V létě se průměrné teploty vody ve Středozemním moři pohybují kolem 15° C, ty nejvyšší při pobřeží však dosahují až 30° C. Hemží se to v něm nejrozmanitějšími živočichy. Někteří ale mohou člověku ošklivě ublížit – způsobit mu alergickou reakci nebo v extrémním případě i smrt. Od koho je třeba se držet dál?.

Foto: Po Sicílii 2. největší ostrov Středozemního moře, to je Sardinie/pxhere

Středozemní moře začalo vznikat před více než 5 miliony lety. Tehdy se na souš s vysychajícím slaným jezerem, dávného mořského předchůdce, začala neuvěřitelnou rychlostí valit voda z Atlantiku přes Gibraltarský průliv.

Ten se otevřel díky pohybu litosférických desek. Podle vědců přibývala voda každý den o neuvěřitelných 10 m. Středozemní moře získalo svou finální podobu již během dvou let. Rozkládá se na ploše 2,6 milionů kilometrů čtverečných s celkovým objemem kolem 4 milionů krychlových kilometrů.

Omývá Evropu, Afriku i Asii. Přírodně bohatá oblast obývaná rozmanitými živočichy a rostlinami se stala také kolébkou prvních civilizací. Pobřeží je bohaté na jezírka, podmořské skály, útesy, převisy a jeskyně a v takovém prostředí se výborně daří přisedlým živočichům tzv.

epifauně. Díky rozmanitosti přírodního prostředí se zde daří chladnomilným živočichům, i těm vyskytujícím se v subtropických a tropických mořích.

Rostlina nebo živočich?

Kdo: hydromedúzka pérovitá (Pennaria disticha)

Nebezpečí: polypi vytvářejí silný jed

Na první pohled vypadá hydromédúzka spíš jako nějaká rostlina vytvářející husté porosty vysoké až 30 cm. Silné větévky doplněné těmi postranními (kladiemi) vyrůstají střídavě. Hydromedúzka patří mezi žahavé polypovce a právě bílými polypi jsou větévky zakončené.

Jejich chapadla jsou soustředěná do několika kruhů a vytvářejí poměrně silný jed. Při kontaktu s pokožkou způsobuje náhlou, palčivou bolest. Později se na pokožce vytvoří červené skvrny, které se přemění v pupínky a nakonec puchýře.

Kolonie vytváří hydromedúzka těsně pod hladinou na stinných srázech a u ústí do podvodních jeskyní. Jedná se ale o teplomilný druh vyskytující se převážně v západní části Středomoří.

Hydromédúzka/Wikimedia Commons

Prudce jedovatý elegán

Kdo: čtverzubec stříbropásý (Lagocephalus sceleratus)

Nebezpečí: nervový jed tetrodotoxin

Jeho domovem byl původně Indický a Tichý oceán, ale v rámci tzv. Lessepsovské migrace pronikl Suezským průplavem až do Středozemního moře. V tom se mu dle všeho velmi daří, protože jeho počet rychle roste.

Jako všichni jeho příbuzní je i on jedovatou rybou. Jeho známější příbuzná je Japonci vyhledávaná lahůdka ryba fugu. Zkušení šéfkuchaři ji umí připravit tak, že nehrozí otrava. Čtverzubce vyloveného ve středozemních vodách, ale rozhodně nekonzumujte.

Obsahuje nervový jed tetrodotoxin, který způsobuje blokádu nervového systému a ochrnutí. Jed ale nepostihuje mozek, a tak konzument prožívá otravu při plném vědomí. Na pobřeží na něj narazíte jen stěží.

Obývá totiž hluboké vody od 10 do 100 metrů. Čtyřzubec dorůstá délky až 1 metru a svými čelistmi dokáže překousnout rybářské sítě nebo dokonce i háček.

Zdroj: Wikimedia Commons

Žahavá světelná show

Kdo: talířovka svítivá (Pelagia noctiluca)

Nebezpečí: žahavé buňky

Mezi medúzy patřící žahavec přeskakuje stádium polypu a vzniká přímo z plovoucích larev. Z původně malé medúzky dorůstá dospělý jedinec s vysoko klenutým plovacím zvonem o průměru 10 cm. Z přiústní části jí vyrůstají 4 zvlněná chapadla.

Dalších 8 vláknitých přes metr dlouhých vyrůstá po obvodu zvonu. Žahavé bradavky jsou výrazně zbarveny. Medúza je jinak ve své barevnosti značně proměnlivá. Zbarvovat se může od modrofialové až po růžovou a v noci světélkuje (bioluminiscence).

Jedná se o medúzu rozšířenou ve všech tropických a subtropických mořích. A vzhledem k tomu, že žije u pobřeží, bývá to právě ona, kdo je nejčastějším viníkem požahané kůže na letní dovolené. Její jed je směsí bílkovin, které způsobují velice bolestivé žahnutí projevující se puchýři.

Kůže se po jejím zásahu hojí jen zvolna a intenzivní kontakt s ní může zanechat na kůži jizvy nebo pigmentové skvrny. U citlivějších jedinců a při zasažení větších ploch těla vyvolává jed nevolnost, zvracení, bolesti hlavy nebo dokonce i ztrátu vědomí.

Doporučuje se co nejrychleji opustit vodu a odstranit žahavé buňky z pokožky odrolením suchým pískem. Případné zbytky chapadel je rozumné odstranit pinzetou nebo jiným nástrojem.

Zdroj: Wikimedia Commons

Nejdelší živočich na zemi

Kdo: měchýřovky (Cystonectae)

Nebezpečí: dlouhé volně plovoucí kolonie žahavců

Při koupání z lodi na otevřeném moři je možné narazit na rozsáhlé společenství polypovců, kteří navenek působí jako jeden živočich, ale ve skutečnosti se jedná o různě specializované jedince. Někteří mají na úkol krmení (gastrozoidi) jiní útok nebo obranu (daktylozooidi).

Většinou se bez jediného pohybu vznášejí vertikálně ve vodním sloupci. Některé druhy využívají tzv. plovacího měchýře (díky kterému se vznáší) i ke změně svojí hmotnosti. Měchýřovky jsou schopné vytvářet uvnitř tohoto plovacího orgánu plyny.

Jednotlivé druhy díky tomu plavou různými rychlostmi. Rekordmany jsou druhy z rodu Nanomia, které dokážou během minuty uplavat až 18 metrů. Díky svým dlouhým tělům oklamou přístroj na měření hloubky (echolokátor), který je považuje za dno.

Tou nejnebezpečnější je měchýřovka portugalská (Physalia physalis) jejíž až 30 m dlouhá žahavá ramena způsobují prudkou bolest a jed putující krví může způsobit komplikace s plícemi a srdcem.

Po kontaktu s ní je lepší vyhledat lékaře kvůli pozdějším otokům lymfatických uzlin. U citlivějších a ne zcela zdravých jedinců může jed vyvolat prudkou alergickou reakci v krajním případě až smrt. Do Středozemního moře se dostala z Atlantiku. Setkání s ní je zde, ale poměrně vzácné.

Měchýřovka portugalská (Physalia physalis)/Wikimedia Commons

Malá ale žahavá

Kdo: čtyřhranka středomořská (Carybdea marsupialis)

Nebezpečí: žahavé buňky a jed

Čtyřhranky (Cubozoa) patří k neblaze známým žahavcům, jejichž jed je povětšinou smrtelně jedovatý pro člověka. Naštěstí jediný druh, který se vyskytuje ve Středozemním moři, takový jed nemá. Její čtyřhranný zvon je velký jen kolem 10 centimetrů.

Ale za sebou vleče kolem půl metru dlouhá chapadla s žahavými buňkami. Kontakt s ní způsobuje na kůži bolestivé puchýře a svalové křeče. Podle biologů je to ale spíše méně rozšířený druh a ve vodách většiny středomořských letovisek na ni lze narazit jen stěží.

Zdroj: Wikimedia Commons

Ohniví příbuzní žížaly

Kdo: nereidka (Hermodice carunculata)

Nebezpečí: sklovité, odlamující se štětinky obsahující jed

„Ohnivý červ“, jak se tomuto kroužkovci v řadě jazyků přezdívá, varuje své okolí výrazným zbarvením. Žije v mělčinách i v hloubkách do 30 m na skalních stěnách, převisech a u vstupů do podvodních jeskyní.

Zahlédnout ji můžeme i ve dne, jak shání potravu na „loukách“ tvořených mořskou trávou. Do jejího jídelníčku patří přisedlí živočichové a ráda si pochutná i na zdechlinách. Dokáže je konzumovat díky ostrým lištám, kterými si potravu doslova strouhá.

Těch se lidé ale obávat nemusí. Její nebezpečí se ukrývá po stranách těla v podobě bílých svazečků štětinek. Ty při podráždění vysune a napřímí. Velmi snadno pak proniknou lidskou pokožkou a zlomí se podobně jako drobné trny kaktusů.

V případě nereidky jsou navíc doplněné o jed, který vyvolává pálivou lokální bolest, zarudnutí a slabý otok. Pro jejich odstranění se doporučuje přilepit na postižené místo náplast nebo izolepu. Jenže většinou se je nepodaří stejně všechny odstranit a bolest tak může přetrvat i několik týdnů.

Hermodice carunculata/Wikimedia Commons

Draví živočichové

Kdo: sasanky (Actiniaria)

Nebezpečí: žahavé buňky

Mezi sasanky patří žahavé i nežahavé druhy veliké od několika centimetrů až po půl metru. Rozšířenou spodní stranou těla (nohou) se mohou pohybovat po dně moře. Některé druhy si po výběru vhodného místa pro život zahrabávají nohu do písku, jiné se pevně přichytí k podkladu.

Jako třeba sasanka cizopasná (Calliactis parasitica), která se s oblibou usazuje na ulitách ostranek. Ty si oblíbil i krab poustevníček (různorodá skupina desetinohých korýšů). Sasanka žije se svým poustevníčkem ve výhodném společenství.

Dokáže sebe i jeho ochránit pomocí bílofialových žahavých chapadel. O něco propracovanější a těsnější soužití s poustevníčky vytváří sasanka plášťová (Adamsia palliata). Ta umí díky vylučování chitinové vrstvy růst spolu s poustevníčkem.

Ten se ji za to odvděčuje přikrmováním. Když už se poustevníček do původní ulity opravdu nevejde, přidržuje si svoji sasanku na nové skrýši tak dlouho, dokud se na ni pěvně nepřichytí. Sasanka plášťová je špinavě bílá s výraznými fialově nebo růžově zbarvenými žahavými vlákny.

Sasanka plášťová (Adamsia palliata)/Wikimedia Commons

Mořské okurky

Kdo: sumýši (Holothuroidea)

Nebezpečí: toxin holothurin

Až neživě vypadající tvorové náležející do třídy ostnokožců s válcovitým, protáhlým a měkkým tělem. Ale na rozdíl od ostatních ostnokožců nevytváří sumýši kostru. Pouze tzv. kotvice mikroskopických velikostí v tkáních.

Živí se filtrováním mořského dna v touze objevit organické zbytky. Některé druhy vychytávají chapadly kolem ústního otvoru plankton z vody. Dýchají tzv. vodními plícemi vzniklými prokrvenou tkání kolem kloaky (vyměšovacího otvoru).

K třídě sumýšů náleží více než 1000 druhů velkých od několika centimetrů až po 1 metr. V případě nebezpečí vypouštějí lepkavá vlákna, která predátora omotají a rychle na něm tvrdnou. Některé druhy vytvářejí toxin – holothurin – který lidem při kontaktu se sliznicí způsobuje zdravotní potíže.

Sumýš královský predátorům v nebezpečí „předhodí“ část svých vnitřních orgánů. Ty mu po několika týdnech zase dorostou.

Mořská okurka/Wikimedia Commons

Mořský ježek

Kdo: ježovky (Echinoidea)

Nebezpečí: duté ulamující se ostny s jedy

Mezi ostnokožce náleží i třída ježovek s asi 900 druhy. Ježovky fascinují vědce svojí dlouhověkostí – byly nalezeny i 200 let staré exempláře, které se nadále dokázaly rozmnožovat a růst. Jejich genom obsahuje zhruba stejně genů, jako mají lidé.

A důmyslný imunitní systém je chrání před nejrůznějšími infekcemi. V neposlední řadě vědci obdivují „kousací“ ústrojí, kterým dokážou ježovky pojídat řasy z kamenů a korálových útesů. Jejich kulovité tělo vyztužené schránkou je opatřeno dle druhu od nepatrných po 30 cm dlouhé ostny.

Každý je opatřen svalem, takže s nimi mohou nezávisle pohybovat. I při nepatrném kontaktu se duté ostny snadno zlomí. Navíc jsou vybaveny zpětnými háčky, proto jejich odstranění není jednoduché. Jako by to nestačilo, ostny některých druhů jsou ještě vylepšeny toxiny.

Ty vyvolávají bolest, poruchy vnímání, ochrnutí svalů včetně těch potřebných pro dýchání. Obzvlášť silný jed může přivodit ztrátu vědomí a psychotické stavy. V případě, že část ostnu zůstane v ráně, může způsobit chronický zánět.

Echinus Melo (vodní meloun)/ Wikimedia Commons

Nenápadná ryba

Kdo: ropušnice obecná (Scorpaena scrofa)

Nebezpečí: jedové žlázy na 12 ploutevních paprscích

Tato před světem se maskující ryba žije v celém Středozemním moři při pobřežních skalách. Dlouhá je do 50 cm má zavalité tělo s velkou hlavou a širokými ústy. Zbarvená je od růžověhnědé po ostře červenou.

Její jedové žlázy ústí do ostrých ploutevních paprsků, které v případě nebezpečí přimáčknutá ke dnu vztyčí. Paprsky mají ostrou špičku a rýhu, po které stéká jed. V případě nepozornosti se o její paprsky může člověk poranit.

Jed, který se dostane do rány, způsobuje pronikavou bolest, která má tendenci zesilovat. Bodnutí není životu nebezpečné, ale zraněné místo zůstává ještě dlouho oteklé. Na lidové léčitelství – vypalování rány pomocí cigarety nebo vymačkávání jedu – je lepší zapomenout a raději vyhledat lékaře.