V meziválečném období zabírala malopolská vrchovina střed polské republiky. Nyní se nachází na samém východě Polska u hranic s Běloruskem a Ukrajinou. V tomto tak trochu bohem zapomenutém kraji plném lesů a bažin se nacházelo další z hrůzyplných míst, která vyklíčila ze zrůdného nacistického uvažování. Vyhlazovací tábor Sobibor..

Výstavba tábora byla zahájena v březnu 1942. Již koncem dubna do Sobiboru dorazily první židovské transporty, zprvu převážně z Polska, ale později i z dalších částí Evropy. I zde, podobně jako v Treblince a Belzecu, bylo hlavním účelem tábora vraždění.

Naživu bývali prozatím ponechávali jen ti, kdo se měli starat o chod tábora. Přebývalo zde asi 600 lidí, původem z Polska, Československa, Německa, Sovětského svazu, Nizozemska a Francie.

Myšlenka vzpoury začala v hlavách vězňů klíčit ze stejného důvodu, jako v lidech, kteří se svým trýznitelům postavili v Treblince. Počátkem roku 1943 získali lidé v Sobiboru pocit, že dny tábora se chýlí ke konci a společně s tím se odpočítávají i jejich poslední chvíle. Zpočátku mlhavé plány povstání začaly postupně nabývat prvních jasných kontur.

Jedním z katalyzátorů následujících událostí byla vražda 600 vězňů z Belzecu. To byli poslední přeživší vězni z tohoto tábora, kteří byli převezeni právě do Sobiboru. Při třídění oblečení po mrtvých sobiborští Židé objevili tajný lístek s tímto zněním:

„Pracovali jsme rok v Belzeci. Nevím, kam nás teď vezou. Říkají, že do Německa. V nákladních vagónech jsou jídelní stoly. Dostali jsme chleba na tři dny, konzervy a kořalku. Jestli je tohle všechno lež, pak vězte, že i vás čeká smrt.

Nevěřte Němcům. Pomstěte naši krev!“.

Mezi sobiborskými vězni poté začaly vznikat různé plány, na jejichž konci měla čekat svoboda. Část vězňů z jedné části tábora se dokonce pustila do kopání tunelu. Byla to práce obtížná, protože vyhlazovací tábor v Sobiboru byl obklopen nejen ostnatými dráty, ale i vodním příkopem a jako jediný ze všech zařízení svého druhu také minovým polem. Nacisté však tunel objevili a jako odvetu nechali postřílet 150 vězňů.

Zlom pro sobiborské hnutí odporu nastal 23. září 1943. Ten den do tábora dorazila skupina sovětských zajatců židovského původu, mezi kterými byl i nadporučík Alexander Pečerskij. Ten si záhy získal mezi spoluvězni uznání pro svoje statečné a hrdé chování.

Pečerskij, který stále nosil uniformu Rudé armády, byl zařazen do severního tábora, aby vykopal tři pařezy. SS dozorce Karl Frenzel měl špatnou náladu a jeden z holandských židů byl příliš slabý, aby sekal, a tak ho Frenzel začal bít bičem.

Pečerskij přestal sekat a pozoroval mrskání opíraje se o sekeru. Kápo Porzyczky překládal, když se Frenzel zeptal Pečerského, jestli se mu nelíbí to, co právě vidí. Pečerskij se ani nenahrbil ani neroztřásl ani nepřikrčil strachy, nýbrž odpověděl „Ano Oberscharführere“.

Frenzel řekl Pečerskému, že má 5 minut na to, aby rozsekl velký pařez ve dví. Pokud to stihne, dostane balíček cigaret, pokud ne, čeká ho 25 ran bičem. Pečerskij rozpoltil pařez za čtyři a půl minuty a Frenzel vytáhl balík cigaret.

Pečerskij odpověděl, že nekouří a začal znovu sekat pařezy. Frenzel se vrátil za 20 minut s čerstvým chlebem a máslem a nabídl je Pečerskému. Ten odpověděl, že příděly v táboře jsou více než dostatečné a že nemá hlad.

Frenzel se otočil a odešel. „Tato epizoda se večer rozšířila po celém táboře a polští židé se rozhodli seznámit Pečerského s myšlenkou útěku,“ vzpomínal jeden z organizátorů povstání Leon Feldhendler.

Pro sobiborské vězně bylo povzbuzením, že se v táboře v září 1943 objevili sovětští vojáci se svými bojovými zkušenostmi. Šance na únik se tak zvýšily. I sovětští vojáci odsud hodlali zmizet, zvláště když se dozvěděli, k čemu vlastně sobiborský tábor slouží.

Záhy sobiborská odbojová organizace Pečerského a jeho spolubojovníky seznámila s plánem útěku.

„Nám se snad může podařit utéct. Ale, co se stane s ostatními? Všichni budou ihned vyřízeni. Jestli máme v úmyslu uprchnout, pak musíme utéci všichni společně,“ odvětil Pečerský. A měl pravdu. Dosavadních útěků ze Sobiboru nebylo mnoho, a ty, které se uskutečnily, nacisté tvrdě trestali.

Nejen, že popravili dopadené vězně, ale k nim přidali ještě řadu dalších, kteří s útěkem neměli nic společného. To bylo jasné i vězňům, kteří v táboře byli už nějakou dobu. „Máš pravdu, ale nesmíme dlouho otálet.

Zima se blíží. Kroky nechávají otisky ve sněhu a zůstávat v zimě v lesích je vůbec těžké,“ odpověděl jeden z nich Pečerskému. Tak se zrodil zárodek plánu, který se měl stát jednou z nejslavnějších kapitol židovského odboje proti nacistům.

Vůdčími postavami plánu se stali Pečerskij a Leon Feldhendler. Aby jejich schůzky nebyly strážím nápadné, Pečerskij předstíral vztah s osmnáctiletou Lukou, která do Sobiboru dorazila v jednom z transportů z Nizozemska.

Pečerskij a jeho lidé dodali odbojovému výboru bojové zkušenosti, kdežto lidé jako Leon Feldhendler detailně znali chod tábora. Každá strana tak přinesla to, co té druhé scházelo.

Prvním plánem bylo oživení nápadu s tunelem, který měl vést pod minovými poli do vzdálenosti 35 metrů. Mezi sovětskými zajatci byl horník Boris Cibulskij, který měl podzemní práce vést. Tunel se skutečně začal kopat, avšak do jeho budování zasáhla nevyzpytatelná příroda.

Začátkem října se nad Sobiborem přehnaly silné deště, voda do tunelu prosákla a zcela jej zničila. Bylo třeba najít jinou možnost, jak z tábora smrti utéci. Sám Pečerskij se k tunelu stavěl dosti rezervovaně již před jeho zaplavením, protože si byl vědom, že 600 lidí z tábora bude tímto podzemním koridorem utíkat jen velmi pomalu.

Nakonec v hlavách odbojářů zvítězila myšlenka ozbrojeného povstání. Řemeslníci v dílnách, kteří vykonávali nejrůznější práce pro esesmany, dostali za úkol připravit ostré nože. Jimi měli být postupně likvidovaní příslušníci SS i ukrajinští strážní.

11. a 12. říjná získal rozvrh povstání jasné kontury. V jeho první fázi, která měla proběhnout v čase mezi půl čtvrtou a půl pátou, měli být neslyšně pomocí seker a nožů zlikvidováni esesmani, kteří budou nalákáni do dílen.

Po půl páté povstalci vydají signál a vězni z tábora utečou. Byl to velmi podobný plán tomu, který uskutečnili vězni v Treblince.

I v Sobiboru vězňům nahrála skutečnost, že osazenstvo personálu SS bylo oslabeno, když někteří jeho členové odjeli na dovolenou. Ukrajinští strážní navíc od Němců nedostávali příliš střeliva, protože se před tím několikrát stalo, že zběhli k partyzánům.

Problémem však bylo minové pole. To mělo být eliminováno tak, že se do jeho prostor budou házet kameny, které způsobí explozi, čímž by se cesta pročistila. Pečerskij se však klonil raději k tomu, aby vězni z tábora vypochodovali hlavní branou. Tento nápad byl nakonec vybrán jako plán A, úprk přes miny měl být v záloze.

Akce měla být zahájena 13. října. Ke smůle povstalců však do tábora přijela skupina esesmanů z nedalekého pracovního tábora. Ta se v Sobiboru zdržela až do pozdního odpoledne, tudíž povstání muselo být o den odloženo.

Celý další den byl pro zasvěcené vězně plný nervozity, avšak stráže ani SS si ničeho nevšimly.

Tichá likvidace esesmanů započala přesně v půl čtvrté. Prvním mrtvým byl Scharführer Wolf, kterému sekeru do hlavy vrazil horník Cibulskij. Zabití příslušníků SS rovněž vězňům umožnilo vyzbrojit se střelnými zbraněmi.

Zprávy o probíhajícím povstání se začaly šířit i mezi vězni, kteří o něm dosud nevěděli. To Pečerského zneklidňovalo, protože zprávu o něm hodlal vyhlásit až po večerním apelu v pět hodin. Některá těla esesmanů se nepodařilo dostatečně ukrýt, další členy SS se pak zabít nepodařilo.

Přesto akce pokračovala. Avšak obavy povstalců se naplnily. Jeden z esesmanů objevil mrtvé tělo soukmenovce a začal střílet na vězně. Pečerskij již na nic nečekal a vykřikl smluvený signál: „Hurá, vzpoura začala!“.

V tu chvíli tábor ovládl nepopsatelný zmatek. Plán vyjít hlavní branou, tak padl. Stráže začaly po vězních střílet, ti, kteří byli ozbrojeni, palbu opětovali. Povstalci začali přestřihávat ploty, ovšem v nastalém chaosu kameny na likvidaci min nikdo nepoužil.

A tak první vlnu uprchlíků, která utíkala ke 200 metrů vzdálenému lesu, nemilosrdně kosily nášlapné nálože. Vojáci z Pečerského jednotky odhadli, že pole za domem velitele tábora bude čisté. Tento předpoklad se ukázal jako správný, a vojáci tak mohli také tábor opustit.

Tábor byl zcela paralyzován, padla na něj tma, vězňové navíc odpojili přívod elektrického proudu. Povstání přežilo pouze pět esesmanů, jeden byl zraněný a dva se raději schovali do svých skrýší. Zbylí dva se snažili dostat děj v táboře pod kontrolu.

Ukrajince a zbylé vězně uzamkli v jednom z baráků, posléze se jim také podařilo obnovit telefonní spojení. S jeho pomocí si v osm večer přivolali ze 40 kilometrů vzdáleného Chelma posily. Tou dobou asi 300 lidí ze 600 vězňů v hlavním táboře už utíkalo nočním lesem.

Kontrolu nad táborem získali nacisté až ráno druhý den. Ihned nechali popravit 150 lidí, kterým se utéci nepodařilo. Zároveň začalo rozsáhlé pátrání po uprchlících, do kterého se zapojila i Luftwaffe. Uprchlíci většinou během noci získali slušný náskok, avšak našli se i tací, kteří během bloudění ve tmě ztratili směr a ráno zjistili, že jsou sobiborskému táboru stále na dohled.

SS, wehrmacht i policie pátraly po povstalcích až do 21. října. Během té doby se jim podařilo dopadnout a zavraždit asi sto lidí. Dalších 200 však prozatím uniklo svému na první pohled neodvratnému osudu.

Mnozí hledali úkryt u místních lidí či se vraceli do svých rodišť. Nemálo z nich však bylo zabito Poláky, mezi kterými se šířily pověsti, že uprchlí vězni s sebou vzali i spoustu zlata. Po uprchlících stříleli i příslušníci polské odbojové organizace Armija Krajowa.

„Zabíjeli nás nejen Němci, ale také Poláci, Ukrajinci, partyzáni, obzvláště muži z Armije krajové, bandy, sedláci… Nejednou jsme uvažovali o sebevraždě poté, co jsme viděli, že celý svět stojí proti nám,“ napsal jeden z utečenců Dov Freiberg.

Neblahý osud potkal jednoho z vůdců povstání Leona Feldhendlera. Ten byl zabit Poláky v Lublinu 6. dubna 1945.

Pečerskij se svými vojáky překročil řeku Bug a přidal se k partyzánům. Po jeho přítelkyni Luce se slehla zem.

Šéf tábora Gustav Wagner po válce zmizel v Brazílii. Zde byl odhalen až koncem 70. let a o jeho vydání požádalo Německo, Polsko, Rakousko a Izrael. Brazilské soudy jej však nevydaly ani do jedné ze zmíněných zemí.

„Neměl jsem žádné pocity. Bylo to prostě zaměstnání,“ odpověděl Wagner na otázku, co cítil během sobiborských zločinů. V roce 1980 byl Wagner objeven mrtvý s nožem v hrudi. Vyšetřování bylo uzavřeno jako sebevražda.

Kdo měl z uprchlíků štěstí, dostal se do velkých měst, kde si opatřil árijské průkazy. Mnozí se také přidávali k partyzánským židovským jednotkám. A byť antisemitismus, strach z nacistů a také chamtivost byly faktory, které mnohé Poláky vedlo k tomu, že uprchlým vězňům většinou nepomáhalo, našli se i tací, kteří umožnili lidem, kteří na vlastní kůži zažili hrůzy Sobiboru, přežít. Konce války se nakonec dočkalo nejméně 53 z nich.