Snad nejznámějším a nejdojemnějším případem odporu mladých lidí proti nacismu, Hitlerovi a jeho kumpánům je mnichovská organizace zvaná Bílá růže. Tu tvořili studenti místní univerzity. Jejich cílem bylo především upozornit své spoluobčany, jaká zvěrstva se i jejich jménem páchají po celé Evropě..

Skupinu založil v roce 1942 Hans Scholl (1918 – 1943) a Alexander Schmorell (1917 – 1943). Oba prošli polským i sovětským tažením a viděli zde masakry židovských obyvatel. Další důležitý člen skupiny Willy Graf (1918 – 1943) byl svědkem podobných událostí v Jugoslávii.

Tito tři spolu s dalšími, jako byli Hansovy sestry Sophie (1921 – 1943) a Inge (1917 – 1998), Christoph Probst (1919 – 1943), Jürgen Wittenstein (1919 – 2015) a Kurt Huber (1893 – 1943), zahájili program distribuce letáků.

Netřeba snad dodávat, že při přečtení těchto letáků by se Hitlerovi zježily hrůzou vlasy na hlavě. V jeho milovaném Mnichově se děje něco takového?

„Němci! Chcete, aby vaše děti stihl stejný osud, jaký potkal Židy? Máme být navždy zavrženým a celým světem nenáviděným národem? Zločinností nelze dosáhnout žádného vítězství… Dokažte činy, že myslíte jinak.“.

Letáky byly zaměřeny na jednotlivce, které skupina považovala za vhodné tomu, aby je šířili dále. Jednalo se o lidi vzdělané, univerzitní profesory, lékaře, ale třeba i o majitele pivnic. Jména byla vybírána z telefonních seznamů a letáky byly tištěny na klikové tiskárně.

Únor 1943 byl pro celou Bílou růži osudný. Ještě začátkem měsíce stačili Hans, Willi a Alex namalovat obrovské protinacistické heslo na domy v ulici Ludwigstrasse. Dne 18. února Sophie s Hansem rozházeli své letáky v areálu mnichovské univerzity.

Naneštěstí si jich všiml správce budovy Jakob Schmitt, který ve své horlivosti ihned zavolal Gestapo.

Zadržení se chovali statečně, i když tušili, co je čeká. „Kdybyste Hitler a vy neměli z našich názorů strach, tak bychom tu nestáli,“ řekl Hans Scholl do očí ,krvavému‘ soudci Rolandu Freislerovi. Více než 80 lidí spojených s tímto podzemním hnutím čekala smrt z rukou nacistického kata.

Krátce před popravou se Sophie Schollová mohla rozloučit se svými rodiči. „Udělala bych to znovu,“ řekla jim. A poslední slova Sophie zaznamenala Else Gebelová, která s ní sdílela celu: „Je tak báječný slunečný den já musím odejít.

Ale kolik lidí musí zemřít v těchto dnech na bitevním poli, kolik slibných mladých životů? Co záleží na mojí smrti, když skrze naše činy byly tisíce lidí varovány a zalarmovány.“.

V roce 2003 ji a jejího bratra diváci německé veřejnoprávní televize ZDF v anketě Naši nejlepší svými hlasy umístili i s jejím bratrem na 4. místě v žebříčku největších osobností z řad německého národa, za Konrada Adenauera (1876 – 1976), Martina Luthera (1483 – 1546) a Karla Marxe (1818 – 1883), před Willyho Brandta (1913 – 1992), Johanna Sebastiana Bacha (1685 – 1750) nebo Johanna Wolfganga Goetheho (1749 – 1832).