Když v roce 1789 Frederic Herschel objevil v pořadí šestý Saturnův měsíc, netušil, že bude o více než dvě století později považován za jednoho z nejvážnějších kandidátů na výskyt života ve Sluneční soustavě.

Herschel zkonstruoval do té doby největší zrcadlový dalekohled s průměrem zrcadla 1,22 metrů a především ohniskovou vzdáleností 12 metrů, jehož tubus musel být podepřen lešením. Na Saturn se zaměřil v okamžik jeho rovnodennosti, kdy jsou jeho prstence zarovnány s oběžnou dráhou vnitřních planet, a proto se při pozorování ze Země jeví jako nejtenčí..

To bylo k nalezení tohoto měsíce klíčové, Enceladus má totiž průměr jen něco málo přes 500 kilometrů, což je podobně jako délka České republiky od západu k východu. Navíc se nachází přímo uprostřed Saturnova prstence E, který je vnějším a současně i nejširším běžně pozorovatelným prstencem.

To dále znesnadňovalo jeho odhalení, protože prstenec odráží více slunečního svitu než samotný měsíc. Přitom Enceladus patří mezi velmi světlé měsíce, což dalo vzniknout předpokladu, že je jeho povrch pokryt ledem a nikoliv kameny nebo prachem.

Od počátečních pozorování až do průletu sond Voyager 1 a 2 v blízkosti Saturnu v letech 1980 a 1981 se znalosti o Enceladu příliš nerozšířily. Povrch tak poprvé detailněji vyfotografoval až právě Voyager 2 v srpnu 1981. Fotografie odhalily rozsáhlé části hladkého povrchu prakticky bez kráterů, což znamená, že musel být velmi mladý.

Povrch byl také zbrázděn množstvím trhlin. Na základě těchto pozorování byl zformulován předpoklad, že na Enceladu probíhají aktivní procesy, které přetváří jeho velké plochy v relativně krátkých časových úsecích.

Aktivní ledové vulkány

Vzhledem k malé velikosti měsíce se ale nemůže jednat o aktivitu žhavého jádra. Měsíc má příliš málo hmoty na zažehnutí jaderné reakce. Aktivita proto musí být způsobena gravitačním působením blízkého Saturnu, který vnitřek Enceladu slapovými jevy zahřívá.

K jejich lepšímu pochopení přispěla sonda Cassini, která jako první lidský výtvor vstoupila na orbitu Saturnu v roce 2004. Při podrobném zkoumání až do svého řízeného zániku v atmosféře Saturnu v roce 2017 přinesla řadu nových informací o Saturnu, jeho prstencích i měsících, včetně Enceladu.

Při opakovaných blízkých průletech pořídila mnohem detailnější fotografie celého měsíce, které umožnily zmapování jeho povrchu. Vědecká komunita přitom i nadále pokračuje ve zkoumání informací sesbíraných sondou Cassini.

Nadšení vzbudily záběry kryovulkánů na jižním pólu Enceladu, které vyvrhují vodní led. Ten nejenže dopadá zpět na povrch měsíce v podobě „sněžení“ a vysvětluje vznik ledového povrchu bez kráterů, ale část z něj uniká z gravitace měsíce a formuje prstenec E, ve kterém se Enceladus nachází.

Mizející temná skvrna

Cynthia Phillipsová, planetární geoložka v americké Jet Propulsion Laboratory, která se svým týmem pokračuje ve zkoumání materiálů ze sond Voyager a Cassini, se zaměřila na hledání změn na detailních záběrech Enceladu, pořízených v rozestupu několika let.

Objevili útvar, jenž se na fotografiích jevil jako temná skvrna, která ale během několika let zmizela. Díky záběrům stejného místa z několika úhlů bylo možné vyloučit, že by se jednalo o stín. Jako nejpravděpodobnější předpoklad se proto jeví, že se jednalo o podpovrchové horniny, které byly vyvrženy vulkanickou činností na ledový povrch a postupně zapadaly, dokud nebyly zcela překryty novým ledem.

Budoucí vesmírné mise by se měly k Saturnu opět vrátit a zaměřit se na hledání života na jeho měsících Titanu a Enceladu. Informace shromážděné sondou Cassini potvrzují předpoklad, že se pod věčně zmrzlým povrchem Enceladu nachází oceán tekuté vody a současně zde mohou být přítomné všechny potřebné složky ke vzniku života.

Spolu s Jupiterovým měsícem Europa se tak jedná o aktuálně nejnadějnější kandidáty pro hledání základních stavebních kamenů života v naší Sluneční soustavě.

Zdroj: space.com