Povrchové lomy či doly jsou bezesporu brutálním zásahem do krajiny. Nejen, že se jejich okolí mnohdy stane místem, odkud většina lidí utíká, ale také místem, které se těžební činností promění v měsíční krajinu..

Jistě, suroviny jsou nutné a těžaři zatím mají ze zákona povinnost po ukončení své činnosti krajinu rekultivovat. Mnohdy se tak děje tím nejobyčejnějším způsobem, vysází se pár stromů, důl se zalije vodou a s velkou pompou je oznámeno, že bylo otevřeno nové rekreační středisko.

Avšak možností, jak naložit s vytěženou krajinou je mnohem více a některé se opravdu vymykají…

Kdysi důl, dnes vědecké pracoviště. Tento posun ve světě není zas tak výjimečný. Jednou ze zajímavých možností, jak doly či lomy přetvořit a vrátit veřejnosti, je jejich proměna v technologické, vědecké či medicínské parky.

Hluboké doly mohou sloužit třeba jako testy pro výtahy. Přesně taková výtahová laboratoř vznikla v jihofinském městě Lohja. Ve svislém 333 metrů dlouhém koridoru zde technici testují rychlost i bezpečnost výtahů. Místní polygon nevyužívají jen Finové, ale i další skandinávské země.

V kanadském Sudbury 1 400 metrů pod povrchem biologové založili neobvyklou stromovou školku. Zdejší podmínky umožňují vyšlechtit zvláště odolné dřeviny, které by mohly najít užitek na dálném kanadském severu.

Bývalý zlatý důl v Jižní Dakotě, který je nejhlubší v severní Americe, se pro změnu proměnil v technologickou laboratoř, kde svoje experimenty a výzkumy provádějí geologové, jaderní fyzikové či biochemici.

Ostatně, něco podobného známe i u nás, kdy se v areálu bývalých zlatých dolů ve středočeském Mokrsku usadili vědci a studenti z ČVUT.

Z dolu lze dohlédnout až do vesmíru. Hned tři bývalé doly nyní slouží jako výzkumná centra kosmického záření, jeden je v USA, druhý v Kanadě a třetí v Japonsku. Stovky metrů hluboko pod zemí se totiž nacházejí ideální podmínky pro studium neutrin, kdy zemský povrch slouží jako štít před jinými druhy záření.

Asi netřeba zdůrazňovat, že povrchové doly bývají rozlehlé. I tento fakt lze využít. Bývalé hnědouhelné doly poblíž německého třináctitisícového městečka Gräfenhainichen jsou oblíbené zvláště mezi mladými lidmi.

Tedy, ne že by teenageři každou noc snili o hornické práci, ale právě zde, v průmyslovém památníku Ferropolis, se pořádají velké koncerty a festivaly. Hudební produkce mezi bagry a rypadly má něco do sebe. A zmíněná rozlehlost umožňuje, že se do areálu vejde na 25 000 lidí.

Zatímco Němci preferují hudbu, Australané si v bývalém lomu nedaleko Sydney u zátoky Homebush Bay postavili filmový park. Návštěvníci si zde zavzpomínají především na film Bláznivý Max, který se odehrává zpustošené zemi blízké budoucnosti, kdy silnicím vládnou bezohledné motorkářské gangy.

Právě kulisy z tohoto snímku, kde hlavní roli ztvárnil Mel Gibson, jsou hlavní atrakcí zdejšího areálu.

Kultura má však mnoho podob. Ve švédské Dalarně v místech vytěženého lomu vyrostla netradiční budova opery. Nese název Dalhalla, což odkazuje nejen na zdejší kraj, ale také na tvorbu Richarda Wagnera a severskou mytologii.

Magičnost oper je zde ještě více umocněna dojmem ze svislých stěn bývalého lomu. Tedy za předpokladu, že se během Isoldiny árie neprotrhnou mračna, diváci totiž představení sledují pod širým nebem. Dalhalla s kapacitou 4 500 diváků je však otevřena nejen opeře, ale i modernější hudbě, pořádají se zde jazzové i popové koncerty.

V německém Bottropu vzniklo mezi vytěženou uhelnou hlušinou divadlo, které připomíná antické amfiteátry.

Kanaďané zase vyznávají proměnu ze šedé na zelenou, když s oblibou na místech bývalých dolů staví botanické zahrady.

Dva bývalé solné doly, jeden v Polsku a druhý ve Velké Británii, byly pak proměněny v originální svatební obřadní síně. Poláci nezapomínají ani na pohnutou historii, která zasáhla jejich zemi, a jeden opuštěný důl nedaleko Krakova se stal připomínkou holocaustu.

Foto: Wikimedia, Martin Janda