Varanu komodskému (Varanus komodoensis) se přezdívá komodský drak. Ve skutečnosti se však nejedná o draka, ale o obřího ještěra. Je to největší, co do hmotnosti a celkové mohutnosti, žijící ještěr vůbec.

Co dalšího jste o tomto fascinujícím tvorovi, který vypadá jak z jiného světa, netušili?.

Varani obývají indonéské ostrovy Komodo, Rinca, Flores, Gili Dasami, Gili Motag a Padar. Dospělí jedinci dosahují typicky délky okolo 2,6 m a hmotnosti přibližně 54 kg. Nejhmotnější zkoumaný varan vážil 87,4 kg, nejdelší pak měřil celkově 3,04 m při hmotnosti 81,5 kg.

Nestrávená potrava může zvýšit hmotnost varana komodského až o 20 kg. Jejich ocasy jsou pak stejně dlouhé jako jejich tělo. Nezvykle velké rozměry těchto ještěrů byly dlouho přičítány tak zvanému ostrovnímu gigantismu, protože v místě jejich výskytu se jiní velcí dravci nevyskytují. A v chráněném prostředí mohou živočichové dosáhnout větší velikosti.

Jedovatá megafauna z Austrálie

Podle nejnovějších výzkumů vyplývá mohutnost varana z toho, že je zřejmě pozůstatkem australské megafauny období pliocénu a pleistocénu. Tehdy australští varani dosahovali délky až 6 metrů a váhy 600 kg.

V Queenslandu byly nalezeny pozůstatky tvora, podobného varanu komodskému, staré 3,8 milionu let. Má se tak za to, že evoluce varana proběhla v Austrálii předtím, než se dostal do izolace na indonéských ostrovech. Ví, že o nich, že jsou jedovatí.

Dlouho se mělo za to, že za to mohou toxické bakterie obsažené v jejich slinách, které si v ústech varani záměrně pěstují, aby jim pomáhaly rychleji skolit kořist. Magnetická rezonance však v roce 2009 odhalila, že varani disponují jedovými žlázami ve spodní čelisti.

Když byla jedna z těchto žláz vyoperována nemocnému varanovi v ZOO v Singapuru, zjistilo se, že produkuje jedovaté bílkoviny, které zamezují srážení krve oběti, snižují její krevní tlak a způsobují jí svalovou paralýzu a hypotermii, takže po pokousání upadá do šoku a následně do bezvědomí.

Zuby pokryté železem

Varan má v čelistech kolem 60 vroubkovaných trojúhelníkovitých zubů o délce až 2,5 cm, které se často obměňují. Špičky a pilovité hrany varaních zubů pokrývá vrstva oranžového povlaku obsahující koncentrované železo, které zuby činí mimořádně tvrdými a odolnými proti opotřebení, což jim umožňuje snadněji drtit kořist.

Možná, že i dinosauří zuby kryl kdysi tento kov. Sliny varanů jsou často zbarveny krví, jelikož zuby jsou téměř kompletně překryté dásňovou tkání, která se během krmení přirozeně odírá.

Dlouhý žlutý jazyk varana je hluboce rozeklaný. Stejně jako většina plazů i on ho používá nejen k vnímání chuťových ale i čichových vjemů. Při příznivém větru, když varan za chůze dle svých zvyklostí kývá hlavou ze strany na stranu a pravidelně vyplazuje jazyk, může vycítit zdechlinu na vzdálenost 4 až 9,5 km.

Malé množství běžných chuťových buněk se u něj nachází i v hrdle. Hmatové vjemy mu pak zprostředkovávají senzorickými destičkami vybavené šupiny na kůži.

Rychle běhají i plavou

Jeho nejslabším smyslem je sluch. Dlouho se mělo za to, že jsou varani komodští úplně hluší. Nakonec se ukázalo, že slyší, mají však jen jednu sluchovou kůstku, třmínek, a tak je jejich sluch omezen pouze na frekvenci 400 až 2000 Hz, zatímco člověk slyší zvuky o frekvencích 20 až 20 000Hz.

Ani jejich zrak není „ostříží“. Varani vidí na vzdálenost až 300 metrů a rozlišují barvy, jejich sítnice však obsahuje jen čípky, proto špatně vidí za tmy a mají problém rozlišit nehybné objekty.

Jsou to masožravci. I když významnou část jejich jídelníčku tvoří mršiny, umí být zdatnými lovci. Na rozdíl od vrcholových predátorů však neregulují početnost své kořisti. Součástí jejich potravy jsou bezobratlí, například kobylky či krabi, dále plazi, jako jsou užovky, chřestýšovci či karety, někdy také mláďata vlastního druhu.

Pochutnají si i na ptácích, malých savcích či vejcích. Výjimečně může dospělý varan napadnout i člověka. Ačkoliv na to nevypadají, jsou vcelku obratní, umí plavat a dokáží i běžet, a to rychlostí až 19 km/h.

Zlepšení hojení ran

K páření často dochází po společném krmení, jelikož to je jedna z mála příležitostí, kdy se dospělí varani setkávají a alespoň částečně tolerují. Mezi samci může dojít k boji o samici, při páření pak musí často samec samici znehybnit.

Ta následně naklade asi 20 vajec, z nichž se líhnou mladí varani. Po vyklubání jsou prakticky bezbranní, a stávají se tak často potravou predátorů. Jen 10 % vylíhlých varanů se dožije dospělosti. U varanů je prokázaná partenogeneze, to znamená, že samice jsou schopné mít potomky i bez oplození samcem, z vajíček se v takovém případě líhnou samci. Varani se dožívají 30 let.

Je možné, že právě varani, respektive jejich krev, vyřeší aktuální problém s rezistencí bakterií vůči antibiotikům. Nebezpečná může být v takovém případě i běžná infekce v ranách. V krvi varanů však identifikovali vědci peptid odvozený od histonu H1, nazvaný VK25, který u těchto ještěrů podporuje hojení ran.

Odborníci se jím inspirovali k vytvoření syntetického peptidu, nazvaného DRGN-1. Jeho využití u myší významně zlepšilo hojení ran, do budoucna by tak mohl pomáhat i lidem.

Zdroj: goeco.org, nationalgeograpic.com, nature.com.