Lidské oko dokáže fyzicky vnímat miliony barev. Avšak, ne všichni lidé je přitom rozeznávají stejně. Faktory, které proces vnímání barev ovlivňují, jsou přitom nejen biologické, ale i kulturní. Někteří lidé trpí daltonismem čili barvoslepostí.
Ta je způsobena poruchou nebo absencí čípků, tedy buněk na sítnici, které jsou citlivé na vysoké hladiny světla. Daltonoismem přitom trpí až devět procent mužské populace, u žen je tento podíl výrazně nižší a činí 0,4 procenta.
Avšak rozložení a hustota čípků se liší u každého člověka, proto ne všichni lidé vnímají barvy stejným způsobem. Avšak vnímání barev závisí především na tom, jak je náš mozek interpretuje. Vnímání barev se odehrává především v naší hlavě, je tedy subjektivní a souvisí i s osobními zkušenostmi.
Příkladem je klasická Aldersonova iluze šachovnicového stínu. Zde sice dvě označená políčka mají navlas stejnou barvu, ale náš mozek je tak nevnímá.
Ode dne, kdy se malý človíček narodí, se učí kategorizovat předměty, barvy, emoce a v podstatě vše smysluplné pomocí jazyka. A přestože naše oči zvládnou vnímat tisíce barev, způsob, jakým o barvách hovoříme a také způsob, jakým barvy používáme v každodenním životě, znamená, že musíme tuto obrovskou rozmanitost rozdělit do identifikovatelných kategorií.
Tím pádem dochází k určitému zjednodušování. Navíc, různé jazyky a kulturní skupiny také různě rozdělují barevné spektrum. Některé jazyky, například jazyk dani, kterým se mluví na Papui-Nové Guineji, a bassa, jenž se používá v Libérii a Sieře Leone, mají pouze dva termíny týkající se barev: tmavá a světlá.
Tmavá znamená v těchto jazycích zhruba chladná a světlá teplá. Barvy jako černá, modrá a zelená jsou tedy označovány jako studené barvy, zatímco světlejší barvy jako bílá, červená, oranžová a žlutá jsou označovány jako teplé barvy.
Lidé kmene Warlpiri žijící v australském Severním teritoriu dokonce nemají pro slovo „barva“ žádný výraz. U těchto a dalších podobných kulturních skupin je to, co bychom nazvali „barvou“, popsáno bohatým slovníkem odkazujícím na texturu, fyzický vjem a funkční účel.
Je pozoruhodné, že většina světových jazyků má nejméně pět základních termínů pro barvy. Těchto pět termínů používají natolik rozmanité kultury, jako jsou Himba na namibijských pláních a Berinmo v bujných deštných pralesích Papuy-Nové Guineje.
Kromě černé, bílé a červené barvy mají tyto jazyky obvykle výraz pro žlutou a také termín, který označuje modrou a zelenou barvu. To znamená, že tyto jazyky nemají samostatné termíny pro „zelenou“ a „modrou“, ale používají jeden termín pro označení obou barev.
Mimo jiné to byl i případ třeba velštiny, japonštiny nebo čínštiny. Původní termín pro modrozelený odstín se nyní v těchto jazycích používá pro modrou, zatímco zelená barva získala samostatné označení.
To se vyvinula buď uvnitř jazyka – jako v případě japonštiny – nebo prostřednictvím lexikálních výpůjček, jako je tomu v případě velštiny. Způsob, jakým vnímáme barvy, se může během našeho života měnit.
Řečtina má dva termíny pro modrou, odlišuje její světlý a tmavý odstín. Pokud však Řek žije v Londýně, kde angličtina popisuje modrou jedním termínem, má po nějaké době tendenci vnímat tmavou a světle modrou jako podobnější.
Nenechte si ujít další zajímavé články
