Bývaly doby, kdy úspěšní čeští podnikatelé považovali za svou povinnost stát se mecenáši a nehromadit si vydělané jmění jen pro sebe. Ovšem i ve zlatých dobách české filantropie existoval jeden úspěšný podnikatel, který v tomto ohledu zastiňoval své předchůdce, současníky i následovníky. Prosím, dovolte nám, abychom vám představili pana Josefa Hlávku..

15. února 1831 měla rodina přeštického purkmistra Antonína Hlávky a jeho ženy Anny důvod k velké radosti. Právě ten den se jim narodil druhý syn, který dostal jméno Josef. Sudičky mu do kolébky nadělily leccos, s úspěchy ani se strastmi však rozhodně nešetřily.

Chlapec prospíval a postupně studoval na školách v Klatovech, Kolíně a v Praze. Už od raných let bylo u malého Josefa patrné výtvarné nadání. Jeho zájmem byla královna výtvarných umění architektura a už ve svých čtrnácti letech načrtl studii zabývající se přestavbou rodinného domku.

Otec proti synově vášni nic nenamítal a nechal jej zapsat na pražskou polytechniku.

Byl to šťastný krok. Hlávka tak mohl ukázat svůj talent nejen v Praze, ale později i v metropoli mocnářství ve Vídni na Akademii výtvarných umění. Zde mu za skvělé studijní výsledky byla udělena zvláštní cena, která mu umožnila podniknout tříletou stipendijní cestu po Německu, Belgii, Francii, Řecku, Británii a Itálii.

Hlávka poznal stavitelství ze všech stran. Během svých vídeňských studií si přivydělával i jako zedník ve stavitelské firmě Čecha Františka Šebka (1814–1862). Právě sem se po návratu ze svých cest Hlávka vrátil v pozici architekta.

Oba krajané, ač od sebe věkově sedmnáct let vzdáleni, si padli do oka. Šebkovi se zamlouvaly nejen Hlávkovy nápady, ale i jeho pracovitost. Hlávka se záhy stal ředitelem Šebkovy stavební kanceláře.

Sám Hlávka snad ani netušil, jak moc si ho Šebek váží. Uvědomil si to až v roce 1862, kdy Šebek předčasně zemřel a notář Hlávkovi oznámil, že stavební kancelář podnikatel odkázal právě jemu. Možná právě zde vyklíčily první stébla Hlávkova mecenášství, protože si velmi dobře uvědomoval, že tento majetek mu vlastně spadl do klína.

Hlávka se jako stavitel podepsal na tváři mnoha měst. Ve Vídni postavil budovu Státní opery, v Praze například známou porodnici U Apolináře. Do dějin architektury však vešel zejména svým komplexem staveb pro metropolitu řeckopravoslavné církve v Černovicích, hlavním městě západní Bukoviny, která je dnes součástí Ukrajiny.

V roce 2011 se tato rezidence bukovinských metropolitů stala součástí Seznamu světového dědictví v Evropě.

Pracovní vypětí, vždyť v šedesátých letech Hlávkovo studio zhotovilo téměř 150 staveb, se výrazně podepsalo na architektově zdraví. Ve svých osmatřiceti letech zkolaboval, ochrnul na obě nohy a výrazně se mu zhoršil zrak.

Osud měl navíc pro Hlávku připravenou další ránu v podobě smrti jeho ženy Marie. Zdálo se, že nadaný a stále ještě mladý stavitel dožije svá léta na zámku v Lužanech nedaleko rodných Přeštic, který předtím zakoupil pro svou matku.

Zázraky se ovšem dějí. Léčba na francouzské Riviéře a v Karlových Varech spojená s nezlomnou vůlí způsobila to, v co doufal už jen samotný Hlávka – v roce 1880 vstal z kolečkového křesla a znovu začal chodit.

Kromě stavitelství se Josef Hlávka vrhl i do veřejného života. Byl zvolen do Říšské rady za Národní stranu, rovněž byl poslancem českého sněmu. Velkou měrou se zasloužil o vznik České akademie věd a umění, jíž se v roce 1890 stal i prvním prezidentem a anonymně jí do začátků věnoval 200 000 zlatých.

Do dějin Hlávka nevešel jen jako skvělý stavitel, ale i jako mecenáš a donátor. „Dávám rád, ale talentům,“ říkával. Byl si dobře vědom, že i v té nejchudší vrstvě mohou žít lidé, u kterých rozvití jejich talentu brzdí nuzné poměry nebo třeba nepřítomnost ostrých loktů.

A tak mohly na pražském Novém Městě vyrůst Hlávkovy koleje pro nemajetné studenty, nadaní žáci mohli využít Hlávkových stipendií, rozvíjel nadační činnost a Českému vysokému učení poslal 25 000 zlatých. To je ovšem jen nepatrný výčet Hlávkovy dobročinnosti.

Když v roce 1908, dva roky po smrti své druhé ženy Zdenky, Josef Hlávka zemřel, netruchlili jen jeho blízcí přátelé Vojtěch Hynais, Jaroslav Vrchlický či Josef Václav Myslbek. Do černého se zahalila celá země.

Hlávka po sobě zanechal nejen monumentální dílo, ale i nadaci nazvanou Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových. Její stanovy a právní ukotvení bylo sepsáno tak šikovně, že později přežila jak nacistickou, tak komunistickou totalitu.

A tak nejstarší fungující nadace v českých zemích dodnes může podporovat mladé a talentované české vědce.

Více se o neobyčejných osudech podnikatelů, kteří proměnili svět, dočtete zde.