Podivné objekty s ohonem, které mnohdy byly vidět i za denního světla, měly podle pověstí přinášet neštěstí a zmar. Dnešní věda už ví, že vlasatice jsou naprosto běžnými obyvateli sluneční soustavy.

Skoro by se chtělo říci neškodnými, avšak případná srážka Země s kometou by ve svých důsledcích dala za pravdu našim předkům….

Pochopitelně, že komety zajímaly astronomy od počátku pozorování veškerých dějů na obloze. Pozorovali je už čínští astronomové, zabýval se jimi řecký filozof Aristoteles. Ten se v nich však velmi zmýlil, když je považoval za pouhé atmosférické jevy.

Jeho pohled přitom v evropském prostředí přetrval staletí a až v novověku se začal ukazovat jako neudržitelný.

Postupem času lidé začali do tajemství komet pronikat. Kosmické vlasatice jsou tvořeny především ledem, zmrzlým oxidem uhličitým a metanem, přičemž nad vším se vytvářejí vrstvy prachu.

Jejich porodnice je pravděpodobně v Oortově oblaku, který tvoří vnější hranici sluneční soustavy. Existenci tohoto oblaku vědci spíše předpokládají, než že by o něm měli důkazy, každopádně, od Slunce by měl být vzdálen až jeden světelný rok.

Působením gravitačních mechanismů se tu a tam některá z komet vydá na obhlídku oblastí, které leží blíže Slunci. Jak se k němu blíží, vytvářejí se charakteristické ohony.

Jeden z nich míří vždy směrem od Slunce bez ohledu na to, jestli se k němu kometa blíží či se vzdaluje. Ten je tvořen prachem a jeho směr ovlivňuje sluneční vítr.

Druhý ohon tvoří elektricky nabité částice a na rozdíl od prachového září vlastním světlem. Nemíří vždy směrem od Slunce a ve srovnání s prachovým bývá obvykle slabší a zabarvený nejčastěji do modra.

Astronomové se však nespokojili jen s pozorováním komet pomocí teleskopů. Již v roce 1978 byla vypuštěna sonda ICE, která jako první zaznamenala blízký průlet kolem některého z těchto zvláštních objektů.

O sedm let později byla pomocí gravitačních sil Měsíce navedena na dráhu, jež ji přivedla do blízkosti komety P/Giacobini-Zinner. Nejmenšíhzo přiblížení dosáhla 11. září 1985, kdy prolétla ve vzdálenosti 7 800 km od jádra komety.

O rok později se k jedné z nejznámějších komet, k té Halleyově, přiblížily i dvě sovětské sondy Vega. Halleyova kometa se k Zemi vrací jednou za 75 až 76 let a její návštěvy našich končin tehdy využila i evropská sonda Giotto.

Ten samý aparát pak v roce 1992 proletěl ve dvousetkilometrové vzdálenosti okolo komety Grigg-Skjellerup. Poté se uskutečnilo ještě několik dalších cest ke kometě, včetně té, kdy družice Deep Impact vystřelila na kometu 9P/Tempel 1 projektil.

Ten uvolnil do okolí množství materiálu, a badatelé tak měli možnost podrobněji prozkoumat vnitřní složení komet.

Jednou ze dvou nejvýznamnějších misí ke kometám byla ta, v níž hlavní roli hrála sonda Stardust. Ta se na svou cestu vydala v únoru 1999. Po téměř sedmi letech, poté co zvládla uletět téměř 4,7 miliardy kilometrů, se v lednu 2006 vrátila zpět k Zemi.

Nesla přitom velmi vzácný náklad uložený v kontejneru, který byl při průletu kolem naší planety vypuštěn do atmosféry.

V pouzdru byl kometární prach, který Stardust zachytil a přivezl vědcům ke zkoumání. Mezi tisíci zrnky byly dokonce objeveny vzorky, jejichž původ je třeba hledat v mezihvězdném prostoru. Kromě toho byla v prachu detekována i aminokyselina glycin.

„Objev glycinu na kometě podporuje domněnku, že základní stavební kameny života jsou ve vesmíru běžné a že život v kosmu může být celkem běžný než vzácný,“ řekl tehdy Carl Pilcher z NASA.

K historické události došlo 12. listopadu 2014, když člověkem vyrobený přístroj vůbec poprvé na kometě přistál.

Byl to evropský modul Philae, který byl součástí sondy Rosetta zkoumající kometu Čurjumov/Gerasimenková. Chudák Philae sice dosedl poněkud nakřivo a spojení s ním bylo záhy ztraceno, protože neměl dostatečný přísun sluneční energie, avšak i přesto šlo o obrovský úspěch.

Ono přistát na objektu s nízkou gravitací, kdy dosednutí bylo doprovázeno několika odrazy a následnými skoky, nebyla žádná legrace.

Mise sondy Rosetta podstatně rozšířila naše vědomosti o kometách. Přístroje zjistily, že na vlasaticích je přítomen i molekulární kyslík. To znamená, že kyslík zde byl již v době, kdy se komety formovaly.

Dlouhou dobu se také předpokládalo, že vodu na Zemi mohly přinést právě komety. Avšak voda, kterou se může kometa Čurjumov/Gerasimenková chlubit, je jiná než ta pozemská. Má totiž odlišné izotopické složení.

Podíl těžké vody, tedy vody, jejíž molekuly obsahují místo obou atomů vodíku jeho izotop deuterium, je zde vyšší. Ne, že by taková voda na Zemi neexistovala, ale je jí jen malé množství.

Rosetta také identifikovala pět základních oblastí: pokryté prachem, pokryté křehkými strukturami s prohlubněmi a kruhovými útvary, rozměrné prohlubně, hladké oblasti a skalám podobné povrchy. 30. září 2016 pak Rosetta ukončila svou misi pádem na objekt svého zájmu, přičemž ještě stačila odeslat snímky ve vysokém rozlišení.