O Zemi se někdy říká, že je modrou planetou. Není ovšem jediným tělesem sluneční soustavy, které se momentálně odívá do modré. Podobnou barvu volí i vzdálený a poněkud tajemný Neptun.

Světlu trvá čtyři hodiny, než urazí cestu mezi Zemí a Neptunem. Až tak vzdálená je osmá planeta sluneční soustavy od planet vnitřních. Pro kosmické agentury je tudíž nadmíru obtížné vyslat zvědavý aparát, který by ji důkladně prozkoumal.

V historii se tak zatím stalo jen jednou, dostaveníčko s osmou planetou si v roce 1989 dopřál při své cestě ze sluneční soustavy americký Voyager 2.

A tak řada záhad planety Neptun stále zůstává neobjasněna. Ale přece jen něco málo o jejím životě a vlastnostech už lidstvo zjistilo.

Například to, že pohybovat se ve zdejší atmosféře by bylo extrémně náročné. Ničivé hurikány v Karibiku zanechávající za sebou nekonečnou spoušť jsou proti neptunským vichrům jen slabými vánky. Vždyť atmosféra na Neptunu zvládne proudit rychlostmi dosahujícími 1 000 kilometrů v hodině.

Dřívější udávané hodnoty 2 000 km/hod. byly korigovány v souvislosti s upřesněním rychlosti rotace planety.

Ve zdejší atmosféře se líbí lehkým prvkům. Ze čtyř pětin je tvořena vodíkem, ta zbylá připadá na hélium. Chemici by zde narazili i na malé množství jednoduchých uhlovodíků, z nichž právě metan dodává atmosféře charakteristickou modř.

Milovníkům teplých končin výlet na Neptun rozhodně nelze doporučit. Měření sice naznačují, že Neptun má vnitřní zdroj energie (pravděpodobně buď pokračující vnitřní gravitační hroucení, nebo radioaktivní materiál uvnitř planety) a teplota pláště může vystoupat až ke 5 000 °C, avšak atmosféra je mnohem chladnější. Sonda Voyager 2 zde naměřila teplotu -218 °C.

Neptun společně se sousedním Uranem patří mezi ledové obry, tedy planety s mohutným plynným a chladným obalem. Astronomové přesně netuší, jak hluboko tento obal zasahuje. Každopádně pevný povrch, jak jej známe ze Země či z Marsu, zde chybí.

Astronomové naštěstí nejsou odkázáni jen na sondy, i když jejich práce je do jisté míry nenahraditelná. Pozorovací možnosti, ať už z vesmírných či pozemských teleskopů, se neustále zlepšují a tu a tam se některý z dalekohledů podívá i za modrým krasavcem obklopeným tenkými prstenci.

Tak třeba byli objeveni Neptunovi Trojáni, tedy tělesa obíhající kolem Slunce v libračních centrech soustavy Neptun – Slunce. První takový objekt byl objeven v roce 2001.

Pro fanoušky mimozemského života není Neptun podobně jako jiné plynné planety příliš zajímavý. Chlad a obrovské tlaky zřejmě vylučují existenci jakékoliv formy života. Avšak největší Neptunův měsíc Triton, což je pravděpodobně zbloudilá a posléze odchycená trpasličí planeta, skrývá pod svým povrchem vodní oceán.

Vědci mají tři a půl miliardy let na to, aby zjistili, co tento vodní masív skrývá. Po této době se totiž Triton k Neptunu přiblíží natolik, že jej slapové síly rozsápají.

Periferie sluneční soustavy je pro pozemské aparáty stále obtížně dosažitelná. Dosud těchto vzdálených končin dosáhlo jen pět sond: Pioneer 1 a 2, Voyager 1 a 2 a také New Horizons, jejímž primárním cílem bylo Pluto.

Je pochopitelné, že mise ke vzdáleným planetám jsou velmi nákladné a kosmické agentury s jejich plány nakládají opatrně. Čím déle sonda letí otevřeným vesmírem, tím se zvyšuje riziko, že selže.

V současnosti vlastně jen dvě vesmírné agentury jsou schopné uskutečnit tak náročnou misi: americká NASA a evropská ESA. Indové se dostali nejdále k Marsu, Číňané k Měsíci a Rusové neuskutečnili úspěšnou meziplanetární misi od roku 1983.

Evropané ve svém hledáčku ledové obry nemají, avšak Američané do svých šuplíků několik konceptů schovali.

NASA v současnosti vybírá mezi Neptunem a Uranem. Právě k jedné z těchto planet by měla ve dvacátých letech poslat svou sondu. I když ve hře je stále možnost, že v rámci jediné mise NASA vyšle dvě sondy k oběma planetám.

Není však jisté, zda by se na takový projekt našly finance. Spíše se dá předpokládat, že ledoví obři zůstanou předmětem zájmu teleskopů a průzkumné sondy zamíří k bližším planetám.