Pocit „již viděného“ prožil alespoň jednou každý z nás. Zatímco mezi laickou veřejností vzbuzuje tento fenomén více otázek než odpovědí, čeští vědci možná našli k záhadě klíč

Zatímco parapsychologové věří, že déjà vu souvisí se zážitky z našich minulých životů nebo s nadpřirozenými schopnostmi, odborná veřejnost stále zůstává u holých faktů a výzkumu.

Ta (ne)dominantní

Pocit „již viděného“ často přisuzují chybnému kontaktu mezi mozkovými hemisférami, jelikož každá z nich vnímá danou situaci zcela nezávisle.

Stačí, aby se signál z nedominantní části opozdil, ta dominantní posléze obdrží danou informaci dvakrát, avšak s jistou časovou prodlevou. Laicky řečeno – ve chvíli, kdy oči zaznamenají jistou situaci okamžitě, mozek má menší zpoždění.

Centrum paměti jako klíč?

Vědci ovšem při svém bádání vzali v potaz také celkovou stavbu lidského mozku. Při této hypotéze je vznik déjà vu dáván do souvislosti s množstvím šedé hmoty v jeho určitých oblastech, především v hipokampu (centru paměti).

Čím méně šedé hmoty člověk má, tím větší je pravděpodobnost, že jej bude „trápit“ skutečnost, že danou situaci již někdy viděl.

Větší sklony má…

Jeden z nejslibnějších výzkumů operující právě s výše zmíněnou teorií provedli odborníci z lékařské fakulty a CEITECu Masarykovy univerzity. Zajímala je zejména skutečnost, proč tajemný jev postihuje jedince, kteří jsou po všech stránkách zdravotně v pořádku.

„Podívat se zdravému člověku do mozku zrovna ve chvíli, kdy prožívá déjà vu, bohužel není dost dobře možné. Nevíte, kdy k němu dojde,“ prohlásil Milan Brázdil, hlavní autor výzkumu z Centra neurověd Ceitecu Masarykovy univerzity.

U více než stovky zdravých dobrovolníků proto provedli vyšetření mozku magnetickou rezonancí. Poté porovnali velikosti jednotlivých mozkových oblastí jednotlivců, kteří déjà vu nikdy nezažili a těmi, u kterých se alespoň jednou vyskytlo nebo dále vyskytuje.

Výsledky svého odborného snažení odborný tým zveřejnil v mezinárodním časopise Cortex.

Stres i málo spánku

Ukázalo se, že jedinci, kteří se s déjà vu nikdy nesetkali, mají významně menší hipokampus než ti, u kterých byl fenomén zaznamenán. I přes příznivé výsledky však věda stále netuší, co přesně pocit „již prožitého“ spouští.

Mohlo by jít o nedostatek spánku, nadměrný stres nebo nejrůznější záněty. „Všechny tyto faktory spolu s genetickými předpoklady mohou vést k menšímu objemu hipokampu, a tím ke zvýšení jeho citlivosti. Malé podráždění nervových buněk pak může být důvodem pro jakousi chybu v systému vyvolávající falešné vzpomínky,“ vyjmenoval možnosti Brázdil.

Ve svém pátrání přitom hodlá pokračovat dál. Porozumění tak významné části mozku, jakou hipokampus bezesporu je, totiž může být v budoucnosti velikým přínosem v léčbě neurologických onemocnění typu epilepsie, Alzheimerovy choroby, ale také v případě těžkých forem depresí.

Znám anebo neznám?

Další „mozková“ záhada, která nás může pořádně potrápit, dostala označení jamais vu, v překladu „nikdy neviděno“. Jedná se o pocit, kdy si je člověk naprosto jistý, že danou situaci nebo předmět velice dobře zná – přesto se ale nemůže zbavit dojmu, že ho vidí poprvé.

Dle anglického neuropsychologa Chrise Moulina si však tento „problém“ často způsobujeme sami.

Jak? V rámci jednoho ze svých experimentů nechal dobrovolníky 30krát během jedné minuty napsat slovo „door“ (anglicky dveře). A přišel na to, že 68 % z nich začalo mít pocit, že se nejedná o skutečný výraz – byť jej reálně zná.

Opakováním jednoho a toho samého pojmu totiž člověk ztrácí pojem o jeho významu, a to i přesto, že ví. co přesně označuje. Stejné je to také při opakovaném počítání.