Lokalita Tall el Hammam v dnešním Jordánsku byla v době střední doby bronzové kvetoucím civilizačním centrem, které svou velikostí a počtem obyvatel až 4x převyšovala např. známější nedaleké Jericho či dokonce Jeruzalém.

Podobně jako další sídla v okolí Jordánu jej však čekal nemilý osud – okolo roku 1600 př. n. l. se po civilizaci na dlouhých 600 let slehla zem. Co přivodilo na dlouhá staletí zkázu této oblasti? A mohla být tato apokalypsa předobrazem zkázy biblické Sodomy?

Odpovědi hledal mezinárodní tým archeologů, geologů a dalších odborníků, jehož členem byl i doc. Günther Kletetschka z Přírodovědecké fakulty UK..

Oblast Jordánského údolí se nachází na tektonickém zlomu mezi africkou a arabskou litosférickou deskou. Spodní vrstvu tvoří karbonské sedimenty, na nich jsou vrstvy vyvřelin (bazaltu), dále pak vrstvy břidlic a zcela nahoře je tzv.

aluvium, tedy nejrůznější náplavy. Ve vrchní části je řeka, která tvoří nasáklou vrstvu půdy, tzv. aquifer, s řadou vedlejších pramenů, existovalo zde dokonce i velké jezero. Souhrn těchto charakteristik vytváří příhodné podmínky pro zemědělství, podobné např. egyptským, kde také existuje zemědělská půda obklopená pouští.

Proto byla tato oblast dlouhodobě zemědělsky využívána, což vedlo k hromadění úrody a následně k vytvoření opevněných lidských sídel. Civilizační vrchol zažila tato oblast ve vrcholné době bronzové, kdy v této oblasti existovala tři významná sídla:

největší Tall el Hammam, dále Tall Nimrin a Jericho, žilo zde okolo 50 000 lidí.

Archeologické práce, které v Tall el Hamman probíhají od roku 2005 postupně naznačovaly, že zkáza města, k níž došlo na konci střední doby bronzové, musela mít velmi zvláštní příčinu. Hradby, které obklopovaly město, byly v jedné části jakoby “ustřižené”, podobný vzorec je patrný i u výškového paláce, který se nacházel uvnitř města.

Hlavním materiálem staveb byly sušené cihly, které mají na povrchu znatelné stopy působení vysokých teplot. Mezi nimi bylo nalezeno také mnoho kostí, které byly neobvyklým způsobem rozdrceny.

Z toho důvodu kontaktovali archeologové mezinárodní skupinu vědců, kteří se dlouhodobě zabývají analýzou míst, která v minulosti prošla teplotními a destruktivními změnami v důsledku mimozemského tělesa.

Tito vědci pocházejí většinou z nejrůznějších institucí ve Spojených státech, jejím členem je ale také geofyzik Günther Kletetschka z PřF UK, který se dlouhodobě věnuje studiu této problematiky s využitím analýz magnetických vlastností nalezených hornin.

Vědecká část výzkumu se z velké části věnovala tomu, jak příslušné materiály reagují na vysoké teploty a tedy sestavení jisté škály, která by umožnila nakalibrovat to, za jakých teplot mohlo k podobným změnám materiálů dojít.

Ukázalo se, že velká část vzorků byla tavena za vysokých teplot, okolo 18% bylo taveno dokonce teplotou nad 2000 stupňů Celsia. Mimo to se v příslušné vrstvě vyskytovaly i materiály, které se v zemské kůře vyskytují velmi málo, např. těžké kovy jako zlato, platina či iridium a to ve stavu taveniny.

Analýza ukázala, že zastoupení těchto kovů odpovídá poměrům těchto prvků, které se vyskytují v meteoritech či kometách. Další stopu byla přítomnost tzv. šokových křemenů, tedy křemene se zvláštně deformovanou krystalickou mřížkou, k níž je zapotřebí velká energie a které jsou výsledkem impaktů či nukleárních explozí.

Všechny tyto stopy vedly vědecký tým k myšlence, že mohlo jít o stopy impaktu mimozemského tělesa.

Srážka zemského povrchu s mimozemským tělesem by ale zanechala stopu v podobě impaktního kráteru, který však na místě zcela chybí. Günther Kletetschka a jeho kolegové se však setkali s podobným vzorcem právě při výzkumu tunguské události.

Předpokládají, že došlo k jevu, jemuž říkají anglicky “airburst”, tedy výbuchu porézního tělesa v zemské atmosféře, díky němuž je materiál ze země velmi rychle nasát, roztaven a zpět “prší” v podobě drobných částeček.

Tento mechanismus by také vysvětlil “odstřižení” hradem a paláce města a také selektivní poničení města z jedné strany.

Stále však bylo nutné vyloučit jednu možnost – a to, že horniny byly nataveny jinou mocnou přírodní silou pozemského původu, blesky. Tato práce patří k jedné ze specializací doc. Kletetschky, kterou si přinesl z dob své práce v laboratořích NASA v Novém Mexiku.

Ke slovu přichází analýza materiálu z hlediska jejich magnetismu. Ví se totiž, že horniny, které jsou nataveny úderem blesku, jsou magneticky nasycené, tedy že jejich magnetismus dosahuje maximální možné míry.

Ukázalo se však, že vzorky natavených hornin byly magneticky nasycené asi na 1% a zásah blesku bylo tedy možné vyloučit. Vysvětlení řady jevů zapsaných v horninách okolí Jordánu pomocí exploze v atmosféře tedy brání čím dál méně faktů.

Existují možné paralely s tunguskou událostí? “Podobné je, že se zde stejně jako v Tungusce vyskytují tzv. mikrosferule, tedy kulicky nataveného materiálu velké méně než desetina milimetru, které vznikají za vysokých teplot.

S tunguskou událostí spojuje toto místo i absence kráteru za přítomnosti jiných, poměrně zřetelných stop po impaktu mimozemského tělesa. Připočteme-li k tomu svědectví ve starohebrejské literatuře, která mohla být ozvěnou delší orálně předávané tradice, zdá se být představa o explozi mimozemského tělesa poměrně dobře podložená,” uzavírá doc. Kletetschka.