Planeta Země se podle odborníků postupně mění v „umělou kouli“. Aktuálně je totiž domovem 8,3 miliard tun plastu. K jejímu odlehčení by však mohla přispět revoluční technologie…
Krystalická forma uhlíku lidstvo fascinuje tisíce let. Víc než počet karátů ale vědce zajímá její výroba, kterou povýšili na novou úroveň. V polovině září totiž s pomocí laseru přeměnili plastové částice na miniaturní drahokamy.
Coby základ využili proces, jaký se podařilo zmapovat na Uranu či Neptunu. Neuvěřitelné množství zbytkových plastů by tak konečně mohlo najít své využití.
Milník překonán
Poprvé se odborným kapacitám podařilo vytvořit diamanty v roce 2017. Uhlovodíkové materiály byly za pomoci Linac Coherent Light Source, nejvýkonnějšího rentgenového laseru na světě, rozžhaveny na teplotu atakující hranici 6 000 °C. Tak vznikly silné rázové vlny o tlaku odpovídajícímu několika milionům atmosfér, jež následně vykrystalizovaly v „nanodiamanty“.
Trefa do černého
Bohužel ne v kvalitě jakou odborníci očekávali. O pět let později se proto rozhodli do experimentu pustit znovu. Tentokrát však do celého procesu zapojili polyethylentereftalát, který obsahuje nejen uhlík a vodík, ale také kyslík… „Účinek kyslíku měl urychlit štěpení uhlíku a vodíku a tím podpořit tvorbu nanodiamantů,“ uvedl vedoucí práce Dominik Kraus. Povedlo se.
Tvorba nanodiamantů probíhala v režii odborníků při tlaku o hodnotách 72–125 gigapascalů, škála teplot se pohybovala v rozmezí 3200–5700 stupňů Celsia.
Své využití našla také technologie známá jako difrakce rentgenového záření, která vědcům „sdělila“ jak rychle vlastně diamanty vznikají. Z jednoho ozáření ale vzešlo pouhých pár mikrogramů, což pro využití v praxi prozatím nestačí.
Očista planety?
V blízké budoucnosti tomu ovšem může být jinak. V představách expertů totiž „nanodiamanty“ najdou své uplatnění například coby aditiva v průmyslových brusivech. Nejenže by spotřeba skutečných diamantů znatelně klesla, ale zároveň by Země dostala znovu možnost „dýchat“.
Není totiž žádným tajemstvím, že lidstvo již stihlo nadměrným užíváním plastů zamořit nejen oceány a lesy, ale také vodu, dokonce se stopové prvky umělých hmot podařilo objevit v krevním oběhu živočichů i lidí a dešťové vodě.
Pozor, padá klenot
Diamantový déšť na Uranu či Neptunu způsobuje vysoký tlak. Podle vědců zdejší atmosférické podmínky štěpí uhlovodíkové sloučeniny, uhlík je vlivem okolních podmínek stlačen do diamantové formy a klesá k jádru planety.
Za jediný rok jich takto „naprší“ zhruba 1000 tun – o žádné „drobky“ se ale v tomto případě nejedná. V době bouře mají totiž padající nerosty takovou rychlost a sílu, že by dokázaly bez větších potíží prorazit ochranný skafandr.
Zase ta gravitace…
Samotným pádem z mraků cesta diamantů zdaleka nekončí. Přitažlivost totiž vzácné kameny stahuje do nitra nepevného těla planety, přičemž jádro tvoří kombinace kovového vodíku a hélia.
Se stále přibývající hloubkou následně roste nejen okolní teplota, ale také tlak. Důsledkem tohoto procesu je postupné roztavení/vypaření diamantů na dosud neobjevenou formu uhlíku.
