V dobách své největší slávy měla Římská říše 45 milionů obyvatel, z nichž milion žil v hlavním a největším městě, Římě. Bylo to rušné místo plné velkolepých chrámů a staveb, z nichž přecházel zrak, jehož ulicemi kráčeli krásně odění lidé.

Ovšem pachy, které každodenní život v tomto velkoměstě provázely, už tak honosné rozhodně nebyly!.

Řím byl jedním z největších starověkých měst, jeho výstavba byla pečlivě plánována. Nacházela se v něm řada honosných paláců a mramorových chrámů. Bylo to velkolepé a impozantní místo, pulzující životem.Na veřejném náměstí ve tvaru čtverce, kterému se říkalo fórum, Římané nakupovali a prodávali zboží, stejně jako debatovali s přáteli o dění ve městě.

Fórum bylo obklopeno nejdůležitějšími veřejnými budovami, mezi které patřilo divadlo, městská pokladna, chrámy, baziliky a amfiteátry, stejně jako sídlo městské rady.

Raději nočník než krysy v domě

Ruch města nikdy neutichal, lidé se bavili v arénách, divadlech a tisíce jich proudilo ulicemi každý den. Bohatší Římané žili ve velkých domech postavených v blízkosti fóra. Ačkoliv si v nich užívali přepychu a krás svých zahrady, často své toalety nenapojovali na veřejnou kanalizaci, asi se obávali vpádu krys či zápachu do svých luxusních sídel.

Místo toho k tomu určení pracovníci sbírali z domácích i veřejných latrín a žump výkaly, které byly následně využity jako hnojivo, stejně jako moč, jež se používala k bělení látek. Obyvatelé těchto domů často chodili na nočníky, jejichž obsah byl vyléván do žump.

Řím byl však také špinavým a nebezpečným místem s bludištěm postranních uliček a slumů. Většina Římanů byla chudá a vykonávala nekvalifikovanou práci. Na rozdíl od přepychových domů na Palatinu se římská pracující chudina tísnila v něčem, co připomínalo starověké bytové domy.

Jejich čtvrti byly hlučné a špinavé. Do svých „domovů“, sestávajících často jen z jedné až dvou místností bez tekoucí vody a většinou i bez kuchyně, chodili jen přespat. Stravovali se v barech zvaných termopolia, kde jedli nejčastěji chleba, fazole, čočku či kaši z mleté pšenice.

Římské lázně? Raději ne!

Pro konání potřeby, stejně jako očistu těla využívali veřejné toalety a lázně, do kterých byl čas od času vstup zdarma. Nicméně, tato místa rozhodně nebyla tak hygienická, jak by se mohlo zdát. Malá vana ve veřejných lázních pojala osm až dvanáct koupajících se, přičemž Římané k očistě těla nepoužívali mýdlo.

Místo toho se potírali olivovým olejem, do kterého přidali další vonné esence, a ten pak z těla seškrabávali tak zvaným strigilem neboli bronzovým zakřiveným nástrojem. Vany sice měly odtoky, ale protože se voda a olej nemíchají, pravděpodobně byly dosti špinavé.

Toalety v lázních byly sdílené, aby si lidé mohli popovídat při sezení na nich. Připomínaly dřevěné lavice s otvory. K utírání po velké potřebě využívali Římané houby připevněné na tyčích, které namáčely ve vodě, ty byly rovněž sdílené.

Parfémy si mohli dovolit jen ti bohatší, často se jednalo o živočišné či rostlinné tuky ovoněné růží, skořicí, kosatcem, kadidlem či šafránem, smíchané s léčivými přísadami a pigmenty. Římané jimi zřejmě pomazávaly i sochy, což bylo důležitou součástí jejich uctívání.

Pach zvířat, jejich výkalů i lidských mrtvol

Řím páchl potem, protože většina populace se rozhodně nekoupala denně a už vůbec nepoužívala deodoranty. V ulicích města se pach nemytých lidských těl mísil s vůněmi z veřejných vývařoven, které často servírovaly luštěniny, a zápachem z žump i kanalizace odvádějící stojatou vodu z veřejných prostranství. Třešničkou na dortu pak už byl jen pach zvířat a jejich výkalů.

Římské pekárny častou používaly k mletí obilí velké lávové kamenné mlýny zvané querns, kterými otáčeli osli či muly. Městem pak proudila rovněž hospodářská zvířata určená na porážku či prodej. Jedním z náznaků, že po ulicích Říma nebylo zrovna příjemné chodit, jsou vysoké kameny sloužící pro přechod lidí z jedné strany ulice na druhou.

A to stále nebylo to nejhorší, protože město mělo problém i s lidskými mrtvolami. Zatímco bohatým se dostávalo pohřbu s patřičnými poctami, těla nejchudších byla často ponechána na ulicích bez kremace či pohřbu.

Rozkládající se lidské mrtvoly na chodnících tak zřejmě byly ve starověkém Římě běžnou záležitostí. Na tom, co nám zní odporně, však starověcí Římané zřejmě neshledávali vůbec nic divného. Podle historika Nevilla Morleyho to pro ně zkrátka byla vůně domova či dokonce vrcholu civilizace.

Zdroje: LiveScience