Tunely jsou fascinující stavby. A postavit rekordně dlouhý tunel je extrémně náročné. Jedním z nejdelších dopravních tunelů v současnosti je ten, kterým jezdí vlaky mezi japonskými ostrovy Honšú a Hokkaidó. Jmenuje se Seikan a 13. března od jeho otevření uplyne 30 let..
Tunel Seikan je dlouhý 54 kilometrů a položen je v hloubce až 84 metrů. S výstavbou se započalo v roce 1971 a trvala dlouhých 17 let, než mohl být Seikan slavnostně otevřen.
Japonsko je ostrovní zemí, což přináší určitá specifika. Budování dopravní infrastruktury je v tomto případě poněkud komplikovanější. S myšlenkou postavit síť tunelů mezi ostrovy si Japonci pohrávali již v první polovině 20. století.
Tehdejší projekty dokonce počítaly s propojením mezi japonskými domovskými ostrovy a Koreou či Sachalinem, což tehdy byla území pod správou říše vycházejícího slunce.
V roce 1954 Japonsko postihla velká katastrofa, když se v Cugarském průlivu potopilo pět trajektů. Tehdy přišlo o život 1430 lidí. Krátce po této smutné události byly zahájeny geologické práce, které měly zjistit, jak nejlépe propojit ostrovy Honšú a Hokkaidó.
Již první průzkumy ukázaly, že výstavba tunelu bude nesmírně obtížná. Mořské podloží mezi oběma ostrovy totiž tvoří tvrdá skaliska sopečného původu. Ta jsou navíc propustná, takže zprvu se musela provést betonová injektáž skály.
V roce 1971 se tedy konečně mohlo začít razit. Vzhledem k tvrdosti skály dělníci museli pracovat s výbušninami a vzniklá suť byla poté odklízena. To stavbu velmi zdržovalo. A navíc se brzy objevily první problémy.
Hned čtyřikrát byl tunel zaplaven, například v roce 1976 tekla do tunelu voda rychlostí 80 tun za minutu. Veškerá voda byla odčerpána až po dvou měsících. Rozpracovaný tunel postihlo také několik požárů.
Při výstavbě zahynuly čtyři desítky pracovníků a místo plánovaných 9 let se stavělo let 17.
Ostatně, do tunelu zatéká dodnes. Čtyřiadvacet hodin denně zde pilně pracují vysoce výkonná odsávací zařízení. Kdyby se všechna naráz porouchala, Seikan by byl do 3 dnů kompletně zaplaven…
Při stavbě bylo spotřebováno 168 000 tun oceli a náklady se zde vyšplhaly na 3,6 miliardy dolarů, což pětkrát překročilo původní rozpočet. Nakonec zde však 13. března 1988 konečně projel první vlak. Minul i dvě podmořské železniční stanice.
Ne snad, že by delfíni měli zájem se svézt vlakem, stanice jsou zamýšleny jako nouzové a v případě nenadálých událostí se zde cestující mohou ukrýt.
Zajímavě je zde vyřešena i klimatizace. Vzduch je do tunelu vháněn ze šikmých šachet a pilotními chodbami na obou stranách stavby. Aby zde nebyl vzduch zatuchlý, je neustále vyměňován. Proudí sem rychlostí 3,2 km/hod. Takové tempo udržuje i stálou teplotu.
Nad osudem unikátní stavby se ovšem dlouhou dobu vznášela řada otazníků. Například ji nemohly využívat známé vlaky Šinkanzen. V tunelu totiž byly položené úzkorozchodné koleje. Původně zde měl fungovat i běžný rozchod kolejí, na to však už nezbyly finance.
Navíc byl seikanský tunel velmi málo využíván. Cesta mezi ostrovy totiž byla na japonské poměry neúměrně dlouhá, ještě před třemi lety vlakem z Tokia do Sappora trvala 10,5 hodiny. Přitom letadlem vše vyjde na 3,5 hodiny včetně času stráveného na letišti.
Od roku 2016 však tunelem jezdí i vlaky Šinkanzen, což cestu podstatně zkrátilo. V tom samém roce také Seikan přišel o primát nejdelšího železničního tunelu na světě, když jej s 57 kilometry délky překonal Gotthardský tunel ve Švýcarsku.
