Zatímco Venuši a zejména Marsu věnovaly vědecké týmy po dobu kosmického věku velkou pozornost, Merkur stál tak trochu stranou. První planeta Sluneční soustavy a nejmenší z terestrických planet je přitom přinejmenším stejně pozoruhodná její sourozenci..

Dosud Merkur zkoumaly jen tři sondy. V sedmdesátých letech kolem něj prolétla americká sonda Mariner, pak až v roce 2011 zaparkovala na oběžné dráze sonda Messenger. O deset let později se k Merkuru poprvé přiblížila evropskojaponská sonda BepiColombo, která se na orbitě první planety uhnízdí v prosinci příštího roku.

Proti Venuši a zejména Marsu je to dosti slabá bilance. Inu, Merkur není v našem bezprostředním sousedství a mise k němu bývají přece jen obtížnější.

První planetu sluneční soustavy Merkur znali již staří Sumerové na pomezí čtvrtého a třetího tisíciletí před naším letopočtem. Antické myslitele poněkud mátl, protože se zjevoval buď ráno, nebo večer, avšak už tehdejší astronomové odhalili, že se jedná o jediné těleso.

Až v roce 1631 francouzský astronom Pierre Gassendi pozoroval tranzit Merkuru přes sluneční disk. Vzhledem k blízkosti Merkuru ke Slunci byla planeta obtížně pozorovatelná a bližší informace tak o ní přinesly až zmíněné americké kosmické sondy Mariner 10 a Messenger.

Během svých tří průletů kolem planety sonda Mariner 10 na Merkuru objevila netušenou věc, když detekovala její magnetické pole. Právě dobře fungující a silné magnetické pole je na Zemi jednou z podmínek udržení života, protože odklání sluneční vítr.

Merkurovo magnetické pole je o dost slabší než to pozemské, dosahuje pouze 1 % jeho hodnoty, na druhé straně však hravě strčí do kapsy magnetické pole Venuše nebo Marsu. A i ono umí skutečně odklonit částice slunečního větru.

Je tedy pravděpodobné, že Merkur má alespoň částečně roztavené železné jádro. Mimochodem, právě Merkurovo magnetické pole se využívá pro počítačové simulace, protože velikost pozemského pole neumožňuje číselné modelování pozemského magnetického jádra. Tak nám Merkur pomáhá poznávat vlastní planetu.

Jedním z nejpřekvapivějších objevů sondy Messenger byla přítomnost ledu na Merkuru. Což o to, na odvrácené straně při třeskutých mrazech by se snad dal očekávat, led ve sluneční soustavě není žádnou vzácností.

Ale on se udrží na pólech i během doby, kdy je na přivrácené straně ke Slunci. Ledu přitom na Merkuru není vůbec málo. U každého z pólů se zásoby ledu odhadují až na 1 bilion tun materiálu. Kdyby se z něj udělala vrstva tlustá 7 metrů, pokryl by celou Českou republiku.

Velké ledové kapsy jsou patrné od 85 stupně severní šířky, menší zásoby se nacházejí již na 65 stupni. Podobná situace je zřejmě i na jihu. Led leží především v hlubokých kráterech na místech, která vzhledem k takřka kolmému sklonu osy planety nikdy nepoznala, jaké to je nastavit tvář slunečnímu svitu.

Mluvíme-li však o ledu, nepředstavujme si jej jako povrch hokejového kluziště. Merkurovský led je tmavý, pravděpodobně obsahuje organické molekuly, které se na povrch planety dostaly při jejím blízkém setkání s některou z komet.

S velkou pravděpodobností se led i organický materiál dostal na Merkur prostřednictvím komet či asteroidů. Posléze vše ztmavlo, což byla reakce na silnou radiaci a zvětrávání povrchu. „Právě tmavá barva nás velmi překvapila a jediným vysvětlením, které odpovídá veškerým údajům je, že se jedná o organický materiál,“ uvedl vedoucí mise Messengeru Sean Solomon z Kolumbijské univerzity.

To ovšem neznamená, že by na Merkuru mohl být život, extrémní podmínky jaké na planetě panují, jsou pro něj nesnesitelné. A to i přesto, že nezanedbatelná část jinak velmi řídké atmosféry Merkuru je tvořena kyslíkem.

Ale v porovnání s pozemskými podmínkami je tato atmosféra v podstatě rovna vakuu.

Pozorování sondy Messenger rovněž prokázalo, že povrch Merkuru byl vytvářen vulkanickou činností. Zatímco Mariner 10 zmapoval jen asi 45 % povrchu planety, s pomocí Messengeru se podařilo sestavit kompletní mapu tělesa.

Částečně se podařilo nahlédnout i pod povrch Merkuru, ukázalo se například, že ze všech planet má největší hustotu. Ovšem většina jeho tajemství stále zůstává skryta. „Vnitřní struktura je odlišná od ostatních planet.

Složení povrchu je záhadou, protože jej tvoří typy hornin, s jakými nemáme zkušenost,“ tvrdí David Blewett působící v NASA.