Jsou obrovské a rozsápou cokoliv, co jim přijde do cesty. Černé díry, jedny z nejdravějších objektů v kosmu, budí zasloužený respekt. Nové výzkumy potvrzují hypotézy, že v centru naší galaxie je jich víc, než by se na první pohled mohlo zdát..
Naše sluneční soustava má celkem štěstí. Slunce se svými planetárními dětmi se uhnízdilo na periferii galaxie, kde je zatím relativní klid. Od centra Mléčné dráhy je dělí 26 000 světelných let, takže i o největších bouřích z této oblasti se dozví jen z doslechu.
Vzdálenost je to taková, že byť je Slunce staré 4,6 miliardy let, okolo galaktického jádra dokončilo pouhých dvacet oběhů.
V centru galaxie a v jejím okolí se sice děje spousta podivuhodných věcí, avšak pro živé tvory je jen dobře, když je sledují jen zpovzdálí. Galaktické jádro je bohaté na masivní hvězdy, proti nimž je Slunce jen malou myškou uhnízděnou na úpatí Annapurny.
V poměrně malém prostoru je zde kromě hvězd natěsnána mezihvězdná hmota, temná hmota či rádiové, rentgenové a infračervených zdroje. A nad tím vším kraluje supermasivní černá díra.
Tato černá díra Sagittarius A* však zdaleka není osamocena.
Černých děr, těchto působivých objektů vzniklých gravitačním kolapsem, jsou v každé galaxie tisíce. Vědci z Kolumbijské univerzity nyní objevili několik černých děr v bezprostředním okolí Sagittaria A*. To otevírá zcela nové možnosti ve studiu těchto vesmírných otesánků.
„Všechno, co jsme chtěli zjistit o tom, jak se supermasivní černé díry vzájemně ovlivňují s hvězdnými černými dírami, můžeme zjistit na základě studia tohoto rozložení,“ neskrývá své nadšení vedoucí studie astrofyzik Chuck Hailey.
O tom, že supermasivní černé díry obíhají jejich menší sestřičky, uvažují astronomové již delší dobu. Teoretické předpoklady uvádějí, že okolo Sagittaria A* ve vzdálenosti pouhých šesti světelných let může cirkulovat až 20 000 černých děr.
Gigantická černá díra je totiž obklopena masou hmoty, a to především plynem a prachem. Z tohoto materiálu poté vznikají hvězdní obři, kteří po svém nedlouhém životě dojdou ke gravitačnímu kolapsu, a vytvoří tak černou díru.
Předpoklad je jedna věc, leč jeho potvrzení věc druhá. Černou díru nelze pozorovat přímo, ale lze najít cestičky, které by její existenci doložily. Jedním z nich je snímání rentgenových paprsků. Ty se objeví ve chvíli, kdy se obíhající černá díra přimkne ke svému supermasivnímu druhovi a splyne s ním.
Právě takový velkolepý gravitační spektákl poodhaluje tajemství skrytá uvnitř galaxie.
Na tuto metodu se Hailey se svými spolupracovníky zaměřil. V roce 1999 byla na oběžnou dráhu kolem Země vynesena observatoř Chandra. Tento vesmírný dalekohled zkoumá právě rentgenové záření šířící se kosmem.
Původně pětiletá mise pokračuje dodnes, takže dat, která dalekohled Chanda získal, není rozhodně málo.
Hailey se nakonec dočkal. V bezprostředním okolí Sagittaria A* do vzdálenosti tří světelných let nalezli dvanáct černých děr. Následné analýzy naznačují, že podobných objektů bude v této oblasti nejméně 10 000, a to buď osamocených, nebo v podobě binárních systémů, kdy černou díru doprovází hvězda.
„Hlavní teorie a její závěry jsou tak potvrzeny,“ říká Chuck Hailey. Znalost počtu černých děr také umožní rozšířit výzkum nedávno objevených gravitačních vln. Možnosti jejich detekce budou nyní snadnější.
Zkrátka, téměř veškeré důležité informace pro astronomy se ukrývají v centru galaxie.
