Byť je Venuše naším nejbližším planetárním sousedem, stojí v pozornosti vědců poněkud stranou. Tedy, ne že by se o ni nezajímali vůbec, ale ve srovnání s Marsem je Venuše přece jen tak trochu chudou příbuznou.

Přitom Venuše je v mnoha ohledech daleko zajímavější než rudá planeta..

Je pravdou, že podmínky na Venuši jsou o poznání drsnější než na Marsu. Teploty 400 stupňů Celsia zde nejsou ničím výjimečným, tlak je zde takový, že řada pozemských organismů by byla během okamžiku nekompromisně slisována.

Navíc zde z mohutných mračen občas zaprší kyselina sírová. Přesto si NASA tu a tam pohrává s myšlenkou pilotovaného letu k druhé planetě.

Pokud se člověk vydá k dalším planetám, což pro náročnost úkolu a člověku nepřátelské podmínky ve vesmíru není vůbec jisté, zcela jistě bude prvním cílem Mars. Ten je sice dál než Venuše, je na něm mnohem menší gravitace, ale oproti Venuši se jedná téměř o ráj.

Venušino prostředí je náročné i pro robotické průzkumníky, rekordmani v tomto ohledu – sovětské Veněry – vydržely krutým podmínkám vzdorovat jen v řádech desítkách minut. Přistání člověka na povrchu je tak i ve střednědobém horizontu nepředstavitelné.

NASA ovšem oprašuje plán, ve kterém nadhazuje možnost proniknutí do vyšších vrstev atmosféry. Teploty jsou zde podstatně nižší, záření méně než dopadá na povrch Marsu, ani atmosférický tlak už zde není natolik drtivý.

Projekt NASA zvaný HAVOC (High Altitude Venus Operational Concept) počítá při výzkumu Venuše s využitím pilotované vzducholodě. Mise téměř stotunového stroje pohybujícího se 50 kilometrů nad povrchem by měla trvat měsíc, přičemž k tomuto časovému období je třeba připočíst ještě sto dnů cesty k Venuši a 300 dnů cesty zpět.

Je ovšem otázkou, zda tento koncept nezůstane jen na papíře, protože v NASA jsou nyní nakloněni spíše průzkumu pomocí bezpilotních dronů.

Od konce evropské mise Venus Express už uplynuly tři roky. Další evropská družice, BepiColombo, na které Evropané spolupracovali s Japonci, odstartovala loni v říjnu. Aparát mířící k Merkuru Venuši využije jako gravitační prak. Avšak na její podrobnější výzkum nebude mít čas a ani energii.

Že by si přitom Venuše zasloužila další rozsáhlejší průzkum, je neoddiskutovatelné. Objevují se totiž nové hypotézy týkající se planety zahalené hustou vrstvou mračen, které by dozajista stály za ověření.

Dosud vědci měli zato, že jedinou planetou ve sluneční soustavě, kde probíhají tektonické procesy je Země. Desková tektonika není jen klouzání pevninských desek po magmatu, ale i souhrn složitých dějů, které na Zemi pomáhají udržet víceméně stabilní klima, a tím i život.

Podle amerického planetologa Paula Byrneho, působícího na univerzitě v Severní Karolíně je však možné, že podobná desková tektonika funguje i na Venuši. Alespoň to naznačují zdejší horské hřebeny a další terénní nerovnosti.

Zdá se, že co se týče tektoniky, není Venuše tak líná jako Mars, byť se Zemí se v tomto ohledu nemůže srovnávat.

Oběžná dráha planety Venuše je od té naší vzdálena 40 milionů kilometrů. Největší planeta sluneční soustavy Jupiter pak od Země obíhá ve vzdálenosti téměř 600 milionů kilometrů. Ač se jedná o relativně velké vzdálenosti, zdá se, že součet gravitací obou těles má vliv i na naši planetu.

Samozřejmě, že gravitačním vládcem v naší sluneční soustavě je Slunce, ale i jiné objekty dokážou svou gravitační silou působit. Také Země, byť nepatrně, ovlivňuje Slunce. A podobně na sebe navzájem působí i planety.

Když Venuše s Jupiterem spojí své síly, prodlouží Zemi její oběžnou dráhu. K tomuto závěru dospěli badatelé z Kalifornské univerzity. Ono prodloužení není sice nijak výrazné, přesto se může projevit ve změnách v zemském klimatu.

Především tím, že přibývá extrémů v počasí. Výpočty ukazují, že druhá a pátá planeta takto spojují své síly jednou za 405 000 let. V tomto případě se zatím však jedná jen o hypotézu, kterou je třeba ještě důkladně ověřit.