Astronomové zaznamenali u takzvané bludné planety nebývalý růstový záchvat. Těleso, které osaměle putuje vesmírem, protože zřejmě bylo kdysi dávno gravitačními silami vyhozeno ze své domovské soustavy, je dosud největším otesánkem svého druhu, který kdy pozemské teleskopy zachytily..

Na rozdíl od planet ve Sluneční soustavě bludné planety neobíhají kolem hvězd, ale toulají se vesmírem samy, protože kdysi ve své minulosti zpravidla zažily nějakou dramatickou událost. Jak však ukazuje čerstvá studie, která je přijata k publikování v časopise The Astrophysical Journal Letters, s jejich původem to může být složitější.
Každopádně, nová pozorování provedená pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila, že tento osamělý svět pohlcuje plyn a prach ze svého okolí rychlostí přibližně šest miliard tun za sekundu.
„Lidé si možná představují planety jako klidné a stabilní světy, ale díky tomuto objevu vidíme, že objekty s planetární hmotností volně plující vesmírem mohou být mimořádně dynamickými místy,“ vysvětluje astronom z Astronomické observatoře v Palermu (INAF) a hlavní autor nové studie Víctor Almendros-Abad.
Zkoumaný objekt, jehož hmotnost se odpovídá pěti až deseti Jupiterům, brázdí vesmír asi 620 světelných let od Země v souhvězdí Chameleona. Planeta označená jako Cha 1107-7626 se stále formuje a obklopuje ji disk plynu a prachu, přičemž materiál z něj neustále padá na planetární povrch, což je proces známý jako akrece. Tým vedený Almendrosem-Abadem však zjistil, že tato akrece neprobíhá plynule.
V srpnu 2025 se planeta začala zvětšovat osmkrát rychleji než dosud bylo u ní zvykem. „Jedná se o nejsilnější akreci, jaká kdy byla zaznamenána u objektu s planetární hmotností,“ potvrzuje Almendros-Abad.
A aby měli badatelé co nejpřesnější data, k pozorování použili nejen spektrograf X-shooter na dalekohledu VLT ESO v chilské poušti Atacama, ale i z vesmírný teleskop Jamese Webba a archivní záznamy ze spektrografu SINFONI.
„Původ bludných planet zůstává otevřenou otázkou: jsou to velmi malé hvězdy, nebo planety vyvržené ze svých systémů?“ klade si otázku spoluautor práce Aleks Scholz z University of St Andrews. Výsledky naznačují, že alespoň některé z nich vznikají podobně jako hvězdy, protože právě u mladých hvězd byly podobné exploze akrece pozorovány už dříve.
Další spoluautorka Belinda Damian z téže univerzity dodává: „Tento objev stírá hranici mezi hvězdami a planetami a umožňuje nahlédnout do nejranějších fází vývoje těchto záhadných objektů.“.
Z porovnání světla vyzařovaného před a během výbuchu vyplývá, že do procesu pravděpodobně zasahuje magnetické pole tělesa. Magnetická aktivita totiž zřejmě poháněla prudký pád hmoty, což bylo doposud pozorováno pouze u hvězd.
Znamená to, že i objekty s nízkou hmotností mohou mít překvapivě silná magnetická pole schopná vyvolat podobné jevy. Během akrečního výbuchu se navíc změnilo chemické složení okolního disku, když vědci detekovali vodní páru, která předtím chyběla. Takové proměny byly dosud výsadou hvězd, nikoli planet.
Volně se pohybující planety jsou mimořádně těžko zachytitelné, protože vyzařují jen slabé světlo. Naději představuje připravovaný obří dalekohled ESO ELT (Extremely Large Telescope), který by měl být uveden do provozu koncem desetiletí.
Díky svému obrovskému zrcadlu a citlivým přístrojům umožní astronomům objevit a detailně zkoumat další takové planety a lépe tak pochopit, jak dalece se podobají hvězdám.
„Myšlenka, že planetární objekt se může chovat jako hvězda, je fascinující,“ uzavírá spoluautorka studie Amelia Bayo z ESO. „Ukazuje nám, že vesmír se neřídí přísně vymezenými kategoriemi a že i planeta, která putuje prostorem úplně sama, může být dějištěm dramat, jaká jsme dosud přisuzovali jen hvězdám.“.