Hadi mají schopnost, jakou se nemůže chlubit žádné jiné zvíře na naší planetě. Díky speciálně uzpůsobeným čelistem dokážou pozřít kořist mnohokrát mohutnější než oni sami.

Čas od času přicházejí zejména z Amazonie zprávy, že největší známé druhy hadů, jako je například anakonda velká nebo krajta mřížkovaná, pozřely i takovou kořist, jakou je aligátor, nebo v těch horších případech i člověk.

V říjnu loňského roku se žena v Indonésii nevrátila z práce na gumovníkové plantáži. Její příbuzní dalšího dne ráno našli při pátrání její oblečení a pracovní nástroje a také sedmimetrovou krajtu, která před nedávnem pozřela kořist nápadně připomínající člověka. Když hada zabili, objevili v jeho žaludku tělo pohřešované ženy.

Případy útoků na člověka coby potenciální kořist jsou v případě škrtičů extrémně vzácné. Útoky jedovatých hadů jsou naproti tomu zejména v Asii a Africe poměrně častou záležitostí a po jejich uštknutí zemřou každoročně tisíce lidí, ale tito hadi útočí pouze v sebeobraně, protože jejich velikost a maximální rozevření čelistí jim nedovoluje tak mohutnou kořist jako člověk reálně pozřít.

Čelisti jako jediný limit

Podobně jako například u koček určuje hlava velikost prostoru, kudy se mohou protáhnout, určuje u hadů maximální rozevření čelistí velikost kořisti, kterou mohou spolknout, přestože je širší než jejich tělo.

To se ale stejně jako čelisti může takové kořisti uzpůsobit. Hadi se tedy i se svými úzkými těly nemusí omezovat na stejně malou kořist, kterou by jinak tvořili u většiny druhů malí ptáci, ještěrky a žáby.

„Jedním z přetrvávajících mýtů o hadech je představa, že se jejich čelisti při polykání kořisti vykloubí,“ vysvětluje Patrick Gregory, profesor biologie na univerzitě ve Victorii.

Obě části spodní čelisti se pohybují nezávisle na sobě. Čelistní kost není pevně spojena s lebkou, což jí dává neuvěřitelnou pohyblivost. „Dolní čelist u hadů není vpředu spojena pevně s lebkou, jako je tomu u nás, ale pružným vazem, který jim umožňuje mnohonásobně větší rozevření,“ upřesňuje Gregory.

„Klouby, které mají hadi mezi čelistními kostmi, jsou extrémně pohyblivé. Na rozdíl od lidských čelistí, které vytvářejí jeden celek, u hadů je tvoří dva oddělené segmenty. A mezi těmito dvěma segmenty jsou pojivové tkáně, kůže a svaly,“ dodává Bruce Jayne, profesor na univerzitě v Cincinnati.

Horní a dolní čelist jsou spojeny čtvercovou kostí, která funguje jako pant se dvěma čepy, což hadům umožňuje otevřít chřtán až do úhlu 150 stupňů. Obdobně jsou i pravá a levá část čelisti spojeny šlachami, takže se mohou volně pohybovat nezávisle na sobě.

Díky tomu dokážou hadi spolknout extrémně velké sousto. Když se do kořisti zakousnou, jejich spodní čelist začne pracovat jako podavač – zatímco jedna strana posunuje sousto hlouběji do jícnu, druhá se pohybuje vpřed pro další zaseknutí zubů.

Škrtiči neškrtí, ale přerušují průtok krve

Způsob, jakým hadi, patřící mezi škrtiče, loví, je u všech druhů v zásadě stejný. Jakmile polapí vyhlédnutou kořist, obtočí se mnohokrát kolem jejího těla. Hadí svaly jsou extrémně silné, takže kořist se z takového sevření i přes všechnu snahu nedokáže vymanit.

Poté nastává dlouhý proces, který není pěkný na pohled. Pokaždé, když kořist vydechne, had sotva postřehnutelně utáhne sevření. To opakuje tak dlouho, jak je potřeba. Nejnovější výzkumy však ukázaly, že předpoklad, že hadi svou kořist zabíjejí tím, že ji zadusí, je široce rozšířený omyl.

Utahování smyček cílí na jiný způsob, jakým hadi mohou kořist usmrtit: přerušení přívodu krve. Ve výsledku to funguje na téměř stejném principu a nejspíš je to i pro polapené zvíře rychlejší a obrazně řečeno milosrdnější než udušení za plného vědomí.

Poté se škrtič pustí do hostiny. Někdy se stává, že polyká ještě stále živou kořist, ale povětšinou už je pro něj v téhle fázi jediným úkolem dostat kořist za čelisti a začít výsledek své námahy trávit.

Spolknou kořist velkou jako pánvička

I mezi těmito hady jsou ovšem rekordmani, kteří čelisti dokážou rozevřít díky speciálnímu uzpůsobení ještě více než jejich příbuzní. Jsou to krajty, jmenovitě krajty barmské, jejichž chování a potravní návyky studovali vědci z univerzity v Cincinnati pod vedením Bruce Jayna.

Tyto krajty jsou v porovnání se svými příbuznými poměrně velké, dosahují délky až 5,5 metru a váhy 90 kilogramů. Žijí především ve floridských bažinách Everglades, ale jsou zde nepůvodním invazivním druhem, který decimuje místní zvířecí populace.

V rámci studie tedy vědci spolupracovali s lovci hadů, kteří se pokoušejí populaci krajt regulovat, aby se dostali k exemplářům hadů, kteří by jinak byli zabiti. Pomocí série plastových sond různých velikostí vytištěných na 3D tiskárně vědci následně testovali jednotlivé exempláře a měřili, jak moc dokáže každé zvíře rozevřít tlamu.

Největší sonda měla ohromující průměr 22 centimetrů a nasoukal ji do sebe čtyřmetrový jedinec. Jen pro představu: to je stejné, jako kdybyste se pokoušeli dnem napřed spolknout dortovou formu nebo menší pánvičku.

Extrémně elastická kůže

Studie také zjistila, že přestože hadi mají takto působivé čelisti, ne všechny druhy mohou otevřít tlamu tak široce jako krajta barmská. Když biologové testovali tlamy bojg hnědých (Boiga irregularis), dalšího invazního druhu, který se živí ptáky, ještěrkami a drobnými hlodavci, zjistili, že tyto bojgy, které jsou přibližně stejně dlouhé jako krajty barmské, ale mnohem méně mohutné, nedokážou zdaleka tak roztáhnout tlamy.

I přesto tento nepůvodní druh hada vyhubil například na ostrově Guam, kde byl vysazen v 50. letech minulého století, mnoho původních druhů ptáků.

Krajty barmské si ovšem podle závěrů studie mohou dovolit, poté, co dorostou do dostatečné velikosti, ulovit a sežrat prakticky cokoliv, na co narazí. Ale jaký je důvod, že tyto krajty dokážou v porovnání s ostatními velikostně podobnými druhy hadů tak neuvěřitelně roztáhnout tlamu? I na to našel tým vědců z Cincinnati odpověď.

Studie zjistila, že tyto krajty si vyvinuly zvláštní vlastnost, která jim pomáhá již tak velkou tlamu rozevřít ještě víc: nadměrně elastickou kůži na spodních čelistech, která jim pomůže tlamu rozevřít ještě více nad rámec hranice, která je pro všechny hady typická.

Díky tomuto vylepšení dokážou pozřít kořist, kterou už jiné druhy hadů musejí nechat na pokoji, protože i když ji uloví, prostě ji nesežerou, a ve zvířecí říši nemá zbytečná námaha, která nepřinese výsledky, místo.

Uloví i aligátora

Působivé rozevření čelistí krajty barmské ji ve volbě kořisti nikterak zásadně nelimituje, a důvod, proč tak likviduje místní ekosystémy, tkví ve faktu, že v Everglades postrádá až na jednoho přirozené nepřátele.

Jakmile krajta doroste, dokáže ji z místních druhů ulovit v podstatě pouze aligátor. Ian Bartoszek, člen týmu vědců z univerzity v Cincinnati, ovšem upozorňuje na fakt, že dospělá krajta barmská by dokázala ulovit i aligátora a oba druhy by se tedy mohly lovit navzájem. „Věřím, že některé krajty by mohly tlamu rozevřít až na průměr 76 cm,“ říká.

Tato schopnost dává už mladým jedincům krajt výhodu ve faktu, že na jejich jídelníčku se už od útlého věku ocitají druhy živočichů, které jsou pro mladé jedince jiných druhů příliš velké. To krajtám zajišťuje lepší podmínky pro přežití do dospělosti.

Dopady tohoto jedinečného vylepšení čelistí krajt barmských na jednotlivé populace ve floridských bažinách je ovšem značný a nelze jej ignorovat, protože krajty a další nepůvodní druhy hadů hrozí totálním rozvrácením místních ekosystémů.

Výzkum týmu Bruce Jayna zatím sice vede spíše k pochopení biologické zajímavosti než k nalezení způsobu, jak populace krajt regulovat, mohl by se ovšem stát jejich základem a pomoci předvídat kaskádovité dopady přemnožení tohoto druhu na ekosystém Everglades.

Autor: Matěj Soukup