Jazykovědci se málokdy mohou ozvat s přelomovým objevem. Jednou z mála možností je rozluštění písma dávných civilizací. V případě starého Egypta pomohly dvě náhody. Jednou byla starověká deska s nápisy ve třech písmech a druhou chytrá hlava Francouze, který už jako dítě vynikal jazykovým talentem.

Bylo to za napoleonského tažení do Egypta, když v červenci 1799 narazili dělníci při přestavbě pevnosti v přístavním městě Rosetta, dnešním názvem Rašíd, na obrovský kámen pokrytý třemi druhy písem. Pro jistotu ho odnesli velícímu důstojníkovi Pierre-Françoisi Bouchardovi.

V té době bylo malému Champollionovi (1790 – 1832) teprve 8 let. Příběhy popsané kamenné desky i jejího luštitele se proto dlouho rozvíjely nezávisle, než se po letech potkaly. Zajímavé jsou ale oba.

Bouchard se na desku podíval, vytušil, že to bude poklad, a nechal ji odeslat do Káhiry. Tam Napoleon, který s mimořádnými nálezy počítal, usadil komisi složenou ze vzdělanců, kteří měli za úkol vyhledávat a shromažďovat cenné památky.

Z nápisů na desce byl tehdy plně srozumitelný jen jeden, starořecký, ale komise správně odhadla, že půjde o tři různé verze stejného textu. Ze starořečtiny vyplynulo, že na desce je vytesaný kněžský dekret s výčtem poct udělených faraonu Ptolemaiovi V. a že pochází z roku 196 před naším letopočtem.

Další dvě verze textu už byly v egyptštině, jedna psaná ve zjednodušeném démotickém písmu, druhá v hieroglyfech. Právě tato kombinace hieroglyfů a srozumitelné starořečtiny rozbušila srdce lingvistů a historiků.

Vypadalo to, že rozluštění tajemných obrázkových znaků je konečně dosah. Záhy se ukázalo, že to byl přehnaný optimismus.

Těžký úkol

Hieroglyfy byly archaické už v době vzniku nápisů na Rosettské desce, už tehdy je ovládali jen kněží. Proto tehdy mezi historiky panovaly pochybnosti, zda jde vůbec o písmo nebo jen o symbolické znaky.

Hledání odpovědi zkoumáním desky navíc zkomplikovala válka. Napoleon musel v Egyptě ustoupit Angličanům a odevzdat jim i nashromážděné poklady včetně desky. Angličané původně požadovali veškerou dokumentaci a k ní i opisy textů, ale z toho sešlo.

Po odvozu do Londýna tamní učenci moudře usoudili, že válečné spory v napoleonské Evropě musí jít stranou, rozluštění staroegyptských záznamů je na to příliš důležité. A tak pořizovali opisy desky a rozesílali je napříč Evropou zájemcům, kteří se chtěli do luštění hieroglyfů pustit.

Výsledkem společných snah ale nadlouho zůstávalo jen skromné zjištění, že výchozím textem byl ten starořecký a obě další vznikly jako překlad, a to ne zcela věrný.

Přichází Thomas Young

První skutečný průlom se povedl Britu Thomasi Youngovi. Vzděláním byl lékař, ale jeho koníčkem byla fyzika a vedle ní staré jazyky, ovládal samozřejmě i starořečtinu. Zajímalo ho také démotické písmo a pomohl zkompletovat jeho překlad, na němž pracovali vědci už dříve.

Hieroglyfy ale byly tvrdším oříškem. Nevypadaly jako znaky pro zvukový přepis slov ani jako grafický systém písma. Younga ale napadlo, že pokud by přece jen šlo o zvukový přepis, tak jediné místo, které by muselo odpovídat starořeckému textu, je jméno panovníka a jeho manželky.

Nebylo těžké ani odhadnout, že pro svou důležitost se jejich jména v hieroglyfech ohraničovala oválným rámečkem, takzvanou kartuší. Young šel po správné stopě, a tak se mu povedlo rozluštit znaky pro přepis jména Ptolemaia a jeho manželky Bereniky.

Dál ale nepokračoval. Zřejmě se v souladu s tehdejším názorem domníval, že hieroglyfy zastupují zvuky pouze při přepisu slov neegyptského původu, jako bylo jméno Ptolemaia. Young navíc nebyl jazykovědec a měl širší pole zájmů, věnoval se medicínskému výzkumu i fyzikálním experimentům, z nichž ho nejvíc proslavil objev, že světlo má charakter vlnění.

Pro jeho vysoce inteligentní mozek bylo luštění hieroglyfů jen zábavnou hádankou.

Malý génius

Champollion, který byl skoro o dvě desetiletí mladší, byl na rozdíl od Younga od malička zaměřený vysloveně na jazyky, matematika ani přírodní vědy ho nebavily. Číst se údajně naučil sám už ve čtyřech nebo pěti letech porovnáváním modliteb své zbožné matky s textem v modlitební knížce.

Velmi záhy se začal učit mrtvé jazyky, což byl zájem, který sdílel se starším bratrem Jeanem-Jacquesem. V 11 letech prý dokonale uměl latinsky a řecky a učil se hebrejsky. Jeho nadšení pro orientální jazyky ho pak přivedlo k chaldejštině, staré syrštině a arabštině, později studoval starou čínštinu.

Z evropských jazyků mluvil italsky a anglicky. S bratrem ho pojil také hluboký zájem o starověký Egypt. Bylo mu šestnáct, když poprvé uviděl přepis Rosettské desky. Jean-François usoudil, že pokud chce hieroglyfy pochopit, musí se naučit dokonale koptsky.

Tento jazyk byl posledním podobou, do níž se vyvinula stará egyptština. Jenže už v té době byl archaický a používaný jen v koptské křesťanské církvi. Bratr mu ale pomohl najít koptského duchovního, který se s napoleonskou armádou dostal do Evropy, a tak Jean-François získal učitele.

Chtěl se naučit koptsky tak dobře, aby tím jazykem i myslel. Vyplatilo se mu to.

Mladý profesor

Champollion vystudoval akademii v Grenoblu a díky svému mimořádnému jazykovému talentu a znalostem se stal už v 17 letech členem tamní Společnosti umění a nauk. O dva roky později byl jmenován docentem, v 21 profesorem.

Jen s luštěním hieroglyfů se mu nedařilo postupovat. Stejně jako Young sice přišel na nápad se znaky ve jménech panovníka a jeho manželky – což se mimochodem stalo příčinou sporu mezi nimi, protože Young se pochopitelně domníval, že Champollion jen využil jeho výsledek.

Jenže Champollion trval na tom, že tento klíč našel nezávisle na Youngovi sám. Přesto tak dlouho nevěděl, jak dál, že upadal do deprese. Pomohla až náhoda. Champollion se dostal ke kopii nápisu na oblouku v Abú Simbelu.

V kartuši byl jako první znak symbol pro slunce, egyptsky „Ra“. Pokud je to začáteční písmeno panovníka, uvažoval, tak by to mohl být Ramesse. A zkusil zvuku jeho jména přiřadit další symboly. Sedělo to.

Počet znaků i koncové „s“ odpovídaly. Šokovaný Champollion zjistil, co vnitřně tušil – hieroglyfy foneticky nepřepisovaly jen jména panovníků cizího původu, ale i egyptských. To musí znamenat, že jsou skutečným písmem.

Staré písmo ožilo

Jeho objev znamenal naprostý obrat v chápání hieroglyfů. Pro Champolliona to ovšem byl teprve začátek práce na luštění. A jak kdysi správně vytušil, zásadně mu pomáhala důkladná znalost koptštiny, která se ze staré egyptštiny vyvinula a zvukově se jí podobala.

Champollion si přeložil starořeckou verzi textu do koptštiny a zaznamenával si v něm opakující se seskupení hlásek a hledal odpovídající skupiny v hieroglyfech. Postupně zjišťoval, že jde o systém mnohem komplikovanější, než je v zásadě hláskové démotické písmo.

Ukázalo se, že hieroglyfy představují kombinaci fonetického písma, kde každý symbol odpovídá určitému zvuku, s písmem znakovým, kde symboly představují celá slova a pojmy. Další typ znaků výrazy upřesňoval.

Byl to převratný objev, který znamenal průlom ve studiu památek starověkého Egypta. Champollion se stal se kurátorem egyptského oddělení v Louvru a světově první profesorem egyptologie. V piplavé práci pokračoval sestavováním učebnice egyptské gramatiky a egyptského slovníku v hieroglyfech.

Obě publikace vyšly až po jeho předčasné smrti. Zdraví, už od mládí chatrné, mu zničila vytoužená výprava do Egypta, kde se patrně nakazil parazitární infekcí z vody v Nilu. Nedočkal se tak ani opožděného mezinárodního uznání, kterému dlouho bránila britsko-francouzská řevnivost.

I když ne všechny jeho závěry byly správné a pozdější badatelé je opravovali, byl to právě Champollion, kdo jako první prokázal, že hieroglyfy nejsou pouhé obrázkové písmo.

Kateřina Pavelcová