Keramická soška nahé ženy, pocházející z pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem, patří k nejstarším známým soškám na světě. Mnoho let se odborníci domnívali, že do hlíny, z níž byla vyrobena, byly přimíchány i rozdrcené mamutí kosti. Nejnovější výzkum to ale vyvrací..

Soška, kterou dne 13. července 1925 objevil tým archeologa Karla Absolona na pravěkém nalezišti, je 11,5 cm vysoká a v bocích 4,3 cm široká. Je u ní patrná výrazná stylizace obličeje, kdy jsou pouze krátkými šikmými rýhami naznačeny oči, nepřítomnost krku, mohutnost povislého poprsí, přičemž levé ňadro je větší, i boků.

Rýhy na zadní straně sošky patrně znázorňují tukové zářezy. Nalezena byla rozlomená na dvě části, které ležely asi 10 cm od sebe.

Národní kulturní památka

Soška je ukázkou umění pravěkých lidí a je důležitým objektem pro pochopení kulturního a uměleckého vývoje v období mladého paleolitu, asi v době před 29 000 až 25 000 lety, kdy venuše vznikla. Je uložena v Moravském zemském muzeu v Brně ve sbírkách ústavu Anthropos.

Je křehká, vystavována tak bývá jen ojediněle a v běžné expozici je nahrazena kopií. Její hodnota je odhadována na 40 milionů dolarů. Od roku 2008 je národní kulturní památkou, stejně jako celé naleziště, na kterém byla objevena.

Soška je často studována, neboť zkoumání materiálu, ze kterého je zhotovena, stejně jako postupu výroby, nám může umožnit snáze porozumět tomu, jak pravěcí lidé pracovali s keramickou a jaké používali technologie.

Karel Absolon se domníval, že Věstonická venuše byla vyrobena z materiálu, který obsahoval vedle hlíny a vápence i směs rozdrcených spálených kostí a mamutích klů. Obdobné drobné plastiky byly přitom většinou zhotovovány z kamene nebo kostí.

Soška z jednoho kusu hlíny

Ve svém románu pro mládež Lovci mamutů popsal proto Eduard Štorch vznik Věstonické venuše takto: „Njan má před sebou na plochém kameni hrudku jílu a modeluje nějakou figurku. Už dvakrát jí uhodil o zem, když se mu nepovedla, jak chtěl, a začal potřetí znovu.

Tentokrát přimíchal do hlíny hodně moučky z rozdrcených mamutích kostí. Válí se jich množství kolem všech stanů a Njan si z nich nadrobil na zaječí kůží hromádku prášku. Spálené kosti se snadno drtily. Njan do nich nemusil ani mnoho bušit kamenem.“.

V roce 2004 byla soška zkoumána pomocí tomografu ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Výzkum odhalil, že byla zhotovena z jemné hlíny smíchané s vodou. Obsahovala drobná bílá zrníčka, což vědci tehdy považovali buď za vysrážený vápenec, nebo za úlomky kostí.

Na hýždích sošky pak byl odhalen otisk prstu asi desetiletého dítěte. V roce 2016 byla venuše studována pracovníky z Moravského zemského muzea a technologického centra firmy FEI v Brna, a to prostřednictvím mikrotomografu.

Ti objevili ve hmotě několik neznámých příměsí, především v oblasti hlavy a nohou.

Žádné rozdrcené kosti mamuta

V nejnovější výzkumu se odborníci z Moravského zemského muzea spolehli na metodu zvanou výpočetní tomografie, která vyvrátila domněnku, že by soška obsahovala rozdrcenou mamutovinu a mamutí kosti. „Venuše vyrobená ze spraše obsahovala jen úlomky hornin a drobné jurské fosilie,“ uvedli výzkumníci.

A to ještě nebylo vše, podle odborníků, kteří se na zkoumání sošky nyní podíleli, byla celá vyrobena z jednoho kusu keramického těsta, což vyžadovalo velkou zručnost i umělecké cítění.

Uvnitř sošky odhalilo zkoumání rozsáhlé pukliny, podle archeologa Petra Nerudy, který se na něm podílel, by drobný náraz či prudká změna tlaku mohly způsobit významné poškození či dokonce úplně zničení sošky.

„Díky výzkumu můžeme upravit způsoby manipulace a eliminovat její případné poškození,“ domnívají se odborníci. Soška je uchovávána v trezoru, nicméně veřejnost by ji měla mít příležitost znovu spatřit už příští rok, kdy uplyne sto let od jejího objevení.