Když Neil Armstrong otisknul 20. července 1969 stopu své boty do měsíčního prachu, zdálo se, že nastává zlatý věk kosmonautiky. Po Měsíci měl přijít brzy na řadu Mars a poté snad i další tělesa ve sluneční soustavě, soudili mnozí optimisté.

Avšak od přistání Apolla 11 uplyne letos půl století a vyjma šesti dalších misí Apollo, z nichž se poslední uskutečnila v roce 1972, lidé neopustili nízkou oběžnou dráhu Země..

Onen optimismus vskutku nebyl na místě. Cesta na Mars je několikanásobně náročnější než let k naší přirozené oběžnici, a to jak z technologického či ekonomického, tak i biologického hlediska. Přesto se jedná o jednu z největších výzev pro lidstvo a vesmírné agentury se tohoto cíle nevzdávají.

Cesta k Marsu s využitím Hohmannovy dráhy trvá za pomoci současných pohonných systémů zhruba devět měsíců. Zakladatel společnosti SpaceX Elon Musk sice tvrdí, že je tuto dobu schopen zkrátit trojnásobně, nicméně to se teprve uvidí.

Pilotovaný let k Marsu má v plánu nejen Musk, ale i veřejnoprávní kosmické agentury, jako jsou NASA a ESA.

Šéf NASA Charles Bolden opakovaně prohlásil, že považuje lidskou misi na Mars za prioritu. Avšak reálně NASA s vysláním takové mise nepočítá dříve než po roce 2030.

Bezesporu se jedná o nejambicióznější projekt v lidských dějinách. Náročné programy s sebou pochopitelně přinášejí i řadu na první pohled neřešitelných komplikací. Let na Mars není výjimkou, řada problémů je sice již vyřešena, ale ještě jejich delší množství stále čeká na své definitivní rozlousknutí.

I když Evropa a Čína mají ambiciózní kosmické programy, dá se předpokládat, že pokud se otiskne lidská noha do rudého prachu na Marsu, bude to noha Američana. Ruský kosmický program stagnuje a ostatní agentury jsou příliš slabé.

Americká NASA v současnosti mimo jiné pracuje na misích mířících do cislunární sféry, tedy do prostoru mezi Zemí a oběžnou dráhou Měsíce. Agentura plánuje na 20. léta několik startů nové lodě Orion s využitím vyvíjené silné nosné rakety Space Launch System (SLS).

Ta by měla být schopná vynášet i kosmické lodi mířící mimo bezprostřední okolí Země.

Zásadním úkolem těchto misí bude podle Skipa Hatfielda, ředitele projektového oddělení Johnsonova vesmírného střediska NASA, test obytných modulů a propojených systémů, které jsou pro cestu k Marsu nezbytné.

„Velmi důležitou věcí, kterou musíme udělat, jestli se chceme vydat do velkých dálek, je obytný systém,“ zdůrazňuje Hatfield. Podle jeho slov existuje hodně věcí, které jsou s tímto dalším krokem spojené.

Vesmírné prostředí rozhodně k člověku přátelské není. Nejde snad ani tolik o jeho chlad, neboť v kosmickém prostoru je tak málo hmoty, že tepelná výměna je tu zanedbatelná. Mnohonásobně větším problémem je smrtící kosmické záření.

Lidé pobývající na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) jsou před kosmickým zářením chráněni van Allenovými pásy a Američané, kteří letěli na Měsíc, byli záření vystaveni jen pár dnů.

Ovšem strávit devět měsíců cestou tam a dalších devět měsíců cestou zpět v takovém prostředí nebude žádná legrace. NASA již uskutečnila studii, ve které byl zkoumán dlouhodobý vliv záření na myší neurony. A výsledek nebyl příliš potěšující.

Samozřejmě, že mozek myši a mozek člověka se liší, avšak záření na tkáň působí stejně. Badatelé tak dospěli k závěru, že lidé by na cestě k rudé planetě sice nezaznamenali akutní potíže, avšak v jejich mozku by docházelo k nenapravitelným změnám. Studie dokonce hovoří o pojmu „kosmická demence“.

NASA, která je k pilotovanému letu na Mars ze všech kosmických agentur nejblíže, o těchto problémech samozřejmě ví. A také řeší co s nimi. Když se při testech kosmických lodí objeví nějaké úskalí, obvykle se změní technologie.

Podobný princip NASA zřejmě uplatní i zde. Vzhledem k tomu, že nemůže změnit vesmír, změní kosmonauty. A to zásahem do jejich nejniternějších základů, tedy do DNA.

Možností jak lidskou DNA přizpůsobit, je více. Velký zájem vzbuzuje nuleotid NMN, který v laboratorním prostředí působil proti stárnutí myších buněk. Ba co víc, některé i omladil.

Není však třeba zasahovat přímo do DNA, ke slovu může přijít tzv. epigenetika. Lze jen změnit, jakým způsobem organismus vnímá svou genetickou informaci. Jinými slovy, tělo kosmonauta by mohlo být přetvořeno k tomu, aby se více soustředilo na některé v danou chvíli potřebné geny, jiné aby potlačilo.

„Podobné postupy mají značné množství etických důsledků, takže jsou doposud ve stádiu pokusů a úvah,“ připomíná hlavní technolog NASA Douglas Terrier.

Cestu k Marsu navíc nezvládne každý. I sebelepší psychologické testy nakonec nemusejí plně odhadnout budoucí realitu. Před několika lety se v Rusku uskutečnil projekt simulované cesty k rudé planetě nazvaný Mars-500. Šestice mužů měla v jeho rámci strávit 520 dní ve zcela uzavřeném prostředí připomínajícím kosmickou loď.

Členové experimentu se nakonec leckdy chovali jinak, než naznačovaly jejich psychologické profily. Například propadali depresím nebo se u nich objevily potíže se spánkem.

Další komplikace může připravit samotná planeta. Relativně malé těleso s řídkou atmosférou dokáže způsobovat globální písečné bouře. Takové, jaké byly popsány v populárním snímku Marťan, asi nehrozí, ale i tak maximální síla místního větru pohybujícího se okolo 100 kilometrů za hodinu může způsobovat problémy.

„Atmosférický tlak na rudé planetě je nižší. Takže věci kolem poletují, ale ne tak intenzivně,“ podotknul William Farrell z Goddardova střediska vesmírných letů v Marylandu.

Vzhledem k malé hustotě atmosféry, všudypřítomný prach vlastně neustále víří. To může působit trable nejen pro viditelnost, ale i pro běžnou činnost astronautů. „Prachové bouře navíc vytvářejí určitý druh skleníkového efektu zadržujícího radiaci, která by se jinak ztratila ve vesmíru,“ varuje vedoucí marsovských programů Laboratoře tryskového pohonu NASA Rich Zurek.

Planeta Mars se sice zdá mrtvá, ale už dokázala připravit leckterá překvapení. Tekoucí solanka či podpovrchové jezero jsou jen jedněmi z mnoha. Kdyby se na Marsu našel byť jen bakteriální život, riziko vzájemné kontaminace se Zemí by nebylo zanedbatelné. Kdoví, zda by se v takovém případě výsadek na Mars vůbec někdy uskutečnil.

Mars není v hledáčku jen státních či veřejnoprávních kosmických agentur. Svůj zájem o něj ohlásily i soukromé společnosti, nejhlasitější je v tomto ohledu SpaceX podnikatele Elona Muska.

Byť Muskova ambiciózní vyjádření jsou mnohdy spíše marketingovým nástrojem, některé jeho projekty získávají již konkrétnější podobu. I Musk ovšem let k Marsu několikrát odložil. Ostatně nejen k Marsu. Již v loňském roce měli v lodi z nápisem SpaceX kroužit kolem Měsíce dva kosmičtí turisté.

Podle posledních zpráv hodlá SpaceX vyslat nepilotovanou loď ke čtvrté planetě v roce 2022. Rok 2024 znamená v Muskových představách přelom. K Marsu se v jeho kosmické lodi vydají první lidé. „Někdy jsou ovšem mé časové plány trochu, však víte…,“ podotknul s nadsázkou na jedné své přednášce Elon Musk.

Základem projektu je raketa BFR vysoká 106 metrů. Její pohon zajistí 31 motorů Raptor, oproti plánovaným 42. Samotná kosmická loď vybavená šesti Raptory (původně jich mělo být devět) bude podle aktuálního projektu dlouhá 48 metrů a do jejích 40 kabin by se mělo vejít až 120 lidí.

Plán letu k Marsu představila také společnost Lockheed Martin. Ta počítá se základnou nikoliv na povrchu, nýbrž na oběžné dráze, tedy takovou marsovskou ISS. Dopravu mezi stanicí a povrchem by pak zajišťovala čtyřmístná loď.

„Víme, že je planeta studená, docela nehostinná, proto začneme s roboty a teprve pak dolů poletíme s přistávacími loděmi,“ řekl australské televizní stanici ABC Rob Chambers, ředitel pro vesmírné lety s lidskou posádkou společnosti Lockheed Martin.

Kdy by se jeho firma měla do programu pustit, neřekl, každopádně Lockheed Martin počítá s úzkou spoluprací s NASA.

Před časem vzbudil pozornost program Mars One. Jeho základem je jednosměrný let na rudou planetu a následné založení kolonie. Za projektem stojí stejnojmenná britsko-nizozemská společnost, která před několika lety první let, zatím bez pasažérů, ohlásila na rok 2018. Pokud tento let neproběhl v režimu nejpřísnějšího utajení, tak lze konstatovat, že v loňském roce se k Marsu ze soukromých společností přiblížil jen Muskův Starman ve voze Tesla, avšak nikdo jiný.

Vědecká obec je k tomuto projektu v drtivé většině kritická. Největší riziko podle ní představuje vysoká úroveň radioaktivního záření, která by mohla prvním kolonizátorům Marsu velmi rychle zničit imunitní systém a vyvolat u nich zhoubná onemocnění.

Odborníci z prestižního Massachusettského technického institutu (MIT) spočítali, že bez potřebných inovací by se první osadníci udusili během pouhých 68 dnů. Nu, případné kolonizátory z toho nakonec hlava bolet nemusí. Před nedávnem společnost MarsOPne ohlásila bankrot.

Odhady, kdy se uskuteční první pilotovaný let k Marsu, a kdy na něm obtiskne lidská stopa, se různí. Snad jen v případě, kdyby všechny rozhodující vesmírné agentury a soukromé společnosti spojily své síly, dokázal by se celý projekt výrazně urychlit.

Tento postup však není příliš pravděpodobný, takže dříve než ve třicátých letech k setkání s novým světem nedojde.

Kolonizace, ba i terraformace Marsu je zatím jen chimérou, avšak i ve vědeckých kruzích se o těchto možnostech alespoň teoreticky diskutuje. Kdyby se podařilo překonat veškeré problémy s cestou ke čtvrté planetě, vyvstaly by při její kolonizaci ihned další.

Na Zemi je například díky silné gravitaci mnohem více krve v nohou než v hlavě, a srdce se tak tomuto stavu přizpůsobuje. Na Marsu by v hlavě krve výrazně přibylo, protože by nebyla tolik tlačena směrem dolů.

Tím by se lidem hlava zvětšila. Nižší gravitace by také vedla k úbytku svalové hmoty. Případné zárodky by se v děloze pravděpodobně nevyvíjely tak, jako v gravitačním poli Země.

Každopádně pokud by se lidská kolonie na Marsu uchytila, její obyvatelé by se po pár generacích od svých pozemských předků začali lišit.

Lidští Marťané by se pár stovkách let zmenšili, což by ve svých důsledcích vedlo ke kratšímu životu. Mohla by se změnit i vizáž lidí. Mrkev, sladké brambory či dýně produkují kartenoidy, tedy látky, které nabízejí určitou ochranu před UV zářením.

Pro marťanské osadníky by byly tyto potraviny nanejvýš vhodné. Při velké konzumaci těchto plodin by pokožka zřejmě získala oranžový odstín.

Vyšší úroveň ultrafialového záření dopadajícího na povrch Marsu by dozajista vyvolala nějaké mutace DNA. Postupný proces, který na Zemi trvá statisíce let, by se na Marsu výrazně urychlil, takže za několik generací by se mohl objevit nový druh homo.

Některé mutace by sice mohly být smrtící, jiné by však diverzifikovaly genetický fond, a umožnily tak přirozenému výběru vykonávat svou práci.

Pokud by se ovšem takový Marťan zamiloval do krásné Pozemšťanky, měl by asi smůlu. Je otázkou, zda by se jí líbila jeho oranžová tvář, avšak nejen to. Imunitní systém Marťanů a Pozemšťanů by se postupem času natolik mohl odlišit, že vzájemné setkání by vypadalo jako střet Evropanů a domorodých Američanů v dobách objevování Nového světa. Výměna chorob byla tehdy přinejmenším pro Indiány téměř zničující.