v jednom z těchto bodů, datové toky se musí přesměrovat přes vzdálenější trasy, což vede k výpadkům, zpomalení služeb a v krajních případech k izolaci celých regionů.

„Tyto uzly a úseky kabelů v mělkých vodách představují nejkritičtější body celé globální kabelové infrastruktury a vyžadují zvláštní ochranu“, upozorňuje ve své analýze i Evropská agentura pro kybernetickou bezpečnost ENISA.

Právě zde se digitální svět střetává s fyzickou realitou. Bezpečnostní služby proto dlouhodobě upozorňují na možnost sabotáží, teroristických útoků a různými státy řízené podvratné činnosti, protože tyto uzly jsou veřejně známé, geograficky fixované a technicky jen obtížně nahraditelné.

Zatímco přerušení kabelu v otevřeném oceánu je logisticky náročné, útok na pobřežní infrastrukturu nebo její technické zázemí vyžaduje nesrovnatelně menší kapacity a může být maskován jako běžná průmyslová nebo stavební činnost.

Zvláštní pozornost je v posledních letech věnována zejména aktivitám Ruska, které podle západních zpravodajských služeb systematicky mapuje kritickou podmořskou infrastrukturu včetně optických kabelů.

„Podmořské kabely a jejich pobřežní uzly představují atraktivní cíl hybridních operací, protože umožňují vysoce účinný zásah s disproporčně velkým dopadem na ekonomiku a státní fungování,“ varuje ENISA.

Jakou ale má svět podmořských kabelů vlastně podobu? Podmořský optický kabel na otevřeném oceánu nevypadá nijak impozantně. V nejhlubších částech moře má průměr zhruba jako zahradní hadice, obvykle 17 až 22 milimetrů.

Uvnitř se nachází několik skleněných optických vláken, která přenášejí data ve formě světelných impulsů. Tato vlákna jsou obklopena vrstvami gelu, plastu a ocelových drátů, jejichž hlavním úkolem je ochrana proti tlaku, korozi a mechanickému namáhání.

Jakmile se však kabel blíží k pobřeží, jeho konstrukce se výrazně mění. V mělkých vodách a u kabelových přistávacích stanic, tedy již zmiňovaných uzlů na pobřeží, je kabel mnohonásobně silnější, často s několika vrstvami ocelového pancíře a průměrem přesahujícím pět centimetrů.

Důvodem není tlak vody, ale lidská aktivita, která nemusí být nutně zlovolná. Nejčastějšími příčinami poškození jsou totiž zásahy kotev lodí, rybářských vlečných sítí nebo nejrůznější stavební práce. Kabely jsou proto v těchto oblastech často zahrabány do mořského dna nebo vedeny chráněnými koridory.

Podmořské optické kabely se pokládají pomocí specializovaných lodí, které pracují s přesností na desítky metrů podle předem detailně zmapované trasy mořského dna. Než je kabel vůbec vyroben, probíhají geologické průzkumy, aby se předešlo sesuvům, skalním hranám nebo tektonicky aktivním oblastem.

Samotné kladení probíhá pomalu, často rychlostí jen několik kilometrů za hodinu. V hlubokých vodách kabel volně dosedá na dno, zatímco v mělkých oblastech je pomocí pluhů nebo dálkově řízených robotů zahrabán do sedimentu, aby byl chráněn před kotvami a rybolovem.

Opravy podmořských kabelů jsou pak ještě náročnější než jejich pokládka. Jakmile dojde k poruše, technici ji nejprve lokalizují pomocí měření signálu z pevniny. Opravárenská loď pak na místě spustí háky nebo robotická ramena, kabel vytáhne z hloubky často několika tisíc metrů, poškozený úsek odřízne a nahradí novým spojem.

Celý proces může přitom trvat dny až týdny, v závislosti na počasí, hloubce a vzdálenosti od pobřeží. Podle analytické společnosti TeleGeography je právě omezená kapacita opravárenských lodí jedním z hlavních faktorů, proč i relativně malé poškození kabelu může mít nepřiměřeně velký dopad na globální datový provoz.

Na pevnině transkontinentální kabely míří do rozlehlých komplexů datových center, která zpracovávají, ukládají a směrují data dále do lokálních sítí. Jeden z největších takových uzlů se nachází v Data Center Alley v Severní Virginii, kde je jedna z největších koncentrací serveroven na světě a kde probíhá až 70 % veškerého internetového provozu Spojených států.

Vedle Severní Virginie patří k důležitým uzlům Nizozemsko, především oblast Amsterdamu a okolí. Země se stala datovým křižovatkovým bodem díky kombinaci husté optické infrastruktury, blízkosti hlavních podmořských kabelových tras a také dlouhodobě stabilního právního prostředí.

Zásadní roli zde hraje internetový uzel AMS-IX, jeden z největších výměnných bodů dat na světě, kterým procházejí terabity provozu za sekundu. Zároveň však nizozemská vláda otevřeně varovala, že vznik nových a nových center může znamenat problém:

„Nekontrolovaný růst datových center představuje tlak na energetickou síť, vodní zdroje i prostorové plánování“.

Další výrazná koncentrace digitální infrastruktury vznikla v severských zemích, zejména ve Švédsku, Finsku a Norsku. Tyto státy lákají provozovatele datových center chladným klimatem, které výrazně snižuje nároky na chlazení, a zároveň dostupností relativně levné elektřiny z vodních, jaderných a větrných zdrojů.

Mezinárodní energetická agentura IEA k tomu uvádí, že „chladné klima a nízkouhlíková energetika činí severské země obzvlášť atraktivními pro energeticky náročná datová centra“. Současně však i zde sílí obavy z přílišné koncentrace digitální infrastruktury do několika regionů, které se tím sice stávají ekonomicky významnými, ale i strategicky citlivými cíli v případě výpadků energie, sabotáží nebo geopolitického napětí.

Nelze se asi divit, že výstavba nových center, byť jsou přínosem pro ekonomiku, vyvolávají jisté obavy. Vždyť digitální infrastruktura je dnes jedním z energeticky nejnáročnějších systémů moderní civilizace.

Datová centra, přenosové uzly i kabelové stanice musejí fungovat nepřetržitě, s extrémně nízkou tolerancí k výpadkům. Elektřina zde neslouží jen k výpočtům, ale především k chlazení, stabilizaci napětí a zálohování provozu.

Podle zprávy IEA dosáhla globální spotřeba elektřiny datových center v roce 2024 přibližně 415 terawatthodin, tedy asi 1,5 % celosvětové spotřeby elektřiny, přičemž tento odběr neroste pozvolna, ale tempem kolem 12 % ročně.

Agentura zároveň upozorňuje, že pokud bude současný trend pokračovat, může se spotřeba datových center do roku 2030 více než zdvojnásobit na zhruba 945 terawatthodin, což odpovídá dnešní spotřebě elektřiny celého Japonska, které bylo v roce 2025 čtvrtou největší ekonomikou světa.

Hlavním motorem tohoto růstu jsou systémy umělé inteligence a rychle se rozšiřující cloudové služby.

Proto jsou zásadní součástí každého významného datového centra záložní energetické systémy. Patří sem bateriová úložiště, ale především dieselové generátory schopné převzít plnou zátěž během několika sekund po výpadku sítě.

Jakmile selže přenosová soustava a zálohy se vyčerpají, digitální provoz se zastaví bez ohledu na výkon serverů nebo rychlost procesorů. Právě proto odborníci dlouhodobě zdůrazňují, že energetická stabilita je pro digitální svět zásadnější než další technologická miniaturizace.

A asi netřeba zdůrazňovat, že bez elektřiny se internet nemění v pomalejší systém, ale v systém nefunkční.