Jako velmi těžké havárie bývají označovány pouze dvě jaderné katastrofy, a to exploze 4. bloku jaderné elektrárny Černobyl roku 1986 a havárie tří bloků jaderné elektrárny Fukušima I roku 2011. Ke třetí nejhorší, tak zvané kyštymské katastrofě, přitom došlo už v roce 1957. Co se tehdy stalo?.

Mezinárodní stupnice jaderných události označuje jaderné havárie v sovětském Černobylu a japonské Fukušimě nejvyšším, sedmým stupněm. Šestým stupněm – tedy jako těžká havárie s únikem radioaktivních materiálů do okolí – je označena tak zvaná kyštymská havárie, kterou provázelo hluboké mlčení sovětského režimu, takže o ní roky nikdo nevěděl.

Moskva tuto jadernou havárii oficiálně potvrdila až v roce 1989, v době glasnosti, kdy se Sovětský svaz pod vedením Michaila Gorbačova snažil o lepší komunikaci navenek.

Paradoxem tak je, že se svět o katastrofě v Kyštymu dozvěděl později než o katastrofě v Černobylu. K explozi podzemní nádrže s radioaktivním odpadem ve zpracovatelském závodě Majak poblíž města Ozersk (dnes Ozjorsk) v Čeljabinské oblasti přitom došlo už 29. září 1957. Vzhledem k tomu, že ani Majak, ani město Ozjorsk nebyly zaneseny v oficiálních mapách, označuje se katastrofa podle nejbližšího, oficiálně existujícího města, Kyštymu.

Ve spěchu zbudovaný závod

V závodě Majak vyráběli Sověti plutonium pro jaderné zbraně a později tam zpracovávali i radioaktivní odpad z několika jaderných elektráren a z reaktorů ruských jaderných ponorek. Stavěn byl ve spěchu mezi roky 1945 až 1948, aby v jaderném zbrojení Sovětský svaz tolik nezaostával za Spojenými státy.

Otrockou práci odvedli vězni. Oblast Kyštymu vybral pro první reaktor k výrobě plutonia pro atomovou bombu sovětský fyzik Igor Vasiljevič Kurčatov (1903–1960), hlavním konstruktérem byl Nikolaj Dolležal (1899–2000).

V krásné krajině uprostřed hor, lesů a jezer byl dostatek vody nezbytné k chlazení reaktorů. První vzorek plutonia, odpovídající požadavkům na konstrukci jaderné zbraně, připravil přidružený chemicko-metalurgický závod ve spolupráci s Institutem všeobecné a anorganické chemie v červnu 1949. Vzhledem k minimu zkušeností s nakládáním s jaderným odpadem si s tím Sověti příliš hlavu nedělali.

7 reaktorů s otevřeným chlazením

V prvních letech fungování závodu Majak vypouštěli vysoce radioaktivní odpad přímo do blízké řeky Teča, případně ho skladovali pod širým nebem, takže se ho zmocňoval vítr a roznášel ho po okolí. Následně se v roce 1950 kapacita závodu rozšířila o druhý, uranovo-grafitový reaktor, přičemž další dva následovaly v letech 1951 a 1952 souběžně se stavbou reaktoru na bázi těžké vody.

Do roku 1957 tak disponoval závod Majak už sedmi jadernými reaktory, přičemž všechny používaly takzvaný otevřený chladicí systém.

To znamenalo, že voda do primárního chladicího okruhu reaktorů byla brána přímo z řeky Tečy a z přilehlého Karačajského jezera. Poté, co prošla reaktory se pak vracela zpátky do jezera. Sekundární a terciární chladicí okruhy, které jsou dnes zcela běžné, zde zcela chyběly.

V důsledku těchto praktik bylo Karačajské jezero tak radioaktivní, že kdyby u něj člověk strávil jedinou hodinu, zemřel by do několika týdnů na nemoc z ozáření. Proto je nyní zalito betonem.

Zásobníky vyhořelého paliva

V padesátých letech se z něj ale voda dostávala dál, řekou Tečou až do Obu, a dále do Severního ledového oceánu. Zařízení pro uchovávání jaderného odpadu bylo u závodu Majak vybudováno až v roce 1953. Betonové zásobníky na uskladnění vyhořelého paliva se nacházely osm metrů pod zemí, což mělo zajistit jejich bezpečnou izolaci. Sověti si však neuvědomili, že hloubka přinese jiný problém, a to s chlazením.

Radioaktivní materiál se v podzemí snadno zahříval zbytkovým teplem ze štěpné reakce. Proto byla na každých dvacet zásobníků zbudována jedna chladicí jednotka, což nebylo dostatečné. Ještě větším problémem byl fakt, že špatně fungovalo i monitorování provozu chladičů a teploty v jednotlivých zásobnících, což se následně ukázalo jako obří malér, který měl za následek jadernou katastrofu.

Do roku 1957 přitom výrobní závod Majak vytvořil nejméně 500 tisíc tun pevného radioaktivního odpadu. Pod zemí tak číhala časovaná atomová bomba.

Výbuch o síle 70 až 100 tun TNT

K jejímu „odpálení“ došlo 29. září 1957, kdy chladicí systém zásobníků selhal. Prudce stoupající teplota v zásobnících pak vedla k výbuchu o síle 70 až 100 tun TNT, který odhodil sto šedesát tun vážící betonové víko nádrže.

Z ničím nechráněného podzemního zařízení začal posléze unikat radioaktivní mrak. Štěstím v neštěstí bylo, že se nezažehla jaderná reakce. I tak únik asi osmdesáti tun radioaktivního materiálu do ovzduší kontaminoval plochu o rozloze 23 tisíc kilometrů čtverečních, kterou obývalo na čtvrt milionu lidí.

Obyvatelstvo těchto oblastí o havárii nikdo neinformoval, že něco není v pořádku jim došlo, až když jim začaly z těla opadávat kusy kůže v důsledku ozáření radioaktivním cesiem a stronciem. Teprve poté bylo za naprostého utajení evakuováno asi 10 000 obyvatel z bezprostředního okolí místa výbuchu.

Odhady hovoří o tom, že si katastrofa okamžitě vyžádala na dvě stovky životů. Zpráva Institutu biofyziky bývalého ministerstva zdraví v Čeljabinsku zase uvádí, že během následujících 32 let od katastrofy zemřelo na rakovinu, případně další nemoci v důsledku ozáření, dalších 8015 lidí.

Americké mlčení a start Sputniku

Má se za to, že americká CIA měla informace o kyštymské havárii už v únoru 1961, ale utajila je, protože se vláda obávala, že by americká veřejnost začala v jejím důsledku vnímat rodící se jadernou energetiku a průmysl ve Spojených státech negativně, jako hrozbu.

Československá ani světová média o tragédii neinformovala, vše podléhalo přísnému utajení. Pozornost proto zaměřila na sovětský úspěch, který spočíval ve startu umělé družice Sputnik do kosmu. Došlo k němu pouhých pět dní po kyštymské katastrofě.

Pozitivním důsledkem nejen této jaderné havárie je fakt, že se změnil přístup k nakládání s radioaktivním odpadem.