Velryby patří k největším živočichům planety. Jak jsou na tom ale s inteligencí? Mozek vorvaně je se svými více než 9 kg vůbec největším mozkem v živočišné říši. Znamená to však vůbec něco? Má to spojitost s jejich řečí?

Pokud by se někdo domníval, že jsou velryby díky velikosti mozku „superinteligentní“ tvorové, pletl by se. Relativní hmotnost mozku u velkých kytovců, tedy poměr hmotnosti mozku a celého těla, je velmi nízká, např. hmotnost mozku vorvaně odpovídá jen asi 0,022 % jeho celkové hmotnosti.

To však podle vyjádření vědců ani v nejmenším neznamená, že by kytovci nebyli inteligentní. „Je zapotřebí nahlédnout hlouběji do jejich hlavy, třeba pak také pochopíme jejich řeč,“ uvedl mořský biolog John Hocevar.

Velrybština jako nový jazyk?

„O velrybách toho moc nevím – V životě jsem neviděl velrybu,“ říká Michael Bronstein. Izraelský informatik vyučující na Imperial College London v Anglii se nemusí zdát ideálním kandidátem pro projekt zahrnující komunikaci vorvaňů.

Jeho dovednosti jako odborníka na strojové učení by však mohly být klíčem k ambicióznímu úsilí, které oficiálně začalo již v březnu 2020 a nyní přineslo první „ovoce“. Interdisciplinární skupina vědců chce pomocí umělé inteligence (AI) dekódovat jazyk kytovců.

Pokud projekt CETI (Cetacean Translation Initiative) uspěje, bylo by to poprvé, kdy bychom skutečně pochopili, o čem si zvířata povídají.

Není jazyk jako jazyk

Vědci si museli nejdříve položit asi tu nejdůležitější otázku: Mají zvířata vůbec řeč? Tato otázka je mezi vědci již dlouhou dobu kontroverzní. Pro mnohé je jazyk jednou z posledních bašt lidské výlučnosti a jsou přesvědčeni, že zvířata sice komunikují, ale nemluví.

Což ostatně ve svém díle uvedl také rakouský biolog Konrad Lorenz, jeden z průkopníků vědy o chování zvířat, který o své vlastní komunikaci se zvířaty napsal v roce 1949 ve své knize King Solomon’s Ring.

„Zvířata neovládají jazyk v pravém slova smyslu,“ napsal Lorenz. Druhá skupina vědců však tento názor nesdílí. „Spíš si myslím, že jsme se ještě dostatečně nedívali,“ oponuje Karsten Brensing, německý mořský biolog, který napsal několik knih o komunikaci se zvířaty.

Brensing je přesvědčen, že výroky mnoha zvířat lze jistě nazvat jazykem. Musí být však splněno několik podmínek.

Tři podmínky jazyka

„Za prvé, jazyk má sémantiku. To znamená, že určité vokalizace mají pevný význam, který se nemění,“ říká Brensing. O sojkách zlověstných (Perisoreus infaustus) je známo, že mají slovní zásobu asi 25 volání, z nichž některá mají pevný význam.

Druhou podmínkou je gramatika – pravidla pro sestavování vět. Vědci byli dlouhou dobu přesvědčeni, že zvířecí komunikaci chybí jakákoli větná stavba. V roce 2016 ale japonští vědci publikovali studii o vokálních projevech sýkor koňader (Parus major).

Ptáci kombinují dvě různá volání, aby se navzájem varovali, když se přiblíží predátor. Reagovali také, když jim výzkumníci tuto sekvenci přehráli. Když však bylo pořadí volání obráceno, ptáci reagovali mnohem méně.

„To je gramatika,“ říká Brensing. Třetí kritérium – vědci by údajně nenazývali vokalizaci živočišného druhu jazykem, pokud by byla zcela vrozená. Několik druhů zvířat si však osvojuje novou slovní zásobu, rozvíjejí dialekty, identifikují se navzájem jménem apod.

Co si povídají?

Cvakání vorvaňů je ideálním kandidátem pro pokusy o dekódování významů – nejen proto, že na rozdíl od nepřetržitých zvuků, které produkují jiné druhy velryb, je lze snadno převést na jedničky a nuly. Zvířata se noří do nejhlubších hlubin oceánu a komunikují na velké vzdálenosti, takže nemohou používat řeč těla a mimiku.

„Je realistické předpokládat, že komunikace s velrybami je primárně akustická,“ říká Bronstein. Vorvani mají největší mozek v živočišné říši, šestkrát větší než ten lidský. Když spolu dvě z těchto zvířat „klábosí“ delší dobu, neměli bychom se ptát, jestli si mají co říct?

Dávají si navzájem tipy na nejlepší loviště? Vyměňují si velrybí mámy příběhy o výchově svých potomků jako jejich lidské protějšky? Stojí za to zkusit to zjistit, říkají výzkumníci CETI.

Pomůže umělá inteligence

Naučit se neznámý jazyk je jednodušší, pokud existuje něco jako slavná Rosettská deska. Pro zvířecí říši nic takového samozřejmě neexistuje. Ale existují způsoby, jak to obejít – umělá inteligence. V posledních 10 letech metody strojového učení napodobovaly mnoho typů učení.

Výzkumníci „krmili“ velké neuronové sítě obrovským množstvím jazykových dat a tyto sítě mohly následně hledat struktury v jazycích ze statistických pozorování, aniž by jim bylo řečeno cokoli o obsahu.

Jedním z příkladů jsou tzv. jazykové modely, z nichž nejznámější je GPT-3, vyvinutý společností OpenAI, kterému jsme se více věnovali v listopadovém čísle v článku Robot spoluautor. Například GPT-3 dostává začátek věty a doplňuje ji slovo po slovu.

Díky statistickému zpracování obrovského množství textu staženého z internetu, jazykové modely nejen vědí, která slova se často vyskytují společně, ale také se učí pravidlům skládání vět. Vytvářejí správně znějící věty a často až nápadně kvalitní – jsou schopni napsat falešné zpravodajské články na dané téma, shrnout složité právní texty do jednoduchých termínů a dokonce překládat mezi dvěma jazyky atd.

Vědět, ale nerozumět

Pokud Bronsteinova myšlenka funguje, je docela realistické vyvinout systém analogický lidským jazykovým modelům, který generuje gramaticky správné velrybí promluvy. Dalším krokem by byl interaktivní chatbot, který se snaží navázat dialog s volně žijícími velrybami.

Ale i když by nápad fungoval, nevýhodou všech jazykových modelů je, že zatím nevědí absolutně nic o obsahu jazyka, ve kterém chatují.

Bylo by ironií, kdyby výzkumníci vytvořili robota, který by uměl plynule konverzovat s velrybou, ale lidé by mu nerozuměli ani slovo. Proto chtějí hlasové nahrávky hned od začátku okomentovat údaji o chování velryb – kde byla zvířata, kdo s kým mluvila a jaká byla reakce.

Stále je třeba vyvinout spoustu technologií, jež jsou nutné k jasnému přiřazení jednotlivých zvuků ke konkrétnímu zvířeti. Projekt CETI úspěšně požádal o pětileté financování.