Pracovní skupina ExoMars LSSWG (Landing Site Selection Working Group) doporučila oblast Oxia Planum jako místo přistání pro rover a povrchovou vědeckou platformu, které připravuje společně ESA a Roskosmos k vyslání na Mars v roce 2020.
Návrh nyní projde interní revizí v ESA a v Roskosmosu, přičemž oficiální výběr místa přistání se očekává v polovině roku 2019.
Cílem programu ExoMars je pokusit se zjistit, zdali kdy na Marsu existoval život. Planeta totiž v minulosti oplývala vodními obdobími, ovšem dnes je její suchý povrch vystavený působení velkých dávek radiace.
Zatímco sonda ExoMars TGO (Trace Gas Orbiter), která odstartovala v roce 2016, začala počátkem letošního roku svoji práci pátráním po stopových plynech v atmosféře, které mohou být spojeny s biologickou nebo geologickou aktivitou, chystaný rover se vydá do několika míst a bude vrtat až dva metry pod povrch ve snaze najít zde zachované stopy minulého života.
Svá data bude přitom na Zemi předávat skrze sondu TGO. Obě kandidátská přistávací místa – Oxia Planum a Mawrth Vallis – zachovávají bohatou geologickou historii z dřívějších vlhkých období planety před zhruba čtyřmi miliardami let.
Nacházejí se jen těsně na sever od rovníku v oblasti, kde mnoho vyschlých řečišť přechází z jižních vysočin do severních nížin. Rover dodaný ESA a povrchová výzkumná plošina z dílen Roskosmosu se do vesmíru vydají během startovacího okna od 25.
července do 13. srpna 2020 na palubě rakety Proton-M z kazachstánského Bajkonuru. K Marsu poletí v přeletovém stupni, přičemž společně přistanou na povrchu planety 19. března 2021. První fáze projektu ExoMars se ne zcela povedla, když se experimentální modul Schiaparelli roztříštil o povrch Marsu.
Podle ESA Schiaparelli začal při přistávacím manévru silně rotovat, což přetížilo palubní senzory a nastalá situace přesvědčila řídící software, že modul již dosáhl povrchu. V tu chvíli odhodil padáky a zažehl přistávací trysky, avšak aparát se v tom momentě stále pohyboval v atmosféře.
Na povrch se Schiaparelli zřítil rychlostí 540 kilometrů v hodině, takže je jasné, že poté z něj zbyly už jen kusy do šrotu. “Mělo se očekávat, že rotace by mohla dosáhnout maxima. Software mohl být robustnější, kdyby byl lépe navržen,” uvedl David Parker z ESA.
Nenechte si ujít další zajímavé články
