Pro řadu lidí je symbolem roztomilosti. Ale i to předoucí klubíčko pořád zůstává šelmou. A to takovou, že dokáže rozvrátit celé ekosystémy.

Kočka domácí, domestikovaná forma kočky plavé, člověka doprovází už nějakých 8 000 let. Dnes jsou kočky společně se psy nejoblíbenějšími domácími mazly. Mezinárodní společnost pro ochranu zvířat (ISPA) odhaduje, že na světě žije okolo 300 milionů domácích koček, toto číslo však zřejmě bude ještě vyšší. A zvláště zdivočelé domácí kočky mohou být zásadním ohrožením pro biodiverzitu.

Austrálie se pyšní jedinečnou faunou, která se od zbytku světa díky své dlouhé izolaci výrazně liší. Nachází se zde neuvěřitelných 83 % endemických savců, 89 % plazů, 90 % ryb a hmyzu a 93 % obojživelníků, které nelze najít nikde jinde na Zemi.

Mezi nejznámější symboly Austrálie patří vačnatci, jako jsou klokani, koaly a vombati. Dále se tu lze setkat s ptakopysky a ježurami, což jsou jediní savci na světě, kteří kladou vejce. Zároveň však mnoho těchto specifických druhů je ohroženo ztrátou habitatů, znečištěním a invazivními druhy.

A právě takovým invazním druhem v Austrálii jsou kočky. Ty pronikly do všech koutů nejmenšího kontinentu, jsou schopné vegetovat i v zaprášené poušti, která na první pohled příliš šancí na život nedává.

Škody, které kočky páchají na australské fauně, dokonce vedou k jejich odstřelu.

Bioložka Catherine Mosebyová má jasno: „Kočky jsou lstivé šelmy.“ Právě ona stojí za zřízením neziskové organizace na ochranu přírody a rezervace divoké zvěře v jižní Austrálii Arid Recovery. Bohulibý záměr chránit specifickou australskou faunu však naráží na řadu překážek.

A jedna z nich mívá hebký kožíšek a dlouhé fousky. Právě kočky za sebou nechávají stovky roztrhaných malých vačnatců, zejména bandikutů a klokánků. I proto v rezervaci sáhli ke krajnímu řešení, kterým je odstřel zdivočelých koček.

V centru rezervace se tak v jedné z místností ve mělké vaně vrší mršiny ulovených malých predátorů. Vědci poté prozkoumají obsah jejich žaludku, aby měli přehled o jídelníčku divokých koček. Je to scéna, ze které jde mráz po zádech každému milovníkovi koček, ale podle biologů není jiná možnost. „Museli jsme se rozhodnout mezi kočkami a divokou zvěří,“ vysvětluje Mosebyová.

Kočky samozřejmě nejsou zločinci. Lov mají v krvi a nikdo po nich nemůže chtít, aby řešily problematiku biodiverzity. Zároveň jsou však ukázkou toho, jaké škody mohou napáchat invazní druhy. „Kočky jsou prostě katastrofou,“ říká ekolog z univerzity v Adelaide John Read.

Od konce 18. století, kdy do Austrálie začali přicházet evropští osadníci i se svými kočkami, vyhynulo na nejmenším kontinentě nejméně 34 druhů původních savců. Je to nejhorší míra vymírání savců v moderním světě a kočky k tomu „významně přispěly“, říká Sarah Leggeová, ekoložka divoké přírody z Univerzity Charlese Darwina a Australské národní univerzity.

„Naše fauna se prostě nevyvinula tak, aby se s kočkami vyrovnala.“ I australská vláda označila zdivočelé kočky za „celostátně významného škůdce“ a nejednou vyhlásila volně se pohybujícím kočkovitým šelmám „válku“.

V této válce jsou vědci jako Catherine Mosebyová a John Read v první linii. Část svého úsilí věnovali vývoji nových nástrojů pro snížení počtu divokých koček. „Musíme to dělat co nejúčinněji, nejefektivněji a nejhumánněji,“ řekl doktor Read. „Ale musíme to udělat.“.

Kočky jsou v australské přírodě již natolik uchycené, že jejich kompletní eliminace je nemožná. A tak ochrana původních zvířat bude vyžadovat víc než jen kontrolu koček. Koneckonců, vztah predátora a kořisti má dvě strany.

To znamená, že i klokánci i bandikutové budou muset najít způsob, jak vedle koček bezpečně žít.

Právě bandikutové na australské pevnině během 20. století zcela vyhynuli, přičemž kočky a také lišky na tom měly hlavní podíl. Nyní tito vačnatci, podobní velké skákající myši, přežívají jen na přilehlých ostrovech a rezervacích jako je Arid Recovery.

Tyto rezervace jsou obklopeny ploty, aby do nich nepronikaly kočky, lišky či další mor australské přírody králíci, který pro změnu páchá nezměrné škody na původní vegetaci.

Tato útočiště bez divokých zvířat uprostřed sytě oranžových písečných dun se stala základem ochrany přírody v Austrálii. Zakladatelé Arid Recovery je však považují jen za krátkodobé řešení. „Naším cílem vždy bylo pokusit se o ochranu přírody mimo ohrady,“ řekl Read.

A tak se vědci v průběhu let několikrát pokoušeli vypustit malé vačnatce z ohrad mimo ně. Zároveň používali pasti, otrávené návnady a ostřelovače, aby udrželi místní populaci koček na nízké úrovni, ale výsledek byl vždy stejný:

spousta mrtvých klokánků a bandikutů. „Je to tak skličující chodit každý den ven, sledovat rádiem zvířata, která jste vypustili, a pak je najít mrtvá pod keřem,“ přibližuje Mosebyová.

Badatelé proto začali hledat nová řešení, přičemž využili poznatky o chování koček. Analýzy, které zahrnovaly stěry z těl uhynulých kořistí a katalogizaci obsahu žaludků odchycených koček, odhalily, že většinu škod způsobuje malá podskupina koček, většinou velcí kocouři.

„Mnoho koček, které zabíjejí ohrožené druhy, jsou ve skutečnosti sérioví vrazi,“ řekl doktor Moseby.

V roce 2016 navrhli Mosebyová s Readem zaměřit se na tyto recidivisty tím, že z potenciální kořisti udělají jedovaté toxické trojské koně. Od té doby jsou součástí vědeckého týmu, který vyvíjí malé implantáty obsahující jed, jež lze dostat pod kůži ohrožené kořisti.

Toxiny se uvolní ve chvíli, když se vačnatec stane kořistí. Vnější povlak implantátu se rozpustí a uvolní smrtelnou dávku jedu do žaludku každé kočky, která udělala tu osudovou chybu, že povečeřela nesprávné zvíře.

Pro klokánka, který se právě stal jejím hlavním chodem, je to slabá útěcha, ale jeho příbuzné to může zachránit před podobným osudem.

Další možností jsou kočičí pasti nebo aparáty zvané Felixery. Kočky jsou čistotná zvířata a o svou srst neustále pečují pomocí olizování. Felixer je stroj poháněný solární energií, který na procházející kočky stříká toxický gel.

Zařízení je vybaveno senzory pro vyhledávání vzdálenosti, kamerou a algoritmy, které mu pomáhají rozlišovat kočky od ostatních zvířat. Během jednoho šestitýdenního pokusu v terénu se ukázalo, že rozmístění 20 Felixerů zabilo 33 koček. Nyní už je po celé Austrálii rozmístěno na 200 těchto zařízení.

Australská veřejnost, hrdá na svou specifickou faunu, podobná opatření většinově podporuje. Průzkumy naznačují, že Australané považují zdivočelé kočky za hrozbu pro původní volně žijící zvířata, a že mnozí z nich podporují smrtící metody kontroly.

Na druhou stranu, zabíjení zvířat je však vždy ožehavým tématem, zvláště když se jedná o druh, který je mezi lidmi populární. Doktoři Mosebyová a Read obdrželi svůj díl nenávistných dopisů a proti australským kampaním na vybíjení koček se vyslovily i některé celebrity a skupiny za práva zvířat.

Proti se postavili i někteří vědci. Bioložka z Queenslandské technologické univerzity Arian Wallachová označila válku k kočkami za masovou vraždu. Ekosystémy jsou složité, řekla doktorka Wallachová, a není jisté, že by rozsáhlé ničení kočičí populace významně snížilo pravděpodobnost vyhynutí ohrožených druhů.

V tuto chvíli by podle ní měli ochránci přírody přijmout kočky jako součást australské krajiny a kreativně přemýšlet o jiných způsobech ochrany ohrožených zvířat. „Pokud je to, co může ochrana přírody nabídnout, velká hromada mrtvých koček,“ řekla, „pak si opravdu myslím, že moje profese nemá vůbec co nabídnout.“.

Přestože je Catherine Mosebyová přesvědčena, že Austrálie potřebuje snížit počet divokých koček, ví, že ochránci přírody nemohou počítat s jejich úplným vymýcením. „Je to nemožné,“ připouští. Proto se také snaží bojovat s problémem známým jako naivita kořisti.

To znamená, že při nedostatku předchozího kontaktu s kočkami, mnohá zvířata nemusí být schopna rozpoznat potenciální kočičí hrozby a reagovat na ně. Výzkum navíc naznačuje, že oplocené rezervace a další bezpečná útočiště mohou tento problém ještě zhoršit, protože chráněné populace mohou ztratit jakékoli obranné mechanismy.

Mosbeyová přichází s neobvyklým řešením na způsob hry survival. Napadlo jí poskytnout malým vačnatcům jakýsi rychlokurz přežití vypuštěním divokých koček do jednoho z výběhů organizace Arid Recovery. Před časem vypustila mezi klokánky a bandikuty pět zdivočelých koček.

A skutečně, po dvou letech bylo patrné, že se ostražitost vačnatců vůči kočkám zvýšila. A nejen to, na jejich tělech došlo i k fyziologickým změnám. Měření ukázala, že mají větší hlavu i dolní končetiny.

„Myslíme si, že je to buď proto, že mohou lépe unikat, nebo že kočky častěji loví menší zvířata,“ řekla Mosebyová. „Takže to vede k selekci na větší zvířata.“.

K udržení životaschopných populací malých vačnatců bude potřeba kombinace všech zmíněných metod. Je třeba ovšem zdůraznit, že na počátku celého problému stojí člověk. Právě on kočky dovezl do Austrálie, právě on si své mazlíčky nechává utíkat, aby pak zdivočeli. Bez něj by se žádný bandikut s mňoukajícím smrtelným nebezpečím nikdy nesetkal.