Inteligentní druhy mají schopnosti sebekontroly. Ta narůstá s chytrostí, a to nejen u lidí. I některá zvířata jsou schopná pochopit, že se jim vyčkávání vyplatí…
Rázná dáma, kterou přírodovědci z Cambridgeské univerzity v záznamech experimentu vedli pod přezdívkou JayLo, dokázala odolávat pokušení 5 a půl minuty, když věděla, že ji čeká lákavější odměna. To byl špičkový výkon, protože nejméně prozíraví účastníci experimentu, pojmenovaní Homer a Dolci, vydrželi čekat na lepší odměnu jen pouhopouhých 20 vteřin.
I to je dost, když se vezme, že všichni zmínění byli sojky obecné. Právě tento druh se totiž řadí mezi ptáky s vyšší inteligencí, spolu s hravranovitými nebo některými papoušky.
Trpělivost potřebovali i vědci
Na experiment museli ptáky nejprve připravit. Využili 10 sojek chovaných ve venkovních voliérách na katedře zoologie a chování zvířat Cambridgeské univerzity. Nejprve zjišťovali, jaké mají chuťové preference a u jednotlivých ptáků vytipovali tři druhy krmení od nejoblíbenějšího po nejméně populární.
Pak zkonstruovali rafinované krmítko s pěti boxy krytými průhledným plexisklem, aby bylo dobře vidět, co je uvnitř. Ptáky trpělivě učili, že šuplíčky označené nápadným kolečkem nebo trojúhelníkem se otvírají rychle, ale nenabízejí to nejlákavější, po čem nejvíc touží.
Což byli u všech sojek mouční červi. Sojky je viděly v šuplíčku, který se neotevřel. Vědci je učili, že když budou mít strpení, pochoutka se zpřístupní. Když nepočkají a zobnou si toho, co je k mání, dobrůtka zmizí.
Výkony se lišily
Jakmile ptáci pochopili princip otvírání zásuvek, začali vědci měřit jejich schopnost sebekontroly a čas postupně prodlužovali od 5 vteřin až na víc než 5 minut. Což byl výkon, který překvapil i Alexandru K. Schnellovou, hlavní autorku studie, která z experimentu vznikla a vyšla v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society B.
Podle dr. Schnellové se také ukázalo, že ochota čekat, závisela také na tom, co bylo v sázce. Pro druhou nejoblíbenější volbu sojky moučné červy oželely spíš než při nabídce nepopulárního sousta. Odhodlání si současně posilovaly fintou, kterou by zvolil i člověk.
Na dostupné, ale nelákavé krmení se sojky snažily nedívat, raději se odvrátily, aby pokušení odolaly a neztratili šanci získat pochoutku.
Čím chytřejší, tím disciplinovanější
Cambridgský tým také zajímalo, nakolik schopnost sebekontroly souvisí s inteligencí jednotlivých zvířat. Proto je nechali plnit kognitivní úkoly, které se obvykle používají k měření obecné inteligence.
A souvislost se skutečně rýsovala. „Někteří zvládli všechny úkoly velmi dobře, jiní hůře. Když se sojce dařilo dobře v jednom úkolu, pak uspěla i ve všech ostatních, což naznačuje, že za jejím výkonem je celkově vyšší inteligenční faktor,“ vysvětluje dr.
Schnellová. A právě tyto chytřejší sojky také dobře bodovaly v testu sebekontroly. Naopak méně schopní jedinci měli slabší výdrž při čekání na lepší odměnu.
K čemu je takový výzkum dobrý?
Především šlo o první experimentální důkaz souvislosti mezi sebeovládáním a inteligencí u ptáků. Dosud to bylo potvrzeno jen při výzkumech u lidí, primátů a hlavonožců. Experiment se sojkami ukázal, že tato souvislost není výsledkem vývoje mozku u konkrétního druhu a že otázka, co z toho chytrý mozek má, je tedy platná nehledě na živočišný druh.
Vědci předpokládají, že sebeovládání podporuje nejen uchování potravy na horší časy, ale také pečující tendence ve svazcích s partnery nebo v hejnech a tlupách. Tím se posilují sociální vazby a ochrana jedince.
Kateřina Pavelcová
