V rámci celosvětové populace se lidé průměrně dožívají 73,3 let. Evropský kontinent tento průměr vysoce přesahuje, ale i zde jsou patrné rozdíly. Obecně se dá říci, čím více na východ, tím více se snižuje naděje, že se člověk dožije vyššího věku. Naopak, nejdéle žijí Seveřané a také středomořské národy..
Očekávaná doba dožití při narození v Evropě byla v roce 2019 78,2 roku, u žen 81,3 roku a u mužů 75,1 roku. Ve všech evropských státech je průměrná délka života při narození vyšší u žen než u mužů, ačkoli rozdíl se v jednotlivých zemích výrazně liší.
Největší rozdíly mezi muži a ženami jsou v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, nejmenší pak ve Švédsku a Nizozemsku. Do roku 2019 většinou docházelo na evropském kontinentě k prodloužení střední délky života, k největšímu pokroku v tomto ohledu došlo na Ukrajině. Ta ovšem měla dosti špatnou výchozí pozici.
Rok 2020, který byl ve znamení covidové pandemie, s těmito čísly poněkud zahýbal. „Covid-19 jako základní příčina úmrtí si bral hlavně lidi seniorního věku, nad 70 let. Jejich podíl začal klesat až v roce 2021 vlivem očkování.
V důsledku toho v roce 2020 došlo ke snížení tzv. naděje na dožití. U mužů je to o jeden rok, což není málo. A u žen o 0,7 roku,“ vysvětlil pokles ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek. Statistiky pak říkají, že průměrná doba dožití se v naší zemi snížila o rok.
Podle ÚZIS a Českého statistického úřadu zemřelo v roce 2020 o 17 000 lidí více než v předchozích letech. Vzhledem
k tomu, že pandemie, která si v našich končinách celkem vyžádala více než 30 000 životů, kulminovala začátkem roku
2021, dá se očekávat, že v tomto roce se průměrná délka života neprodlouží. K tomu nepřispívá ani současná situace, kdy se nemocnice opět plní nemocnými, které schvátil koronavirus. Pokud se však vše postupem času vrátí do normálu, statistici predikují, že v roce 2050 bude průměrná délka života českých žen 86,7 roku a mužů 82,1 let.
Rozdíly v délce průměrného života jsou pozorovatelné i v rámci českých regionů. Z českých žen nejdéle žijí obyvatelky Prahy a Vysočiny, následované Jihomoravankami a Východočeškami. U mužů je situace obdobná, nejdéle žijí Pražané, obyvatelé Královéhradeckého kraje a Vysočiny.
Na konci pomyslného žebříčku jsou lidé žijící v Ústeckém, Moravskoslezském a Karlovarském kraji. Podle demografů je
to dáno především horším životním prostředím nebo stresem souvisejícím s tím, že zmíněné regiony trápí vyšší nezaměstnanost či vysoká zadluženost zdejších obyvatel.
…………………………………………………………………………………………………..
Průměrná délka života se samozřejmě vyvíjí i v čase. Častým mýtem je tvrzení, že lidé během středověku běžně umírali již ve třiceti nebo čtyřiceti letech. Archeologické nálezy ukazují, že už v mladším paleolitu byla běžná délka života kolem padesáti let.
Ve středověku se lidé mohli klidně dožít i sedmdesátky, byť průměrná délka života byla nižší. Nízká doba dožití z té doby byla dána především vysokou dětskou úmrtností, která průměr radikálně snižovala.
Kdo ovšem překonal dětský věk a pubertu, měl solidní naději, že se dožije vyššího věku.
Plynulé zvyšování střední délky života a lze zaznamenat v moderních společnostech ve druhé polovině 19. století. V Evropě se naděje dožití při narození pohybovala v té době pro obě pohlaví kolem jednačtyřiceti let, do roku 1900 se zvýšila na padesát roků a v roce 1930 již dosahovala šedesáti dvou let.
Během dvacátého století se průměrná doba dožití v českých zemích zvýšila u žen o 32 let, u mužů pak o 29 let. Je to dáno především nástupem všeobecné zdravotní péče a rozvojem medicínské vědy. Ještě začátkem dvacátého století byla kupříkladu tuberkulóza jedním z největších zdravotních strašáků.
Objev antibiotik však tohoto strašáka zatlačil do kouta. Významným faktorem v prodlužování střední délky života je i očkování proti mnoha chorobám, například proti záškrtu, neštovicím nebo dávivému kašli.
Zároveň došlo i k razantnímu snížení kojenecké úmrtnosti, ostatně Česká republika patří v tomto ohledu k nejlepším na světě.
Fakt, že čeští muži se dožívají nižšího věku než ženy, není dán pouze biologicky. Stojí za ním i životní styl. Muži jsou
častěji obětí autonehod nebo sebevražd. Rovněž mají vyšší sklon k obezitě nebo k popíjení alkoholu. Navíc svého času některé dělnické profese nebo i vojáci fasovali tabákové výrobky. A byť se o škodlivých účincích kouření vědělo už po první světové válce, jasné vědecké důkazy byly podány až koncem šedesátých let.
V době, kdy byla Evropa rozdělena do dvou bloků, se sice průměrná délka života prodlužovala na obou stranách železné opony, na té západní však výrazněji. Srovnání německých vědců ukazuje, že mezi SRN a NDR se v tomto ohledu začaly nůžky rozevírat v sedmdesátých letech.
Po sjednocení Německa v roce 1991 se rozdíly začaly smazávat a v současnosti jsou patrné už pouze u mužů.
K obdobným výsledkům lze dojít i při srovnání Rakouska a České republiky. Byť Češi měli ve zdravotnictví po skončení druhé světové války nesrovnatelně lepší podmínky, Rakušané je v sedmdesátých letech předhonili a až nyní začíná Česká republika svou ztrátu smazávat.
A jaký je biologický předpoklad, kolika let se člověk může dožít? Některé antropologické studie dospěly k závěru, že přirozená délka lidského života se pohybuje mezi 90 a 100 lety. Maximum se přitom pohybuje mezi 110 a 120 lety.
Badatelé z biotechnologické společnosti Gero odhadli schopnost lidského organismu plně fungovat dokonce na 150 let. Tento pohled je však ve vědecké obci spíše ojedinělý.
Stále se zvyšující věk dožití s sebou přináší i nové medicínské výzvy. Mezi ty největší patří vyšší výskyt neurodegenerativních nemocí, jako je Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba nebo jiné druhy demence.
Podle Světové zdravotnické organizace WHO nyní v globálním měřítku trpí demencí 55 milionů lidí. Do roku 2050 může tento počet vzrůst až o 40 procent.
