Inteligence je podle definice dispozice pro myšlení, učení a adaptaci, projevuje se intelektovým výkonem. Ačkoliv by se mohlo zdát, že něco takového je obtížně měřitelné, lidstvo se o to už nějakou dobu se střídavými úspěchy pokouší..

V druhé polovině 19. století psychologové věřili, že existuje přímá souvislost mezi velikostí lebky a inteligencí. To zpopularizovalo kraniometrii, vědu zabývající se měřením lebek. Myšlenka, že „míra inteligence souvisí s velikostí lebky nebo hmotností mozku“, vedla francouzského antropologa Pierra P. Brocu (1824–1880) k tomu, že vážil mozky zemřelých velikánů.

Ovšem když náhodou nebyl mozek k dispozici, vypomohl si tím, že lebku zemřelého vyplnil olověnými broky a určil váhu podle nich.

Průměrný lidský mozek váží 1300 až 1400 gramů, takže asi 2 % celkové váhy jedince. Ženský mozek je o 9 až 12 % lehčí než mužský, což v té době vedlo k závěrům, že jsou ženy hloupější než muži. Několik význačných intelektuálů 19. století odkázalo svá těla vědě, takže byly zváženy i jejich mozky.

Například mozek ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva (1818–1883) vážil necelé dva kilogramy, zatímco mozek francouzského básníka Anatola France (1844–1924) měl jen něco málo přes kilogram.

Co vypověděl Einsteinův mozek

Teorii o těžkém mozku a velké inteligenci nepotvrdil ani mozek německého fyzika Alberta Einsteina (1879–1955), neboť vážil zcela průměrných 1230 gramů. Patolog Thomas Stoltz Harvey, jemuž se tělo slavného vědce dostalo na stůl, se ale s těmito závěry nechtěl smířit.

Doufal, že v jeho mozku objeví anomálie, které odliší génia od běžných smrtelníků. Rozřezal jej proto na 240 kousků. Čas od času poslal tenké plátky Einsteinova mozku, připevněné na mikroskopická sklíčka, různým neuropatologům k prozkoumání. Dostával od nich však jen informace, že jde o naprosto obyčejný mozek.

O kraniometrii se zajímal také francouzský vědec Alfred Binet (1857–1911), který ve své psychologické laboratoři na pařížské Sorbonně dlouhé roky studoval vztah mezi velikostí hlavy a inteligencí, zejména u dětí.

Všiml si, že neplatí, že by děti s větší hlavou dosahovaly ve škole lepších výsledků, stal se proto hlasitým odpůrcem kraniometrie. Když se francouzská vláda v roce 1904 rozhodla zavést povinnou školní docházku, narazila na problém rozdílné vyspělosti dětí stejného věku.

K vyřešení problému vznikla komise, do níž patřil i Binet, a spolu s ním též mladý doktor Théodore Simon (1873–1961).

Zneužitý nástroj měření IQ

Společně vyvinuli tak zvanou Binet-Simonovu škálu, která se stala základem pro předpovídání schopností dítěte dosáhnout úspěchu ve škole. Jaké pak bylo Binetovo zděšení, když zjistil, že ve Spojených státech používá psycholog Henry H. Goddart (1866–1957) jeho testy ke zcela opačným účelům, tedy k vyčlenění slaboduchých pro povinnou sterilizaci, a jeho kolega Lewis Terman (1877–1956) pak nikoliv k identifikaci dětí se zvláštními potřebami, nýbrž k selekci pro podřadná zaměstnání.

Z poznatků Bineta a Simona vycházel německý psycholog William Stern (1871–1938), který přišel roku 1912 se vzorcem pro výpočet inteligence. IQ = 100* (mentální věk/ chronologický věk).

Porovnal chronologický (skutečný) věk dítěte s jeho mentálním věkem, tedy jeho intelektuálními schopnostmi. Pokud bylo 10leté dítě schopné řešit úlohy pro 13leté, dosahoval jeho inteligenční kvocient 130, průměrné IQ pak bylo stanoveno na 100 bodů.

Tento vzorec však nelze používat pro dospělé, protože jejich biologický věk již neroste. Staří lidé by tedy získávali velmi nízké hodnoty IQ, většinou zcela v rozporu s jejich schopnostmi.

Inteligenční testy dnes

Dnes se používá již pátá verze Binet-Simonových testů, které vznikly v roce 2003. Ve velkém jsou ovšem využívány i inteligenční testy, jejichž autorem je americký psycholog David Wechsler (1896–1981).

Postupem času se mu podařilo potlačit do té doby převládající Binet-Simonovy testy. Podle něj starší testy IQ měřily především intelektuální schopnosti, které však nejsou inteligencí samotnou, ta je mnohem obecnější, definována jako „schopnost jednat účelně, myslet racionálně a účinně se přizpůsobit prostředí“.

Vyčítal svým předchůdcům také přílišný důraz na inteligenci verbální, takže jeho testy obsahují více neverbálních úkolů.

Testování inteligence se používá zejména u dětí a studentů k predikci možných studijních problémů, nebo naopak ke zjištění studijního potenciálu. Nevýhodou tohoto přístupu je ale fakt, že IQ se mezi dětstvím a pubertou (14. rok věku) často značně mění – vzrůstá jeho trvale dědičná složka z téměř nuly u batolat a přibližně 30 % u dětí na přelomu školky a školy až k 75 % a více po 18. roku života.

Toto je především způsobeno postupnou expresí genů, kde u dětí nejsou zdaleka všechny geny aktivní.

Inteligenci netřeba přeceňovat

Změření IQ u rodičů je tak přesnější predikcí budoucího IQ dítěte než jeho odhad na základě testování v šestém roce života. Určitá hodnota IQ nemusí hrát v životě člověka podstatnou roli a nesvědčí o jeho charakteru.

Dědičnost dosaženého vzdělání ve smyslu získání titulu je asi 30 %, dědičnost vzdělání ve smyslu osvojených dovedností a vědomostí je 50 až 60 %. IQ má tak pouze středně silný vztah ke vzdělání ve smyslu získání titulu, ale jeho vztah k dovednostem a vědomostem je silný.