Když malé dítě nechce jíst neoblíbené jídlo, rodiče v České republice nejspíše řeknou: „Vzpomeň si na hladovějící děti v Africe a buď vděčný, že máš jiný osud než oni.“

V Japonsku se prý říká spíše: „Vzpomeň si na farmáře, který tvrdě pracoval, aby rýži vypěstoval. Když ji nebudeš jíst, bude se cítit špatně, protože jeho úsilí přijde na zmar.“

Na tomto anekdotickém příkladu si můžeme ukázat vliv kultury na to, jak vnímáme sami sebe. Čeští rodiče by více kladli důraz na odlišnost dítěte od jiných dětí, na jeho individuální identitu, zatímco Japonští rodiče více na vztahy mezi lidmi, na zodpovědnost vůči druhému a smysl pro povinnost.

Zatímco na západě klademe důraz na svoji individualitu, výjimečnost, na to, čím se vymykáme, ve východních kulturách jako například v Číně či Japonsku více zdůrazňují potřebu harmonického soužití s ostatními.

Vidět to je i na jiném příkladu, který tentokráte už používají i vědci k výzkumům po celém světě. Můžete si to sami vyzkoušet…

Já jsem…

Vezměte si papír a desetkrát dokončete větu: Já jsem… Až budete mít hotovo spočítejte si věty, které mluví o vašich neměnných vlastnostech a schopnostech (jako například: Jsem kreativní, jsem dobrý pianista a podobně) a které vypovídají spíše o vašich rolích a vztazích (například:

Jsem partner, jsem syn a podobně). Které charakteristiky převážili?

A které charakteristiky byste čekali, že budou převažovat u lidí ze západu a které u lidí z východu? Tušíte správně, že v naší civilizaci lidé častěji vypovídají o sobě ve smyslu vnitřních, stabilních charakteristik, které se vztahují k člověku jako k jednotlivci, zatímco na východě častěji používají takové charakteristiky, které člověka umísťují do sítě jeho vztahů, rolí a snad i povinností vůči druhým lidem.

Nezávislé já a vztahové já

Západnímu způsobu vnímání, nebo by snad bylo lepší říci konstruování sebe sama, říkáme „nezávislé já“ a východnímu způsobu „vztahové já“. O západních kulturách máme ve zvyku mluvit jako o individualistických kulturách, kde jak už bylo řečeno se vlastní já vnímá jako stabilní a je dávána přednost jednotlivci před skupinou.

Důraz je kladen na soběstačnost. Na východě je tomu jinak. Vnímání sebe sama je proměnlivé v závislosti na kontextu, ve kterém se člověk pohybuje, a zájmy skupiny mají přednost před zájmy jednotlivce. Důraz je kladen na společné cíle.

Kde máme limity?

Charakteristikou rozdělení na kolektivistické a individualistické kultury také nechceme říct, že by lidem ze západu nezáleželo na vztazích. Záleží, jen se nepromítají tolik do toho, jak vnímáme sami sebe, a tlak na dodržování dostání svým očekáváním plynoucích z různých sociálních rolí není tak velký.

Teď, když jsme si ujasnili limity našeho způsobu uvažování o kultuře, můžeme se pustit dále. Ukazuje se také, že na západě lidé více vnímají vlastní charakteristiky jako nepodléhající změně. Jsou více přesvědčeni o tom, že své schopnosti a dovednosti má člověk vrozené, nebo dané okolím a dají se jen málo změnit vlastním úsilím.

Nejsem dost inteligentní? Tak to se s tím budu muset nejspíše smířit. Na východě lidé naopak více vnímají svoje vlastnosti jako podléhající změně a to zejména změně vlastním úsilím. Nejsem dost inteligentní?

Když se budu více učit, jednou budu chytřejší, než moji nadaní, ale líní spolužáci.

Více se dočtete v čísle 6/2024.

Autor: Martin Burget