Domů     Příroda
Jazyk nemusí být výlučně lidskou záležitostí
Martin Janda 12.11.2023

Je možné, aby se myš naučila novou píseň? Ano, taková otázka zní poněkud bláznivě. Ale jen na první pohled…

Lidé a myši žijí pospolu více než 15 000 let. Řada lidí z tohoto sousedství není nadšena, pro řadu z nich myši nejsou těmi zvířaty, která by lámala přední příčky popularity. Tak či onak, asi málokdo slyšel myši zpívat.

Myši však skutečně zpívají, jen přitom využívají frekvence, které jsou pro lidské ucho neslyšitelné. Mláďata upozorňují svým vysokým zpěvem své matky na to, kde se nacházejí, v dospělosti pak zpívají při námluvách.

To vědci už nějaký čas vědí, avšak po dlouhou dobu myší písně považovali za instinktivní ustálené melodie a nikoliv za projevy individuality.

Zda tomu však tak skutečně je, začali vědci ověřovat až v posledních letech. V roce 2012 tým neurobiologů z Dukeovy univerzity pod vedením Ericha Jarvise, navrhl experiment, který měl za úkol zjistit, jak se věci mají.

Ochránci zvířat by z jejich postupu asi nadšeni nebyli, badatelé totiž nechali ohluchnout pět myší a pak nahrávali jejich zpěv v miniaturním zvukovém studiu, vybaveném infračervenými kamerami a mikrofony.

Poté porovnali sonogramy písní hluchých myší s písněmi slyšících myší. Pokud by písně myší byly vrozené, zasažení do sluchu hlodavců by neznamenalo žádný rozdíl.

Jarvis a jeho výzkumníci zpomalili tempo a posunuli výšku tónu nahrávek, aby mohli písně slyšet na vlastní uši. Ty nepoškozených myší zněly „pozoruhodně podobně jako některé ptačí písně“, popsal Jarvis.

Ne tak písně hluchých myší. V něm dominovaly skřeky a kakafonie. Nejenže melodie myší závisely na jejich schopnosti slyšet sebe i ostatní, ale jak tým zjistil v jiném experimentu, myší samci mohli měnit tóninu své písně, aby mohli soupeřit se svými konkurenty o pozornost samic.

Tento výzkum naťukl jednu z nejzásadnějších otázek vědy, tedy původu jazyka a komunikace. U lidí je „vokální učení“ chápáno jako dovednost, která má zásadní význam pro mluvenou řeč. Vědci již objevili schopnost hlasového učení u jiných druhů než u lidí, mimo jiné u ptáků, delfínů, slonů nebo tuleňů.

Ale vzhledem ke staletí trvající představě, že lidskou řeč od komunikace se zvířaty dělí hluboká propast, většina vědců chápala schopnost hlasového učení u jiných druhů jako nesouvisející s naší řečí, stejně evolučně odlišnou, jako je křídlo netopýra od křídla včely.

Když vědci z Dukeovy univerzity pitvali mozky slyšících a hluchých myší, našli primitivní základy nervových obvodů, které umožňují lidem nebo ptákům ovládat jejich hlasové orgány. Pravda, myši na tom v této oblasti nejsou dobře jako třeba sloni.

Například desetiletá samice slona afrického žijící v keňském Tsavo se baví tím, že velmi věrně napodobuje zvuk nákladních aut z nedaleké dálnice Nairobi – Mombasa. Podobným příkladem může být tuleň žijící v americkém Maine, který dokázal vyslovovat anglické věty s dokonalým místním přízvukem.

V posledních letech byla v této oblasti učiněna řada objevů. Příkladem mohou být želvy, které vydávají zvuky a reagují na ně, aby koordinovaly načasování svého narození z nitra vajec. Ale třeba i rostliny jsou schopné detekovat zvuk tekoucí vody či hmyzích predátorů.

Vědci v této změti našli záměr i smysl, mimo jiné účelné používání různých zvuků ke sdělování informací. Jeden z nejsložitějších aspektů jazyka, jeho vnitřní struktura založená na pravidlech, tak možná vznikl ze sociálních pohnutek společných celé řadě druhů.

Po staletí byl jazyk „zásadním rozdílem mezi člověkem a zvířetem“, jak v roce 1649 napsal filozof René Descartes. Ještě koncem minulého století archeologové a antropologové spekulovali, že v dávných dobách došlo k „lidské revoluci“, která zlomila evoluční historii a vytvořila nepřekonatelnou propast oddělující kognitivní a jazykové schopnosti lidstva od zbytku zvířecího světa.

Mnozí lingvisté tuto myšlenku ještě posílili. V roce 1959 sepsal tehdy třicetiletý Noam Chomsky ostrou kritiku knihy psychologa B. F. Skinnera, která tvrdila, že jazyk je jen forma „verbálního chování“, přístupná jakémukoli druhu za předpokladu dostatečného podmiňování.

Jeden z pozorovatelů kritiku označil za „možná nejničivější recenzi, jaká kdy byla napsána“. V letech 1972 – 1990 bylo citováno více Chomského kritiky než Skinnerovy knihy, která propadla.

Pohled na jazyk jako na jedinečnou lidskou superschopnost, která umožnila našemu druhu psát epickou poezii a posílat astronauty na Měsíc, předpokládal, že se mu vyrovná i jedinečná lidská biologie. Pokusy najít zvláštní čistě lidské biologické mechanismy, ať už fyziologické, neurologické nebo genetické, které umožňují používat jazyk, však skončily nezdarem.

Ba naopak. V rámci studie z roku 2001 biolog Tecumseh Fitch zkoumal pohyb hrtanu u psů, jelenů nebo koz. Fitch zjistil, že druhy s hrtanem odlišným od našeho – náš je sestouplý a nachází se spíše v krku než v ústech – jím přesto mohou pohybovat podobným způsobem. Jeden z nich, jelen evropský, měl dokonce stejně sestouplý hrtan jako my.

Fitch a jeho tehdejší kolega z Harvardovy univerzity, evoluční biolog Marc Hauser, začali přemýšlet, zda o jazyce neuvažovali špatně. Lingvisté popisovali jazyk jako jedinečnou dovednost, podobně jako umět plavat nebo upéct bublaninu:

Buď ji máte, nebo ne. Možná však jazyk představoval spíše vícesložkový systém, který zahrnoval psychologické vlastnosti, jako je schopnost sdílet záměry, fyziologické vlastnosti, jako je motorické ovládání vokalizace a gestikulace, a kognitivní schopnosti, jako je schopnost kombinovat signály podle pravidel, z nichž mnohé se mohou objevovat i u jiných zvířat.

Důkazů o kontinuitě mezi komunikací zvířat a lidskou řečí stále přibývalo. Sekvenování genomu neandertálce v roce 2010 naznačilo, že jsme se od této linie výrazně neodchýlili, jak předpokládala teorie „lidské revoluce“.

Naopak, geny neandertálců a dalších dávných homininů přetrvávaly v genomu moderního člověka, což je důkazem toho, jak úzce jsme byli provázáni.

V roce 2014 Jarvis zjistil, že nervové obvody, které zpěvným ptákům umožňovaly učit se a vytvářet nové zvuky, se shodují s těmi u lidí, a že geny, které tyto obvody regulovaly, se vyvíjely podobným způsobem.

Hromadící se důkazy ponechávaly „jen malý prostor pro pochybnosti“, poznamenal teoretický lingvista z Barcelonské univerzity Cedric Boeckx.

Jedním z nejpalčivějších problémů, které se výzkumníci snažili vyřešit, byla souvislost mezi myšlením a jazykem. Filozofové a lingvisté dlouho zastávali názor, že jazyk se musel vyvinout nikoli za účelem komunikace, ale aby usnadnil abstraktní myšlení.

Gramatická pravidla, která strukturují jazyk a která jsou charakteristická pro všechny jazyky od češtiny přes kojsanské jazyky, kterými hovoří Křováci, až po znakový jazyk, jsou složitější, než je pro komunikaci nezbytné.

Jazyk se podle tohoto tvrzení musel vyvinout, aby lidem pomohl myslet, podobně jako matematické zápisy umožňují provádět složité výpočty.

Zatímco pokusy se zvířaty uvězněnými v klecích a nádržích mohou odhalit jejich skryté schopnosti, zjištění rozsahu toho, co si zvířata mezi sebou sdělují, vyžaduje jejich sledování ve volné přírodě. Dřívější studie často zaměňovaly obecnou komunikaci, při níž jedinci získávají význam ze signálů vysílaných jinými jedinci, s konkrétnějším, flexibilnějším a otevřenějším systémem jazyka.

Například ve studii z roku 1980 použili primatologové Robert Seyfarth a Dorothy Cheneyová techniku zvanou playback k dekódování významu poplašných volání vydávaných kočkodany v národním parku Amboseli v Keni.

Když nahrávku volání připomínajícího štěkání, které vydávala jedna z opic při setkání s levhartem, přehráli ostatním kočkodanům, ti se lekli a rozutekli se na stromy. Nahrávky tichého vrčení kočkodana, který spatřil orla, přiměly ostatní opice vzhlédnout k obloze a nahrávky vysokého chrčení, které vydával kočkodan, když si všiml krajty, přiměly ostatní prohledat zem.

Etolog z Tokijské univerzity Tošitaka Suzuki pomocí playbackových studií zjistil, že japonské sýkorky vydávají při setkání s hady zvláštní vokalizaci. Když ostatní japonské sýkory uslyšely nahrávku této vokalizace, kterou Suzuki nazval voláním „jar jar“, prohledávaly zem, jako by hada hledaly.

Aby zjistil, zda „jar jar“ znamená u japonských sýkorek „had“, přidal do svých pokusů další prvek. Tím byl osmicentimetrový klacek, který se pomocí skrytých provázků pohyboval po kůře stromu. Suzuki zjistil, že ptáci obvykle klacek ignorovali.

Když ale pustil nahrávku volání „jar jar“, tak se zdálo, že klacek nabývá nového významu: Ptáci se k němu přiblížili, jako by zkoumali, zda se skutečně jedná o hada. Volání „jar jar“ tak změnilo jejich vnímání.

Zvuková komunikace ovšem zároveň znamená vyšší nebezpečí, protože ji mohou zaregistrovat i nepřátelé v podobě predátorů. Proto se může zdát, že schopnosti komunikace živočichů žijíccíh v divočině nejsou tak bohaté.

Například pěnkavy bengálské, mají složitější a syntakticky bohatší písně než jejich divoké příbuzné, jak objevil biopsycholog Kazuo Okanoya v roce 2012, Nebo proč ochočené lišky a vůbec psovití vykazují zvýšenou schopnost komunikovat, tedy alespoň s lidmi, ve srovnání s vlky a divokými liškami.

A koneckonců proč lidé, popisovaní některými odborníky jako domestikovaný druh dávných homininů, mohou být ze všech nejukecanější. Možná je jazyk je pro Homo sapiens jedinečný, ale ne nějakým výjimečným způsobem, spíše stejným, jako je chobot pro slona a echolokace pro netopýra.

Původ jazyka je a ještě nějakou dobu bude zahalen tajemstvím. Každopádně, ukazuje se, že živočichové a možná i rostliny jsou v této oblasti aktivnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Související články
Komáři tygrovaní, původem z jihovýchodní Asie, jsou přenašeči nebezpečných nemoci, jako je horečka dengue, žlutá zimnice či virus zika. Klimatické změny, zejména rostoucí teploty vzduchu, vytváří příhodné podmínky pro jejich šíření do Evropy. S komárem tygrovaným (Aedes albopictus) je tak, podle Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), možné se již setkat v Rakousku, […]
Ta zpráva mohla vyděsit tisíce lidí, kteří zamíří v létě na Jadran. Kvůli oteplování moře se u pobřeží Černé Hory, zejména v moři u pláží v okolí Budvy, objevili mnohoštětinatci známí jako ohniví červi. Prý jsou jedovatí. Prý pouhý dotyk může lidem způsobit zdravotní obtíže. Mnohoštětinatec Hermodice carunculata, přezdívaný jako ohnivý červ kvůli zbarvení, způsobil […]
Žraloci obývají planetu Zemi dlouhých 250 milionů let. V průběhu této doby zastávaly různé druhy žraloků širokou škálu funkcí v mořském ekosystému, od vrcholových predátorů po transportéry živin. Dnes patří moderní žraloci k nejohroženějším obyvatelům moří a oceánů, nejnovější výzkum navíc odhalil, že i jejich funkční rozmanitost je dnes na svém minimu. Ekologické role jednotlivých […]
Potvrzeno! Ze studie založené na pozorování dvou sloních stád ve volné přírodě v Keni nedávno vyplynulo, že i sloni se navzájem dokážou „oslovovat“ individuálními jmény. Až dosud přitom byla tato schopnost přisuzována pouze dvěma druhům zvířat – delfínům a papouškům. Největší žijící suchozemští savci „nejenže používají specifickou vokalizaci pro každého jedince, ale také rozeznávají a […]
Koně sehráli důležitou roli v historii lidstva, umožnili lidem cesty na dlouhé vzdálenosti, převoz těžkých břemen i obsluhu strojů. Díky koním se mohli rychle stěhovat z místa na místo i bojovat z jejich hřbetů. Dřívější zkoumání umístily počátky domestikace těchto ušlechtilých zvířat do doby 3300 až 3000 př.n.l. Nejnovější analýzy ji však posouvají do roku […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz