Křehké a zranitelné, zároveň však pevné a odolné, to je lidské tělo. Co všechno zvládne a vydrží, je skoro až neuvěřitelné. Však je to jeden z nejsložitějších systémů, jaký kdy příroda vytvořila..
Samozřejmě, že i lidský organismus je poruchový stroj, avšak jeho odolnost je úctyhodná. Kdo by to byl řekl, že tlukot srdce má takovou sílu, že by nic netušícího člověka nadzvedl. A kdyby se síla srdečních úderů sečetla za celý život, jeho majitel by se stal dalším pozemšťanem, který by se mohl projít po Měsíci….
Co tedy lidský organismus všechno zvládne? Začněme u spánku. Člověk začíná být zpravidla unavený po šestnácti hodinách v bdělém stavu, avšak někdy i dříve. Začne zívat, zhoršuje se mu soustředění, objevují se mikrospánky.
To organismus už zoufale volá po odpočinku. Mozek ve spánku je sice stále aktivní, ale přece jen si člověk oddechne.
Spánek je prostě pro živočichy včetně člověka extrémně důležitý. Prameny uvádí, že nejdéle bez spaní vydržel při jednom z experimentů jistý americký student jménem Randy Gardner. Ten vydržel bez spánku jedenáct dní.
Ale jeho organismus podle toho vypadal. Měl ohromné problémy se soustředěním a koncentrací, viděl přeludy a zažíval halucinace. Na internetu jsou k dohledání i vyšší rekordy, ty však nevypadají příliš důvěryhodně.
Organismus je při odepření spánku vystaven stresu, laboratorní zvířata při podobných pokusech záhy hynula na vyčerpání organismu.
Jak bylo řečeno, mozek ve spánku zůstává aktivní. Třídí si totiž informace získané během předchozího dne. Protože přece jen, ne každý zážitek a každá zaznamenaná věc je pro nás důležitá. Tudíž se v noci spouští cosi na způsob vyčištění disku.
Naopak, některé důležité záležitosti se zasunou až kamsi dozadu a mozek jim musí dát správné místo. Zkrátka mozek si ve spánku dělá pořádek ve svých věcech. Proto se mnohdy ráno díváme na nastalé problémy jinak než večer.
Toho, jak je spánek pro člověka důležitý, si byli vědomi i příslušníci nacistického Gestapa či sovětské nebo i československé státní bezpečnosti. Člověk ve spánkové deprivaci je otupělý, jeho volní funkce jsou omezené a je schopen se přiznat ke všemu, i k tomu co nikdy neudělal.
„Po šedesáti výsleších, kdy je člověk vystaven zimě, hladu a nespí, se z něj stane robot. Jeho oči jsou průhledné, nohy má nateklé, ruce se mu třesou. V takovém stavu je obvykle přesvědčen, že vyšetřovatelé mají vlastně pravdu a on je vinen,“ vzpomínal později jeden z vězňů, který měl to štěstí, že stalinský teror nakonec přežil.
Spánek je sice podstatný, ale občas se dá aspoň trochu ošidit. To vzduch, tu směs dusíku, kyslíku, argonu a některých dalších prvků či sloučenin, potřebujeme každým okamžikem. Zvláště pak kyslík je pro pozemské živočichy extrémně důležitý.
U člověka je suverénně největším žroutem kyslíku mezi orgány mozek. Zatímco tento biologický počítač průměrně váží jen 1,5 kilogramu, což představuje zhruba dvě procenta tělesné hmoty, tak spotřebuje 20 procent veškerého přijatého kyslíku. Zkrátka, výkonný počítač žádá své.
Bez přísunu kyslíku vydrží normální netrénovaný člověk něco málo přes minutu. Pak začínají odumírat mozkové buňky, protože jak bylo řečeno, mozek je po kyslíku nejhladovější. Čím déle bez kyslíku, tím je mozek poškozenější, takže i když se pak člověka podaří oživit, může si nést trvalé následky.
Po pěti minutách zpravidla dochází k mozkové smrti. Ale pozor, při dlouhodobém tréninku lidé bez kyslíku vydrží i mnohem déle. Rekordmanem v tomto ohledu je švýcarský potápěč Peter Colat. Ten si v nádrži s vodou bez přístupu vzduchu hověl těžko uvěřitelných 19 minut a 21 vteřin.
Ale přece jen, podobné rekordy nejsou příliš vhodné k tomu, aby se překonávaly….
Hollywoodští i jiní filmaři nám často sugerují myšlenku, že člověk, který se dostane nešťastnou náhodou nechráněný do kosmického prostoru, praskne, uvaří se mu krev nebo rázem zmrzne.
Na filmovém plátně tyto triky jistě vypadají zajímavě, ale s realitou nemají mnoho společného. Lidská kůže je velmi odolná a pevná, jen tak neexploduje. Pokud je v plících vzduch, při dekompresi se plíce sice potrhají, pokud však nešťastný astronaut, který se nechráněný ocitl mimo vesmírnou stanici, stačí vydechnout, má jakous takous šanci, že se dostane do bezpečí.
Může zůstat při vědomí několik desítek vteřin, ale ne déle. Mozku začne scházet kyslík, což vede k jeho poškození a k následnému kómatu.
Ani s tou teplotou to nebude tak horké, či v tomto případě chladné. Ve vesmíru je sice pořádná „kosa“, ale částic tu zas tolik není. Přenos teploty zde tedy v podstatě nefunguje. K lokálním omrzlinám by mohlo dojít na sliznicích, odkud by se odpařila voda.
Organismus by samozřejmě poškodilo kosmické záření, zvláště to ultrafialové. To zejména útočí na zrak a je schopné popálit pokožku. K bezprostřednímu ohrožení nemocí z ozáření by však zřejmě nedošlo.
Stejně jako kyslík, potřebuje lidský organismus a nejen on jednoduchou sloučeninu, ve které figurují dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Ano, řeč je o vodě. Lidské tělo je tvořeno více než ze dvou třetin právě vodou a její úbytek může mít katastrofální důsledky.
Dehydratace vedoucí ke smrti může v extrémních případech, kdy je horko a sucho, již po několika hodinách. V ohrožení jsou především malé děti. Zdravý a trénovaný člověk v nouzi vydrží bez vody až osm dní.
Na druhou stranu, smrtelné může být naopak i velké množství vody. Vypití deseti litrů vody za den je téměř jistou jízdenkou na onen svět.
To bez jídla lidé vydrží mnohem déle. I když, zapomeňme na pohádky, že člověk může být živen jen různými kosmickými energiemi a bez potravy se obejde. Mnozí šarlatáni tvrdí, že jsou schopni hladovět po celá léta, aniž by se to na nich nějak podepsalo.
V extrémních případech lze bez jídla vydržet zhruba kolem stovky dnů. Ovšem už po několika dnech organismus vyčerpá cukry a jako zdroj energie si začne brát tuk. Vedlejším produktem spalování tuků je aceton, který člověk začne vydechovat.
Organismus zeslábne, objevují se křeče, průjem i halucinace, mění se psychika. Hladovějící člověk pak umírá na selhání vnitřních orgánů.
Kde jsou fyzikální hranice lidského těla? Na to se odpovědi různí. Vezměme si za příklad atletickou disciplínu sprint na 100 metrů mužů. Světový rekord na stovce drží jamajský běžec Ussain Bolt, v roce 2009 zaběhl na berlínské dráze tuto vzdálenost za devět vteřin a 58 setin. Jeho rychlost se blížila k 45 kilometrům v hodině.
Při pohledu do živočišné říše lidské výkony nejsou nijak oslňující. I fenomenální Bolt je proti jiným druhům jen průměrný, či spíše podprůměrný atlet. A nemluvíme jen o gepardech, chrtech, koních či pštrosech.
Nejlepší sprintery světa by do kapsy strčil i obyčejný středoevropský zajíc. Na druhou stranu, člověk byl v dobách, kdy se živil lovem, skvělým vytrvalcem. Vyhlídnutou kořist štval tak dlouho, až ji ulovil. Něco z té doby zůstává i v moderních lidech.
Vědci se za pomoci medicínských i matematických modelů snaží předpovědět, kde jsou limity lidského organismu. Právě atletické výkony jsou v tomto ohledu dobrým příkladem. I badatelé se ovšem někdy mohou netrefit.
Kdysi dávno přesvědčeně tvrdili, že jedna míle, tedy asi 1,6 kilometru, se nedá zaběhnout pod čtyři minuty. Jinak by prý běžcům praskly plíce. Nu, současný světový rekord na míli je tři minuty a 43 vteřin….
Nu dobrá, i vědec se může splést. Současné metody odhadů lidských možností jsou již mnohem sofistikovanější než v době mezi světovými válkami. Podle expertů z francouzského sportovního ústavu INSEP atleti už dosáhli 99 % toho, co je možné v rámci hranic přirozené lidské fyziologie.
Do roku 2027 polovina ze všech 147 sportovních odvětví podle matematického výpočtu dosáhne svých odhadovaných limitů a poté je nebude možné posouvat o více než pět setin procenta. Samozřejmě za předpokladu, že sportovci nenaleznou nějaký nový typ těžko odhalitelného dopinku.
To vědci z Nizozemska tak striktní nejsou. Podle nich jsou meze lidských možností v atletice uvolněnější. Tak na trati 200 metrů je možný rekord 18,63. Současný světový rekord, který opět drží Ussain Bolt, má hodnotu 19,19 vteřin.
Stovka by mohla být zvládnuta za 9 vteřin a 29 setin. A oštěp by z ruky atleta mohl doletět až do vzdálenosti 106 a půl metru. Dosud nejlepší oštěpař historie, český reprezentant Jan Železný, zapíchl svůj oštěp ve vzdálenosti 98,48 metru.
Americký vědec Matthew Bundle jde ještě dál. Ten propočetl stahy svalů v ideálních případech a došel k neuvěřitelnému závěru. Člověk je schopen sto metrů zaběhnout pod sedm vteřin! Samozřejmě, musely by se sejít ideální podmínky a předpoklady. Každopádně se zdá, že hranice lidských možností mají ještě určité rezervy.
